pondělí 7. května 2018

Příběh kuchyně

Láska k vaření ke mně přišla na táboře. Bylo mi jedenáct, možná dvanáct, ochomýtala jsem se okolo táborové kuchyně a byla jsem ráda za družinkové směny v kuchyni. Krájení všeho druhu představovalo meditaci v pohybu, míchání a ochutnávání v kulisách vůní mísících se s kouřem z otevřeného ohně. První recept, který jsem doma vyzkoušela, byla česneková polévka z kuchařky od Brabce, měli jsme ji doma v polici. Její vazba byla zcela rozložená, u většiny receptů chyběly fotky a tam, kde byly, vypadaly velmi velmi retro už tehdy. Česnečka mi otevřela dveře dál a u vaření pro ostatní (a především pro sebe) jsem zůstala. Bylo mi líto, že tehdy se nedaly sehnat všechny suroviny, o nichž se v zahraničních kuchařkách psalo (sehnat třeba batát anebo artyčok? co třeba citronovou trávu?), a taky že naši s námi nechodili do restaurací a já nemohla zažít chutě vyšší gastronomie. Nikdy jsem si nenašla cestu k ryze české kuchyni, i když na gulášek nedám dopustit, a může být klidně i z hlívy. Nejčastěji vařím zdravě - jídla plná zeleniny, různých druhů koření, hlavně jednoduchá a prostá. Domácká.

Proto bylo jasné, že tím nejdůležitější bodem v mém budoucím bytě bude rozhodně kuchyně. Po pěti letech života na pracovní desce o rozměrech dvakrát 35 centimetrů a plynové troubě (zde maličko odbočím - v plynové troubě se nedá péct. Nedá se tam upéct zelenina dokřupava, vždycky se z ní staly sežehnuté uhlíky. Nebo sladké. Jediné, na co byla perfektní, byla dlouho pečená masa. Za těch pár let jsem se úplně odnaučila některým úpravám pokrmů a spoustukrát jsem měla gastrokrizi, kdy jsem prostě nechtěla v tak nedostačující kuchyni vařit) jsem musela mít velkorysý pracovní prostor a hlavně dobrou ergonomii. O našich přešlapech ve formě návrhu dokonalé kuchyně za 5.000 Kč, které se nám už nikdy nevrátí, protože jsme se rozhodli do nabídky kuchyňského studia nejít, jsem psala už kdysi. Doma proběhlo hodně diskusí (které jsem pak tajně obrečela), jak se s kuchyní vypořádat, když nebudou prostředky. Psala jsem si tehdy se Soňou, jejíž designérskou práci hrozně obdivuju, (je to prostě krásná žena se vším všudy. Tečka. Koukněte k ní na blog.) a ta mě přivedla na myšlenku kuchyně z Ikea. A žádné horní skříňky. Trvalo mi nějakou chvilku, než jsem muže přesvědčila, že Ikea kuchyně bude tím nejlepším rozpočtovým řešením, ale nakonec jsme na podzim stáli v obchoďáku a kreslili v Ikea planneru, jak to bude vypadat.

Všechno stavění má svoje úskalí, o kterých jsem tušila jen velmi vzdáleně. Tím prvním bylo, že původní návrh kuchyně byl designovaný na "papírové" rozměry kuchyně. Zdi reálně ještě nestály, když jsme řešili, kam a v jaké vzdálenosti se vysekají odpady a odtah na digestoř. A když jsme si to šli přeměřit, zjistili jsme, že oproti "papírovým" rozměrům je sloupek o pět centimetrů delší, tam jsou jiné míry a tam zase trochu jiné. Takže návrh z Ikea, ten první, taky letěl do koše, protože Ikea má standardizované délky a museli jsme všechno naskládat úplně jinak.

