čtvrtek 13. července 2017

Panování končí...

Zvolna mi končí svěřený mandát v roli HR manažerky. Ten pocit je osvobozující. Už zase nebudu muset rozhodovat o tom, co bude nebo nebude, nemusím stát v přední linii a pořád dokola všem vysvětlovat, proč se tomu a onomu věnovat nebudeme. Vedla jsem tým v době, kdy firma procházela těžkými chvilkami a sama jsem se potila, protože tým mi nikdy nic neodpustil anebo nedal nic zadarmo. Já jsem si nedala nic zadarmo.

Poznala jsem se zase o kousek víc. Už od nástupu do menší firmy jsem si dala cíl, že se budu věnovat svému vlastnímu rozvoji a rozhodně jsem to nemyslela tak, že budu obrážet různá školení a tapetovat si plochu motivačními citáty osobního leadershipu. Chtěla jsem si najít svou polohu, ve které se budu cítit dobře. Autenticky. Začala jsem se tedy lidem otevírat. Nejdřív opatrně, manažerům. Důvěra totiž funguje jen tehdy, když vás ten druhý dokáže poznat. Neplakala jsem jim na ramenou, to ne, to není můj styl, ale ptala jsem se jich. Co mám dělat, když sedím na třech židlích a vlaju v tom. Co mám dělat, když většinu rozhodnutí dělám jen intuitivně a na spoustu otázek umím odpovědět jen slovy nevím. Že nespím, protože se v noci dusím pod peřinou tíživých myšlenek. Hledala jsem inspiraci, silné vzory a zároveň jsem si šlapala cestu do hlav manažerů. A byla jsem úspěšná.

To stejné jsem pak udělala v týmu. Postupně, zvolna. Řekla jsem, že nevím, ale že dělám maximum pro to, abych věděla. Že mi situace ve firmě taky není příjemná, ale musíme to zvládnout. Že nejsem na baterky, že nejsem vyhazovací stroj a že hledám partnerství a vyznávám svobodu v práci. Že sice neřeším rozvody, rozchody a že se můžu zdát permanentně zamilovaná, ale že mám hrozný strach, jestli budu moct založit rodinu. Že si neberu home office jen proto, že potřebuju uklidit celý byt, ale protože mi bývá tak zle, že nedokážu vylézt z postele.

Ano, v týmu byly takové, které toho ve svůj prospěch využily, které mě trápily. Ale ty už tam nejsou. A já cítím, že to byl krok vpřed, byť mi pan Manžel oponoval. Byla to záchrana, jak zůstat členem týmu, i když mi mandát šéfové vyprší.

Tým mě naučil hodně věcem, nastavoval mi to nejreálnější zrcadlo. Už chápu rodičovské zhlížení se v dětech. Pořád nesnesu kritiku a všechno si beru moc osobně, ale jsem ráda, že se k sobě všichni dokážeme chovat s respektem a že se na mě mohou lidé s důvěrou obrátit.


Asi těžko někomu vysvětlím, co přesně dělám, pokaždé si vymyšlím jiný příměr. Prostě tu jsem, když potřebují poradit. Jsem taková firemní máma.

úterý 11. července 2017

S vůní batiky

Seděla jsem v autobuse cestou z práce. U Královopolské strojírny nastoupila holka. Bez make upu, vlasy svázané v jednoduchém culíku, obyčejné šortky, obyčejné kecky a zeleně batikované tričko. Nemohlo jí být víc než šestnáct, asi méně. Koukala jsem na ni jen po očku, po chvíli jsem si byla jistá. To děvče naproti jsem já, jen o pár let dřív.



