čtvrtek 13. července 2017

Panování končí...

Zvolna mi končí svěřený mandát v roli HR manažerky. Ten pocit je osvobozující. Už zase nebudu muset rozhodovat o tom, co bude nebo nebude, nemusím stát v přední linii a pořád dokola všem vysvětlovat, proč se tomu a onomu věnovat nebudeme. Vedla jsem tým v době, kdy firma procházela těžkými chvilkami a sama jsem se potila, protože tým mi nikdy nic neodpustil anebo nedal nic zadarmo. Já jsem si nedala nic zadarmo.

Poznala jsem se zase o kousek víc. Už od nástupu do menší firmy jsem si dala cíl, že se budu věnovat svému vlastnímu rozvoji a rozhodně jsem to nemyslela tak, že budu obrážet různá školení a tapetovat si plochu motivačními citáty osobního leadershipu. Chtěla jsem si najít svou polohu, ve které se budu cítit dobře. Autenticky. Začala jsem se tedy lidem otevírat. Nejdřív opatrně, manažerům. Důvěra totiž funguje jen tehdy, když vás ten druhý dokáže poznat. Neplakala jsem jim na ramenou, to ne, to není můj styl, ale ptala jsem se jich. Co mám dělat, když sedím na třech židlích a vlaju v tom. Co mám dělat, když většinu rozhodnutí dělám jen intuitivně a na spoustu otázek umím odpovědět jen slovy nevím. Že nespím, protože se v noci dusím pod peřinou tíživých myšlenek. Hledala jsem inspiraci, silné vzory a zároveň jsem si šlapala cestu do hlav manažerů. A byla jsem úspěšná.

To stejné jsem pak udělala v týmu. Postupně, zvolna. Řekla jsem, že nevím, ale že dělám maximum pro to, abych věděla. Že mi situace ve firmě taky není příjemná, ale musíme to zvládnout. Že nejsem na baterky, že nejsem vyhazovací stroj a že hledám partnerství a vyznávám svobodu v práci. Že sice neřeším rozvody, rozchody a že se můžu zdát permanentně zamilovaná, ale že mám hrozný strach, jestli budu moct založit rodinu. Že si neberu home office jen proto, že potřebuju uklidit celý byt, ale protože mi bývá tak zle, že nedokážu vylézt z postele.

Ano, v týmu byly takové, které toho ve svůj prospěch využily, které mě trápily. Ale ty už tam nejsou. A já cítím, že to byl krok vpřed, byť mi pan Manžel oponoval. Byla to záchrana, jak zůstat členem týmu, i když mi mandát šéfové vyprší.

Tým mě naučil hodně věcem, nastavoval mi to nejreálnější zrcadlo. Už chápu rodičovské zhlížení se v dětech. Pořád nesnesu kritiku a všechno si beru moc osobně, ale jsem ráda, že se k sobě všichni dokážeme chovat s respektem a že se na mě mohou lidé s důvěrou obrátit.


Asi těžko někomu vysvětlím, co přesně dělám, pokaždé si vymyšlím jiný příměr. Prostě tu jsem, když potřebují poradit. Jsem taková firemní máma.

úterý 11. července 2017

S vůní batiky

Seděla jsem v autobuse cestou z práce. U Královopolské strojírny nastoupila holka. Bez make upu, vlasy svázané v jednoduchém culíku, obyčejné šortky, obyčejné kecky a zeleně batikované tričko. Nemohlo jí být víc než šestnáct, asi méně. Koukala jsem na ni jen po očku, po chvíli jsem si byla jistá. To děvče naproti jsem já, jen o pár let dřív.



