pátek 20. ledna 2017

Nejšílenější nápad

Už od Vánoc jsem se třásla strachy z toho, co mě čeká v lednu v práci. Neměla jsem ani tušení, co mě čeká a všechny moje myšlenky se upnuly k jediné větě: "Hlavně ať to přežiju." Proč? Protože jsem se najednou z řadového zaměstnance dostala do role vedoucího, ačkoli jsem po tom vůbec netoužila. Nebylo ale zbytí - zůstávám totiž pořád věrná svému nešvaru neříkat NE. Za žádnou cenu. A tak jsem druhého ledna naklusala do práce, před sebou firmu o velikosti 300 zaměstnanců a malý tým, kterým otřásla poměrně zásadní čistka před koncem roku. 

Celý první týden v lednu jsem nespala. Mezi druhou a třetí v noci jsem seděla v posteli, nemohla jsem dýchat a měla jsem záchvaty úzkosti, že to celé pohnojím. Že to neustojím. A v jedné z nejkritičtějších chvil, po přečtení přílohy Respektu o nejsilnějších trendech v roce 2016, jsem dostala šílený nápad. Počkám, až se šéfová vrátí z mateřské (a bude to brzo), požádám si o zkrácený úvazek a ve zbylém čase se konečně pořádně ponořím do jógy a zkusím polehoučku lektorovat.

Ze srandy jsem to nadhodila doma, muž, poučen knihou Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, jen empaticky přikývl, ale myslel si něco o... A mě to hrozně rozesmálo. Je to šílený! Je to nereálný? Není! Proč by to nešlo? Vymyslela jsem si úplně jasný scénář o tom, jak by to mohlo být, co se všechno musí stát... a celé mě to uklidnilo. Velmi. Na všech frontách.

Druhý lednový pracovní týden byl o trochu lepší. Mnohem lépe se mi spalo, v práci jsem neřešila nic až tak zásadního. Nebo možná řešila, ale dokázala jsem se na to podívat s větším nadhledem. A najednou to přišlo samo. Prostě jsem změnila "Hlavně ať to přežiju" na "Hlavní je si ten rok užít!" Taky vám to zní jinak? Pozitivněji? Mně rozhodně. 

A přes ty pozitivní brýle jsem se najednou začala dívat na svoji práci trochu jinak. Pro mě se až tak nic moc nezměnilo. Všechno, co teď mám dělat, jsem dělala už v předchozí práci. Ať mi už nikdo nikdy neříká, že jsem byla tehdy junior. Houby! Dělala jsem už tehdy HR Managera, jen jsem pod sebou neměla tým lidí. Musela jsem dělat stejná rozhodnutí, fungovat s managementem firmy úplně stejně jako teď, řídit spoustu změn v zaměstnaneckých poměrech a dbát na to, aby se neporušovalo to, co nemá. A hasila jsem požáry. Ty především. Takže si prostě v pondělí ráno obouvám svoje staré boty a chodím v nich ve své stávající práci. A to mě překvapivě uklidňuje. S čím ale bojuju je vedení týmu - jsem spíš introvertní nelida a spoustou emočních věcí se nezabývám. Ale tím se budu muset prokousat postupně. Koneckonců, za tým se dokážu postavit zcela přirozeně a víc zpočátku nebude třeba.

Může za to jóga? Možná je tohle vlastně moje vnitřní jóga - dostávám svoje smýšlení do asán, o nichž jsem si myslela, že je nikdy nezakusím. Já vím, že můj nápad opustit full time job je pitomost, ale pokud mi to otevřelo cestu zklidnit se, proč ne? Proč nesnít? 

Co nejšílenějšího napadlo kdy vás? A k čemu to vedlo?

2 komentáře:

  1. Fíha, to je panečku obrat a změna myšlení! Ten nápad se zkráceným úvazkem a jógou se mi neuvěřitelně líbí. Je to odvážné, ale myslím, že to bude velmi naplňující. A to, že to není hned, že máš čas si ten nápad poválet v mysli, nemusíš se hned rozhodovat, to je perfektní.
    Já za svůj nejšílenější nápad stále považuju přihlášení se do výběrka do Hosta před těmi třemi lety - bylo to z hecu a jen díky tomu jsem tam, kde dneska jsem, i když to vlastně "nevyšlo". A možná, že další šílená změna je na obzoru - v Mobě jdu do druhého kola výběrka, takže mi v hlavě stále běží - co když to vyjde?

    OdpovědětVymazat
  2. Nápad zkrátit si úvazek a věnovat se józe mi přijde skvělý. A přesně zapadá do toho konceptu, který tady čtu na blogu (nejen) mezi řádky. :)
    Je to príma a přijde mi to jako velmi zdravé a zralé rozhodnutí.

    Sama bych do něčeho podobného šla hned, ale musela bych si rovnou najít jiného zaměstnavatele, protože v současné práci možnost zkrátit si úvazek nemám. Ale tak kdoví?

    Jinak k tvé otázce k šíleným nápadům. Nepovažuju se za nijak impulzivní, ale změn se nebojím. Už několikrát jsem převrátila naruby svůj profesní život a změnila vlastně úplně obor/profesi.. Jak se časem ukázalo, ne vždy to byly změny výhodné a daň za ně byla leckdy hodně vysoká. Ale jak se dnes módně říká, vystoupila jsem ze své komfortní zóny a z toho člověk těží vždycky a hlavně dlouhodobě. Ať už to dopadne jakkoli.
    A taky si říkám kdy jindy je lepší čas na hledání sebe sama než teď?

    OdpovědětVymazat