úterý 11. dubna 2017

Třicítka


Na konci roku přijde. Neptá se, jestli je vítaná, prostě přijde jako fakt, rozcapí se u nás doma na gauči a bude mě pozorovat ostřížím zrakem, jak se mám.

Nedávno jsme to rozebíraly s kamarádkami z vejšky. Skupina stejně starých žen, některé už mají dítko, jiné ho očekávají, jiné jsou zásadně proti a jiné se nechávají unést vlnou života a neřeší nic. A přesto všechno polovina z nich není úplně v pohodě s tím, že je paní Třicítka navštíví. Důvody jsou různé.

Ten můj je, že se cítím jaksi nepatřičně. Stihla jsem do třiceti hromadu věcí, o kterých se jiným vlastně ani nesnilo. Ale stejnou měrou jsem nestihla to, čeho dosáhly jiné - založily rodinu, našly novou perspektivu, leccos se jim utřídilo. S každým dalším dnem přestávám mít pocit, že je nezbytně nutné závodit s ostatními a předhánět se, kdo je v čem lepší, je totiž pravda, že začínám lenivět a spousta věcí už mi začíná být volná. Na druhou stranu mi ale chybí moudrost. Moudrost a nadhled, který přichází s věkem a s počtem uražených kilometrů na cestě životem.

Moje role paní HR Manažerky je toho jasným důkazem - motám se podle větru, odkud zrovna fouká. Všichni mě chtějí pro sebe, všichni tahají za své nitky a mě to dost často odvane tam, kde být nechci. Třeba někde mezi druhou a pátou v noci očima přilepenou na tmavé zdi, protože mě sžírají pochybnosti, jestli to ustojím. Dělám dost? Mohu dělat ještě víc? Co se stane, když přestanu jet na plný koule? Co když si ten život dostatečně neužívám?

Teď je trendy cestovat. Stát se digitálním nomádem, pracovat z hor anebo z pláže. Láká mě jet někam pryč, ale jen na chvilku. Pak si vzpomenu na to, jak zabloudím i v Brně, když jdu na HR snídani do brněnského Impact Hubu, anebo jak mám vyšlapanou trasu do pražských kanceláří, když tam jedu na služebku (metrem C na Pankrác, zahnout doleva, doleva, vchod s krávou, šesté patro, hotel minutu cesty od kanceláře, hlavně se nepouštět do žádných velkých akcí), a všechno to cestování mě přejde. Vždyť mi trvalo téměř dvacet let, než jsem dokázala přemoct odpor k toaletám v dopravních prostředcích! Jak bych přežila delší cestu než Praha - Brno a zpět?

Taky je trendy hledět na životní prostředí, odepisovat na zprávy do jedné minuty od přečtení, nosit šedou a černou a dívčí šaty krátké těsně po zadek, sledovat inovativní appky a hackovat svůj život do zblbnutí. Možná mi ještě není třicet, ale na tohle si skutečně už začínám připadat stará. HR snídaně v Impact Hubu byla změť trendy anglických slov, workflows na všechno, Macy na všechno, appku na všechnu. Celou dobu jsem se v hlavě smála. Smála jsem se té tragikomedii - oni jsou tak mladí, tak povrchní! Dobře, věří svému snu, jsou ponoření ve svém nadšení? Ale je nadšení dlouhodobě udržitelné? Není to jen taková berlička?

Poprvé zakouším pocit, že můžu všechno, na co si vzpomenu. Můžu jít na pitomý divadelný představení a odejít v půlce. Můžu vyházet všechny boty na podpatku. Můžu cvičit šestkrát týdně, protože se mi chce. Můžu si najít cestu ke spokojenosti v práci i sama. A můžu si dopřát jeden den oraz a nic nedělat. Můžu být svá a všem to vlastně může být úplně jedno, a to dokonce i rodině, protože kdo jiný než rodina by mě měl podpořit v tom být svá?

Třicítka mě pořád děsí, ale naštěstí mám před sebou ještě pár měsíců, než dostanu bohatou květinu. Do té doby klidně ještě stihnu:

  • Tetování;
  • Stoj na hlavě;
  • Přestěhovat se;
  • Milionkrát se rozplakat a rozčílit;
  • Bilionkrát se upřímně od sdrce zasmát;
  • Přečíst spoustu brakové literatury;
  • Zhroutit se a zase se postavit zpátky na nohy.

Vždyť co je štěstí?

Jen to, co za osobní štěstí považuješ. A pro mě je teď štěstí, že spím celou noc.
 
 

Žádné komentáře:

Okomentovat