Víkendová procházka údolím Rokytné, kde se odehrávala letní scéna nejhezčího divadla mého dětství, byla poutí do vzpomínek. Koukala jsem na všechno přes filtr "jakoby to bylo včera". Výšlap na kopec Kočičák byl stejně náročný jako kdysi, tábor byl rozestavený úplně přesně na tom stejném místě jako vždycky, v kuchyni spižírna Křeček, jen místo latrín už byly postavené kadibudky. Šli jsme tou vyprahlou zemí, pan Manžel mrzutý, protože se mu cesta nezamlouvala. On totiž viděl jen zatuchlé vyschlé koryto říčky. Jenže v mých očích měla Rokytná velkou sílu, u kamene Kuřáku jsme si mohli i zaplavat, voda dosahovala až po naše krky. Tam nás Ráďa dovedl někdy v šest ráno a se zavázanýma očima jsme museli udělat velký krok, abychom přeskočili díru, jenže to byla past a my skončili až po hlavu v tůňce. Byl to šok, ale dodnes si pamatuju, jak jsem lapala po dechu hroznou zimou, překvapením. On neviděl, jak se přes všechny kopce rozsvěcovaly světýlka, to když jsme v noci šli na noční bojovku pokořit pár skřetů a získat magické lektvary, jimiž jsme léčili raněné. Nemohl si pamatovat, že cestou k Bendovu mlýnu mě provázely puchýře, komáří bodnutí, někdy slzy vzteku.

Byla jsem dojatá do morku svého srdce. Už dlouhá léta jsem si přála vrátit se tam, ale nikdy jsem neměla dost sil na to přesvědčit sebe i své blízké, aby se mnou tuhle cestu absolvovali. O to hrdější jsem, že jsem se dočkala, že jsem v sobě našla sílu své přání nejen vyslovit, ale dokonce na něm i trvat.

Z té holky v sedadle naproti mě jsem cítila vůni barev na textil. Jedno moje batikované tričko, které se moc nepovedlo, dostalo pracovní název mrtvej Zákopčaník. Chtěla jsem mít na břiše vysypané rudé slunce, jenže barva se rozplizla a ze sluníčka se stal čistej zásah s prudkým krvácením. To tričko jsem nosila mnoho let, i když se nepovedlo.

V jednom z mých oblíbených vydání Mých proměn bydlení byla uveřejněna fotoreportáž z bytu, který byl zařízen v tónech smetanové, šedé a korálové. Světlé stěny u oken lemovaly dlouhé závěsy, které byly odspodu stupňovitě obarvené. Vzpomínám na techniku - stačilo namotat tričko na velkou vařechu, nechat vařit na kamnech hrnec s barvou a postupně umotávat tričko tak, aby nejspodnější cíp byl v barvě ponořen nejdéle a ostatní kratší a kratší dobu. Spodní část tak zůstala nejtmavější.

Jsem ráda, že jsem dospělá. Že mám svůj účet, že si na sebe vydělám. Ale chybí mi ta volnost běhat v přírodě, nedbat na to, jestli jsem pěkná a jestli se mi zrovna nerozmazala řasenka.

Včera přišel další platební příkaz k úhradě bytu.


Duho, už se zase blíží tvůj čas.

úterý 4. července 2017

Tetování

Minulý týden jsem si pro sebe do deníčku napsala krátkou poznámku s názvem Blitíčko. Jeden odstavec, který docela trefně popisoval, o co se poslední dobou snažím. Přestat žít ve vlastních lžích. A tahle hlubinná inspekce do vlastního svědomí mi působí nejednu závrať. Asi tak na pořádnej igeliťák...

Šlapu, šlapu ze všech sil, ani se moc nedívám před sebe, protože bych to vzdala. Je horko, mám pod batohem úplně mokré tričko, co mě střídavě studí a střídavě rozčiluje. Nemůžu popadnout dech, zapínám autopilota, svůj malý vnitřní stroj, kterým obvykle přehluším všechny negace. Ještě pár kilometrů strmě vzhůru a budu se nahoře koukat na krásné Beskydy. Ale na kochání je pořád ještě času dost a v očích mě šíleně pálí pot. Kde jsou ty moje odcvičené minuty, které si tak poctivě zapisuju? K čemu jsou mi ty hodiny v posilovně, kde strčím do kapsy nejednoho týpka, když na Lysou se drápu skoro po čtyřech?

