sobota 5. května 2018

Pár měsíců shrnutých do pár vět

Když jsem slavila ty svoje třicátiny, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych od rodiny mohla dostat příspěvek na jógový kurz. Bez něho bych se nikdy na žádný nepřihlásila. Jako už tolikrát jsem se přesvědčila, že vesmír a osud vždycky zasáhnou, když bude potřeba. A tak když jsem procházela těžším obdobím, jsem se rozhodla, že do toho půjdu po hlavě, umrtvím v sobě všechny zákruty bolesti a přemýšlení o věcech, které stejně neovlivním. A zafungovalo to skvěle. Protože tak náročný březen a duben (se vším tím stěhováním, s nepříjemnými situacemi v práci) už jsem neměla ani nepamatuju. Nebyl čas a prostor nimrat se v pocitech, jediné, na co jsem se omezila, bylo, ve které krabici je která věc, na jaký způsob si obložím topinku (protože už čtyři týdny nedisponujeme kuchyní, pouze topinkovačem) a jak si poskládat nohy, aby v hodinové meditaci/mantrování neodumíraly a nekřečovaly. Terapie jak vyšitá, to vám povím.

Kurz zatím nemůžu hodnotit, jsem teprve v polovině, ale už teď vím, že dává přesně to, co jsem potřebovala a taky něco navíc. Nejcennější jsou pro mě korekce jednotlivých ásán a navedení do nich. Díky kurzu dokážu mnohem lépe zapojit střed těla, protože vím, kde to je, co to je a jak to má vypadat, když se zapojí. Naučilo mě to větší pokoře a respektu k sobě samé - nervat se do pozic, na které nejsem připravená a které tím pádem dělám špatně. A hlavně si samu sebe mnohem víc uvědomuju, což mi vlastně hodně pomáhá i v tréninzích, ke kterým jsem se po čtvrt roce vrátila (a ráda). 

To nejcennější, co jsem si ale odnesla, je nové přátelství. Cítila jsem se mezi těmi kulatými bříšky tak strašně sama... A najednou ke mně přišel někdo nový, s podobnými zájmy, někdo, kdo je mi hodně podobný a přesto úplně jiný. Otevřely se mi nové dveře, do kterých jsem se nebála vstoupit, protože si myslím, že jsou ty správné, právě pro toto tady a teď. 

Vím, že jsem ke svým těhotným kamarádkám krutá a nedokážu s nimi prožívat jejich radost. Rozporuplné pocity, které prožívám, jsem schopná s většinou zcela utlumit, odosobnit se. Jen v případě své nejlepší kamarádky se občas přistihnu, že s ní nemůžu být. I když mi strašně chybí naše společné chvíle a když ji vidím, mám v sobě nádherný pocit štěstí. Vlastně tohle těhotenství je pro mě ze všech nejtěžší, u něho mě nejvíc trápí, že nedokážu být tou správnou oporou a prožívat to bez předsudků. A navíc mám pocit, že mě tím kamarádka opustila. Nechala napospas. Je strašně těžké o tom mluvit a ještě navíc psát do veřejného prostoru, ale je to tak. Nechtěla jsem zůstat sama a najednou jsem se cítila opuštěná a zrazená. 

Vstup nového člověka do mého života najednou bylo velkým požehnáním. Proto si ho velmi vážím a jsem ráda, že přišlo, protože je strašně fajn vyrazit si s někým a nemít přitom výčitky, jestli jsem dostatečně pozorná k jeho mateřství. Je to tak moc úlevné, nepřipadat si nemocná, porouchaná, zrazující genetický fond, nenormální. 

Rozhodně neplánuji opustit svoje zaměstnání, abych se vrhla na dráhu profesionálního lektora jógy. Vlastně mě ta možnost nikdy nenapadla - svými sny hypotéku nezaplatím. Ale učení úplně nevylučuju, minimálně se chci vzdělávat a učit já sama, s větším pochopením a porozuměním. Už jen to, co se dozvídám a co zkouším (mantrování, očistné techniky, různé styly jógy) mě nesmírně obohacuje. Dělám to sama pro sebe, protože si to po těch letech, kdy o sobě uvažuju jako o neúnavné biologické jednotce, která má za úkol vydělávat peníze, uklízet, vařit, být tu pro ostatní a plnit občanské povinnosti, strašně zasloužím. Už jen proto, abych o sobě jako o jednotce nepřemýšlela, ale naučila se mít ráda, vnímat se pozitivně a být spokojená s tím, jak to teď je. 

V novém se nám bydlí báječně. I když nemáme kuchyň a do pondělí jsme neměli žaluzie, což by asi nevadilo, kdyby mi nesvítilo pouliční světlo přímo od obličeje při spaní. To pak totiž není spaní, ale různé rotace a akrobacie v posteli. Na terase (když z ní smetu množství žlutého pylu) se krásně cvičí jóga, v yoga roomu můžu koukat na hvězdy, když se stmívá. Miluju každý centimetr podlahy, je tu světlo, prostor pro nás oba a je to neskutečný. Nejoblíbenější místo mého muže je překvapivě vana, kde se nakládá jako okurka do láku a čte si. Někdy i při svíčkách :-) Ten byt pro mě představuje strašlivou satisfakci za léta dřiny v práci. Protože bez ní bych neměla takový příjem, který by banku přesvědčil, že si hypotéku můžu vzít. A až bude kuchyně, budou i návštěvy a brunche, to vám povídám!

(Příběh kuchyně si zase nechám na jindy, až bude hotová. To je totiž příběh s velkým P.)

Žádné komentáře:

Okomentovat