úterý 11. července 2017

S vůní batiky

Seděla jsem v autobuse cestou z práce. U Královopolské strojírny nastoupila holka. Bez make upu, vlasy svázané v jednoduchém culíku, obyčejné šortky, obyčejné kecky a zeleně batikované tričko. Nemohlo jí být víc než šestnáct, asi méně. Koukala jsem na ni jen po očku, po chvíli jsem si byla jistá. To děvče naproti jsem já, jen o pár let dřív.



Víkendová procházka údolím Rokytné, kde se odehrávala letní scéna nejhezčího divadla mého dětství, byla poutí do vzpomínek. Koukala jsem na všechno přes filtr "jakoby to bylo včera". Výšlap na kopec Kočičák byl stejně náročný jako kdysi, tábor byl rozestavený úplně přesně na tom stejném místě jako vždycky, v kuchyni spižírna Křeček, jen místo latrín už byly postavené kadibudky. Šli jsme tou vyprahlou zemí, pan Manžel mrzutý, protože se mu cesta nezamlouvala. On totiž viděl jen zatuchlé vyschlé koryto říčky. Jenže v mých očích měla Rokytná velkou sílu, u kamene Kuřáku jsme si mohli i zaplavat, voda dosahovala až po naše krky. Tam nás Ráďa dovedl někdy v šest ráno a se zavázanýma očima jsme museli udělat velký krok, abychom přeskočili díru, jenže to byla past a my skončili až po hlavu v tůňce. Byl to šok, ale dodnes si pamatuju, jak jsem lapala po dechu hroznou zimou, překvapením. On neviděl, jak se přes všechny kopce rozsvěcovaly světýlka, to když jsme v noci šli na noční bojovku pokořit pár skřetů a získat magické lektvary, jimiž jsme léčili raněné. Nemohl si pamatovat, že cestou k Bendovu mlýnu mě provázely puchýře, komáří bodnutí, někdy slzy vzteku.

Byla jsem dojatá do morku svého srdce. Už dlouhá léta jsem si přála vrátit se tam, ale nikdy jsem neměla dost sil na to přesvědčit sebe i své blízké, aby se mnou tuhle cestu absolvovali. O to hrdější jsem, že jsem se dočkala, že jsem v sobě našla sílu své přání nejen vyslovit, ale dokonce na něm i trvat.

Z té holky v sedadle naproti mě jsem cítila vůni barev na textil. Jedno moje batikované tričko, které se moc nepovedlo, dostalo pracovní název mrtvej Zákopčaník. Chtěla jsem mít na břiše vysypané rudé slunce, jenže barva se rozplizla a ze sluníčka se stal čistej zásah s prudkým krvácením. To tričko jsem nosila mnoho let, i když se nepovedlo.

V jednom z mých oblíbených vydání Mých proměn bydlení byla uveřejněna fotoreportáž z bytu, který byl zařízen v tónech smetanové, šedé a korálové. Světlé stěny u oken lemovaly dlouhé závěsy, které byly odspodu stupňovitě obarvené. Vzpomínám na techniku - stačilo namotat tričko na velkou vařechu, nechat vařit na kamnech hrnec s barvou a postupně umotávat tričko tak, aby nejspodnější cíp byl v barvě ponořen nejdéle a ostatní kratší a kratší dobu. Spodní část tak zůstala nejtmavější.

Jsem ráda, že jsem dospělá. Že mám svůj účet, že si na sebe vydělám. Ale chybí mi ta volnost běhat v přírodě, nedbat na to, jestli jsem pěkná a jestli se mi zrovna nerozmazala řasenka.

Včera přišel další platební příkaz k úhradě bytu.


Duho, už se zase blíží tvůj čas.

Žádné komentáře:

Okomentovat