Abych drahému plánu jen nekřivdila, už tehdy jsem si zhruba vymyslela tu správnou ergonomii. Že chci mít sporák otočený bokem do obytného prostoru, že dřez a myčka bude zády k obytnému prostoru, že kuchyň bude opticky oddělená od zbytku podhledem. Díky Ikea skříňkám jsem se rozloučila s pracovním ostrůvkem ve prospěch vzdušnosti. I tak jsem ale vytěžila maximum pracovní plochy, vedle plotny mám na jedné straně 60 centimetrů (ve starém bytě jsem měla 35 cm) a z druhé strany dobrých 80 centimetrů. Muž trval (bez jakýchkoli diskusí) na největším dřeze, který v Ikea měli, takže máme dvojdřez s odkapávací plochou, který sice zabral většinu plochy, ale nakonec to ničemu až tak nevadí. To nejgeniálnější, na čem jsem si trvala zase já, je vytvoření další pracovní/odkládací plochy na pravé straně kuchyně. Díky práci zedníků tam mám prostor na skříňky s hloubkou 60 centimetrů. Tato plocha volně navazuje na samostatně stojící lednici, což v reálu znamená, že jakmile přijdu z nákupů, postavím si tašky na linku a bez nutnosti ohýbání pohodlně tašky vyskládám do ledničky a do "spížky". Pro srovnání - ve starém bytě jsem u skládání nákupu do ledničky klečela a všechno jídlo jsem měla rozeseté po zemi, protože na lince na to nebylo místo. Skladování potravin mám vyřešené v šuplících. Ráda bych toho skladovala míň, protože potravinoví moli jsou svině, takže doufám, že mě to donutí.

S čím jsem si byla jistá od úplné začátku bylo barevné ladění. Chtěla jsem v bytě zachovat spoustu světla. Využila jsem toho, že do obytného prostoru proudí přirozené světlo z velkého okna na terasu a zvolila obyčejnou lesklou bílou. I přesto, že na ní budou vidět otisky, se od ní bude odrážet světlo a trochu to odvede pozornost od celkem vysokého podhledu, který kvůli digestoři v kuchyni máme. Horní skříňky v rámci rozpočtu nebudou a vlastně mi to čím dál víc přijde jako geniální řešení, protože to velmi odlehčí prostoru. Zásadní dilema byla deska. Chtěla jsem dezén betonu a betonovou stěrku, jenže obojí je tak strašlivě drahé, že jsme se museli dohodnout trochu jinak. Nakonec budeme mít černou pracovní desku, černý dřež, černou vodovodní baterii, černou indukční desku. A otevřené bílé police. Místo betonové stěrky obyčejné bílé lesklé panely, které nalepíme přímo na zeď.



Mám-li přiznat finance, pak odhadem říkám, že i se spotřebiči jsme na poloviční ceně původně navržené kuchyně. Rozhodli jsme se, že některé spotřebiče dokoupíme později (myčku). Zlí jazykové budou možná tvrdit, že si z bytu děláme Ikea Showroom a nebyl by daleko od pravdy. Jenže v současné situaci to prostě jinak nejde a Ikea nám v tom vychází vstříc.

Navrhování a rozhodování, co kde bude, byla vlastně ta jednodušší část celé věci. Rozhodli jsme se, že se do nového přestěhujeme i bez kuchyně. Že to zvládneme s varnou konvicí a topinkovačem. A že to tak zvládneme i delší čas.



Upřímně? Dalo by se to. Kromě toho, že už nemůžu topinky ani vidět (na snídani a na večeři), denní menu v hospodách mě ničí, jsou to všechno nepodstatné problémy. To, co nám ale chybí nejvíc, je tekoucí voda v kuchyni. Protože nádobí umývat v lavoru ve vaně je strašný (bolí z toho záda a je to opravdu nechutný), nosit si vodu ve džbáncích z koupelny do kuchyně je otravné. Navíc prudce designová baterie ve vaně (prostě nám zprostředka vany vytéká malý vodopádek) je na napouštění čehokoli úplně na nic. Bylo jasné, že stavba kuchyně bude téma číslo jedna hned, co se zahojíme z drobné rekonstrukce starého bytu.

Z různých důvodů jsme se nakonec rozhodli, že si kuchyň postavíme svépomocí. A nejen, že si ji svépomocí postavíme, taky si ji sami z Ikea odvezeme. Nejdřív jsem z toho měla hrůzu, protože muž manuálně zručný není, nicméně jeho kamarád je vášnivý kutil a sestavil už dvě Ikea kuchyně. Takže se do toho kluci vrhli.







Zatím není konec, ale nic krásnějšího, než přijet z jógového víkendu a vidět hrdost v očích muže, že základ sestavili (a k tomu kluci sami od sebe vybrali skvělé lampy nad jídelní stůl a do obýváku). To je větší láska než pugét růží, co si budem povídat. Teď už jsme ve fázi, kdy kluci sami nařezali pracovní desku, sami si vyrobili šablonu na vyfrézování neviditelných spojů a teď, zatímco sedím na gauči a píšu tenhle příspěvek, ji usazují. Dneska je totiž možná poslední den, kdy jsem umyla nádobí v lavoře.




Slavnostní sloupnutí té šílené modré ochranné folie bude už jen třešnička na dortu. Držte nám palce!

Žádné komentáře:

Okomentovat