Víkendová procházka údolím Rokytné, kde se odehrávala letní scéna nejhezčího divadla mého dětství, byla poutí do vzpomínek. Koukala jsem na všechno přes filtr "jakoby to bylo včera". Výšlap na kopec Kočičák byl stejně náročný jako kdysi, tábor byl rozestavený úplně přesně na tom stejném místě jako vždycky, v kuchyni spižírna Křeček, jen místo latrín už byly postavené kadibudky. Šli jsme tou vyprahlou zemí, pan Manžel mrzutý, protože se mu cesta nezamlouvala. On totiž viděl jen zatuchlé vyschlé koryto říčky. Jenže v mých očích měla Rokytná velkou sílu, u kamene Kuřáku jsme si mohli i zaplavat, voda dosahovala až po naše krky. Tam nás Ráďa dovedl někdy v šest ráno a se zavázanýma očima jsme museli udělat velký krok, abychom přeskočili díru, jenže to byla past a my skončili až po hlavu v tůňce. Byl to šok, ale dodnes si pamatuju, jak jsem lapala po dechu hroznou zimou, překvapením. On neviděl, jak se přes všechny kopce rozsvěcovaly světýlka, to když jsme v noci šli na noční bojovku pokořit pár skřetů a získat magické lektvary, jimiž jsme léčili raněné. Nemohl si pamatovat, že cestou k Bendovu mlýnu mě provázely puchýře, komáří bodnutí, někdy slzy vzteku.

Byla jsem dojatá do morku svého srdce. Už dlouhá léta jsem si přála vrátit se tam, ale nikdy jsem neměla dost sil na to přesvědčit sebe i své blízké, aby se mnou tuhle cestu absolvovali. O to hrdější jsem, že jsem se dočkala, že jsem v sobě našla sílu své přání nejen vyslovit, ale dokonce na něm i trvat.

Z té holky v sedadle naproti mě jsem cítila vůni barev na textil. Jedno moje batikované tričko, které se moc nepovedlo, dostalo pracovní název mrtvej Zákopčaník. Chtěla jsem mít na břiše vysypané rudé slunce, jenže barva se rozplizla a ze sluníčka se stal čistej zásah s prudkým krvácením. To tričko jsem nosila mnoho let, i když se nepovedlo.

V jednom z mých oblíbených vydání Mých proměn bydlení byla uveřejněna fotoreportáž z bytu, který byl zařízen v tónech smetanové, šedé a korálové. Světlé stěny u oken lemovaly dlouhé závěsy, které byly odspodu stupňovitě obarvené. Vzpomínám na techniku - stačilo namotat tričko na velkou vařechu, nechat vařit na kamnech hrnec s barvou a postupně umotávat tričko tak, aby nejspodnější cíp byl v barvě ponořen nejdéle a ostatní kratší a kratší dobu. Spodní část tak zůstala nejtmavější.

Jsem ráda, že jsem dospělá. Že mám svůj účet, že si na sebe vydělám. Ale chybí mi ta volnost běhat v přírodě, nedbat na to, jestli jsem pěkná a jestli se mi zrovna nerozmazala řasenka.

Včera přišel další platební příkaz k úhradě bytu.


Duho, už se zase blíží tvůj čas.

úterý 4. července 2017

Tetování

Minulý týden jsem si pro sebe do deníčku napsala krátkou poznámku s názvem Blitíčko. Jeden odstavec, který docela trefně popisoval, o co se poslední dobou snažím. Přestat žít ve vlastních lžích. A tahle hlubinná inspekce do vlastního svědomí mi působí nejednu závrať. Asi tak na pořádnej igeliťák...

Šlapu, šlapu ze všech sil, ani se moc nedívám před sebe, protože bych to vzdala. Je horko, mám pod batohem úplně mokré tričko, co mě střídavě studí a střídavě rozčiluje. Nemůžu popadnout dech, zapínám autopilota, svůj malý vnitřní stroj, kterým obvykle přehluším všechny negace. Ještě pár kilometrů strmě vzhůru a budu se nahoře koukat na krásné Beskydy. Ale na kochání je pořád ještě času dost a v očích mě šíleně pálí pot. Kde jsou ty moje odcvičené minuty, které si tak poctivě zapisuju? K čemu jsou mi ty hodiny v posilovně, kde strčím do kapsy nejednoho týpka, když na Lysou se drápu skoro po čtyřech?

Můj pracovní mandát velké paní šéfové se chýlí ke zdárnému konci. Čtvrt roku jsem se pořádně nevyspala, protože mě vždycky mezi druhou a čtvrtou ráno probudili noční permoníci a nechali mi šrotovat makovici na plné obrátky. Bezpočetněkrát jsem potají doma brečela, plná pochybností o tom, jak to zvládnu. Jak zvládnu být silná ve chvílích, kdy si musím stoupnout před svůj tým a nevědět, co říct. Jak ustojím napětí, které mezi mnou a kolegyní vystavěly nějaké malé omyly a nepochopení? Proč ze sebe neustále dělám hrdinku, co nepoloží vůbec nic? A doma jsem pak rozsypaná na kousky?

