středa 28. února 2018

CoffeeTalk: Asi jinej živočišnej druh


Je pořád hodně témat, o kterých se mi špatně mluví, ale chtěla bych je otevřít. Rozhodně ne kvůli veřejné diskusi, jako si spíš určité myšlenky potřebuju odložit stranou. Automatickým textem to tu zanechávám, nechť si to žije vlastním životem.

Po novém roce nestíhám gratulovat všem novým těhotným ženám v okolí. Každý druhý pár nadšeně sdílí černobílé snímky s maličkatými človíčky, s nehranou něhou v očích gratuluji a přeju jim štěstí. Myslela jsem si, že mě to bude drásat. Nakonec ne tak, jak jsem si myslela. Když ti totiž oznámí těhotenství tvoje nejlepší kamarádka, pak všechny ostatní už jsou jaksi vzdálené...


Vyrovnala jsem se s tím dobře. Vlastně jsem ani trochu nežárlila, neříkala jsem si, proč ona jo a já ne. Byla jsem smutná z toho, že se přehoupla na jiný břeh, někam, kam já jako ne-matka už nemůžu, protože ho nedokážu pochopit. Neprožila jsem ho, neprožívám ho a nedokážu si to představit. Nedokážu se do těch situací vcítit.

Můj pocit totální izolace vyvrcholil dlouho plánovaným setkáním s kamarádkami z vejšky. Domlouvaly jsme se, že za jednou mimobrněnskou dorazíme domů, že si uděláme příjemný babinec. Muže jsem nechala doma, co by tam taky dělal, že jo. Koupila jsem si lístek na vlak a udělala jsem si pěkný výlet. Abych nejela s prázdnou, vzala jsem lahvinku dobrého vína. Když jsem přijela, nestačila jsem se divit. Byla jsem tam jediná sama, bez svého partnera, bez svých dětí. A šest hodin se diskuse točila okolo dětí, rodičovství a jediné, co si z toho pamatuju, je, že bez dětí je život prázdný a nenaplněný. Lahev vína jsem vypila sama, protože jsem zároveň byla taky jedinou nekojící a netěhotnou. Ještě dlouho po návštěvě jsem vzteky nemohla ani dýchat, jak moc mi to přišlo nespravedlivé.

Můj svět se rázem rozdělil na matky a ne-matky. A vůbec se mi nelíbí, že matky mají potřebu soudit ne-matky a chovat se k nim despektem jen proto, že se rozhodly nemít děti anebo protože nemohou. Nechci se potkávat s kamarádkami na místech, které jsou vhodné pro děti, nechci termíny setkávání pořád ohýbat podle toho, jak malý/malá/malé bude mít den. Nerozumím tomu, proč se jednou nemůžeme potkat bez dětí, když přece dítko může pohlídat partner doma. Však se nemusíme vidět na celý den, dáme rychlé kafe, podrbeme a můžeme jet domů.

Nemám nejmenší odvahu jim to říct do očí. Že svoje mateřství přehánějí. Všechny je obdivuju, myslím si, že je to absolutní dar a zázrak, co se jim povedlo. Ale jakoby to malé z nich vytlačilo všechno a všechny ostatní a já už nepoznávala.

Když jsem kamarádce popisovala peripetie ohledně hledání vhodného místa na setkání (baby friendly), s hrůzou v očích mě žádala, abych jí to řekla, až taky začne tak šílet. Řekla jsem jí, že to nedokážu. Právě proto, že nevím, co prožívá, nevím, proč nemůže miminko nechat doma. A taky protože ji nechci ztratit. A tahle připomínka, byť třeba oprávněná, je emočním granátem.

Vypadá to, že děti mít nikdy nebudeme. Kdybych řekla, že jsem s tím srovnaná, lhala bych. Nejsem. Ale pořád to neznamená, že jsem ve společnosti skončila svoji roli. Paradoxně mi tohle přiznání otevírá cestu k plnění vlastních snů.

Jeden z nich už se začíná naplňovat tuto sobotu.