úterý 4. července 2017

Tetování

Minulý týden jsem si pro sebe do deníčku napsala krátkou poznámku s názvem Blitíčko. Jeden odstavec, který docela trefně popisoval, o co se poslední dobou snažím. Přestat žít ve vlastních lžích. A tahle hlubinná inspekce do vlastního svědomí mi působí nejednu závrať. Asi tak na pořádnej igeliťák...

Šlapu, šlapu ze všech sil, ani se moc nedívám před sebe, protože bych to vzdala. Je horko, mám pod batohem úplně mokré tričko, co mě střídavě studí a střídavě rozčiluje. Nemůžu popadnout dech, zapínám autopilota, svůj malý vnitřní stroj, kterým obvykle přehluším všechny negace. Ještě pár kilometrů strmě vzhůru a budu se nahoře koukat na krásné Beskydy. Ale na kochání je pořád ještě času dost a v očích mě šíleně pálí pot. Kde jsou ty moje odcvičené minuty, které si tak poctivě zapisuju? K čemu jsou mi ty hodiny v posilovně, kde strčím do kapsy nejednoho týpka, když na Lysou se drápu skoro po čtyřech?

Můj pracovní mandát velké paní šéfové se chýlí ke zdárnému konci. Čtvrt roku jsem se pořádně nevyspala, protože mě vždycky mezi druhou a čtvrtou ráno probudili noční permoníci a nechali mi šrotovat makovici na plné obrátky. Bezpočetněkrát jsem potají doma brečela, plná pochybností o tom, jak to zvládnu. Jak zvládnu být silná ve chvílích, kdy si musím stoupnout před svůj tým a nevědět, co říct. Jak ustojím napětí, které mezi mnou a kolegyní vystavěly nějaké malé omyly a nepochopení? Proč ze sebe neustále dělám hrdinku, co nepoloží vůbec nic? A doma jsem pak rozsypaná na kousky?

Někdy z tohoto období taky vznikla malá zpověď. Psala jsem ji ve své oblíbené kavárně, bylo to lehce po poledni v sobotu, popíjela jsem skleničku bílého vína. Popisovala jsem si, jak bude vypadat moje tetování. A proč bude takové, jaké má být. Tenká, černá linie... jako popraskané sklo. Protože mě jen tak něco nezničí, i když každá zlá zkušenost způsobí malou bolest. Puklina, kterou probleskuje skutečná Ef. Křehká. Zranitelná. Opravdová.

Celé se mi to spojilo včera, po běhu do kopce a pár cviků na workoutovém hřišti, co máme na sídláku. Někde mezi řevem místní mládeže jsem seděla se svou nejbližší kamarádkou, která mi z ničeho nic říká: "Ty, už o tom přemýšlím strašně dlouho a nedá mi to - opravdu děláš to, co ti sedí? Ty jsi pro mě hrozně éterická bytost, která miluje harmonii, věří ve vztahy, snažíš se nacházet harmonii. A místo toho vyhazuješ lidi, děláš tabulky, přemýšlíš, jak vzbudit nějaký cit v programátorech a víš co - ono se ti to vůbec nevrací. Tak proč to děláš?" Koukala jsem na ni jak zjara. Poblitej sáček praskl a nadělení mi leželo přímo pod vlastníma nohama.

Ano, mám krizi se svým lepším já. Lepší já totiž běhá 10 kilometrů pod 50 minut, na Lysou horu vyběhne bez zadýchání, její knihovna obsahuje samé uznávané autory, které umí citovat a velmi dobře interpretovat. Sleduje artové filmy a má přehled o současných trendech. V práci pracuje na 120 %, je talentem mezi zaměstnanci, jde příkladem ostatním a zvládá u toho být dokonalou a podporující manželkou, která mezi mořením hypotéky zvládne udržovat své hnízdečko vystřižené z Pinterestu a nemá přes židle přeházené hromady prádla čekající na vyžehlení. A pozor, už vůbec nemá žádný problém otěhotnět a nemusí chodit na potupné testy k lékařům, kteří mají posoudit míru její přípustnosti. Dokonalá Ef má dokonalý život, je neustále happy a váží 50 kilo i s postelí.

Skutečná Ef taková ale není. Váží 67 kilo při svých 164 cm výšky. Posledních pár měsíců skoro nejedla, nespala, knížek spoustu rozečetla, ale pak je s povzdechem, jakej je to brak, odložila a nikdy nedočetla. Filmů viděla jen pár, ale přísně si vybírala jen takové, které mají happy end a všichni tam chodí pěkně oblečení. Současné trendy má skrz instagram zmáknuté, ale přijdou jí ujeté, trapné, některé i hrůzostrašné (když dospíváš v devadesátkách, fakt nemůžeš vidět bolerka a chockers jinak než recesi na nevkusné mládí). V práci jsem dala průchod téměř všem svým emocím, ukázala jsem, že jsem velmi, velmi zranitelná a křehká a že o sobě hrozně moc pochybuju. Doma to nezvládám. Přestala jsem žehlit, vařím jen to nejnutnější, koupelnu umývám jednou za tři týdny, kdy už se to fakt nedá. Zoufale se snaží být dobrou a podporující manželkou, ale ve většině případů jen němě skřípe zuby, protože si vzala muže, který propadá do čím dál hlubší deprese a mrzoutství, že s ní přestává i mluvit. A těhotenství? Žádné na obzoru, a tak se započala cesta ponížení po ordinacích a zbytečné snahy vysvětlit, že žádnou hormonální léčbu nechcu!

Jsem nedokonalá. A přesto mám pocit, že tou krizí se mi ukazuje něco, na co jsem zapomněla. Že mám obrovské kvality, jichž si nevážím. Neexistuje žádný kinedril, který by mi pomohl od nevolností, to by byla jen další lež, kterou si říkám. Jediné, oč prosím, je - buďte na mně hodní, prosím. Vím, že tetování bolí, ale odstraňování nálepky nerozbitné ženy bolí tisíckrát víc.

Žádné komentáře:

Okomentovat