Někdy z tohoto období taky vznikla malá zpověď. Psala jsem ji ve své oblíbené kavárně, bylo to lehce po poledni v sobotu, popíjela jsem skleničku bílého vína. Popisovala jsem si, jak bude vypadat moje tetování. A proč bude takové, jaké má být. Tenká, černá linie... jako popraskané sklo. Protože mě jen tak něco nezničí, i když každá zlá zkušenost způsobí malou bolest. Puklina, kterou probleskuje skutečná Ef. Křehká. Zranitelná. Opravdová.

Celé se mi to spojilo včera, po běhu do kopce a pár cviků na workoutovém hřišti, co máme na sídláku. Někde mezi řevem místní mládeže jsem seděla se svou nejbližší kamarádkou, která mi z ničeho nic říká: "Ty, už o tom přemýšlím strašně dlouho a nedá mi to - opravdu děláš to, co ti sedí? Ty jsi pro mě hrozně éterická bytost, která miluje harmonii, věří ve vztahy, snažíš se nacházet harmonii. A místo toho vyhazuješ lidi, děláš tabulky, přemýšlíš, jak vzbudit nějaký cit v programátorech a víš co - ono se ti to vůbec nevrací. Tak proč to děláš?" Koukala jsem na ni jak zjara. Poblitej sáček praskl a nadělení mi leželo přímo pod vlastníma nohama.

Ano, mám krizi se svým lepším já. Lepší já totiž běhá 10 kilometrů pod 50 minut, na Lysou horu vyběhne bez zadýchání, její knihovna obsahuje samé uznávané autory, které umí citovat a velmi dobře interpretovat. Sleduje artové filmy a má přehled o současných trendech. V práci pracuje na 120 %, je talentem mezi zaměstnanci, jde příkladem ostatním a zvládá u toho být dokonalou a podporující manželkou, která mezi mořením hypotéky zvládne udržovat své hnízdečko vystřižené z Pinterestu a nemá přes židle přeházené hromady prádla čekající na vyžehlení. A pozor, už vůbec nemá žádný problém otěhotnět a nemusí chodit na potupné testy k lékařům, kteří mají posoudit míru její přípustnosti. Dokonalá Ef má dokonalý život, je neustále happy a váží 50 kilo i s postelí.

Skutečná Ef taková ale není. Váží 67 kilo při svých 164 cm výšky. Posledních pár měsíců skoro nejedla, nespala, knížek spoustu rozečetla, ale pak je s povzdechem, jakej je to brak, odložila a nikdy nedočetla. Filmů viděla jen pár, ale přísně si vybírala jen takové, které mají happy end a všichni tam chodí pěkně oblečení. Současné trendy má skrz instagram zmáknuté, ale přijdou jí ujeté, trapné, některé i hrůzostrašné (když dospíváš v devadesátkách, fakt nemůžeš vidět bolerka a chockers jinak než recesi na nevkusné mládí). V práci jsem dala průchod téměř všem svým emocím, ukázala jsem, že jsem velmi, velmi zranitelná a křehká a že o sobě hrozně moc pochybuju. Doma to nezvládám. Přestala jsem žehlit, vařím jen to nejnutnější, koupelnu umývám jednou za tři týdny, kdy už se to fakt nedá. Zoufale se snaží být dobrou a podporující manželkou, ale ve většině případů jen němě skřípe zuby, protože si vzala muže, který propadá do čím dál hlubší deprese a mrzoutství, že s ní přestává i mluvit. A těhotenství? Žádné na obzoru, a tak se započala cesta ponížení po ordinacích a zbytečné snahy vysvětlit, že žádnou hormonální léčbu nechcu!

Jsem nedokonalá. A přesto mám pocit, že tou krizí se mi ukazuje něco, na co jsem zapomněla. Že mám obrovské kvality, jichž si nevážím. Neexistuje žádný kinedril, který by mi pomohl od nevolností, to by byla jen další lež, kterou si říkám. Jediné, oč prosím, je - buďte na mně hodní, prosím. Vím, že tetování bolí, ale odstraňování nálepky nerozbitné ženy bolí tisíckrát víc.