Můj pracovní mandát velké paní šéfové se chýlí ke zdárnému konci. Čtvrt roku jsem se pořádně nevyspala, protože mě vždycky mezi druhou a čtvrtou ráno probudili noční permoníci a nechali mi šrotovat makovici na plné obrátky. Bezpočetněkrát jsem potají doma brečela, plná pochybností o tom, jak to zvládnu. Jak zvládnu být silná ve chvílích, kdy si musím stoupnout před svůj tým a nevědět, co říct. Jak ustojím napětí, které mezi mnou a kolegyní vystavěly nějaké malé omyly a nepochopení? Proč ze sebe neustále dělám hrdinku, co nepoloží vůbec nic? A doma jsem pak rozsypaná na kousky?

Někdy z tohoto období taky vznikla malá zpověď. Psala jsem ji ve své oblíbené kavárně, bylo to lehce po poledni v sobotu, popíjela jsem skleničku bílého vína. Popisovala jsem si, jak bude vypadat moje tetování. A proč bude takové, jaké má být. Tenká, černá linie... jako popraskané sklo. Protože mě jen tak něco nezničí, i když každá zlá zkušenost způsobí malou bolest. Puklina, kterou probleskuje skutečná Ef. Křehká. Zranitelná. Opravdová.

Celé se mi to spojilo včera, po běhu do kopce a pár cviků na workoutovém hřišti, co máme na sídláku. Někde mezi řevem místní mládeže jsem seděla se svou nejbližší kamarádkou, která mi z ničeho nic říká: "Ty, už o tom přemýšlím strašně dlouho a nedá mi to - opravdu děláš to, co ti sedí? Ty jsi pro mě hrozně éterická bytost, která miluje harmonii, věří ve vztahy, snažíš se nacházet harmonii. A místo toho vyhazuješ lidi, děláš tabulky, přemýšlíš, jak vzbudit nějaký cit v programátorech a víš co - ono se ti to vůbec nevrací. Tak proč to děláš?" Koukala jsem na ni jak zjara. Poblitej sáček praskl a nadělení mi leželo přímo pod vlastníma nohama.

Ano, mám krizi se svým lepším já. Lepší já totiž běhá 10 kilometrů pod 50 minut, na Lysou horu vyběhne bez zadýchání, její knihovna obsahuje samé uznávané autory, které umí citovat a velmi dobře interpretovat. Sleduje artové filmy a má přehled o současných trendech. V práci pracuje na 120 %, je talentem mezi zaměstnanci, jde příkladem ostatním a zvládá u toho být dokonalou a podporující manželkou, která mezi mořením hypotéky zvládne udržovat své hnízdečko vystřižené z Pinterestu a nemá přes židle přeházené hromady prádla čekající na vyžehlení. A pozor, už vůbec nemá žádný problém otěhotnět a nemusí chodit na potupné testy k lékařům, kteří mají posoudit míru její přípustnosti. Dokonalá Ef má dokonalý život, je neustále happy a váží 50 kilo i s postelí.

Skutečná Ef taková ale není. Váží 67 kilo při svých 164 cm výšky. Posledních pár měsíců skoro nejedla, nespala, knížek spoustu rozečetla, ale pak je s povzdechem, jakej je to brak, odložila a nikdy nedočetla. Filmů viděla jen pár, ale přísně si vybírala jen takové, které mají happy end a všichni tam chodí pěkně oblečení. Současné trendy má skrz instagram zmáknuté, ale přijdou jí ujeté, trapné, některé i hrůzostrašné (když dospíváš v devadesátkách, fakt nemůžeš vidět bolerka a chockers jinak než recesi na nevkusné mládí). V práci jsem dala průchod téměř všem svým emocím, ukázala jsem, že jsem velmi, velmi zranitelná a křehká a že o sobě hrozně moc pochybuju. Doma to nezvládám. Přestala jsem žehlit, vařím jen to nejnutnější, koupelnu umývám jednou za tři týdny, kdy už se to fakt nedá. Zoufale se snaží být dobrou a podporující manželkou, ale ve většině případů jen němě skřípe zuby, protože si vzala muže, který propadá do čím dál hlubší deprese a mrzoutství, že s ní přestává i mluvit. A těhotenství? Žádné na obzoru, a tak se započala cesta ponížení po ordinacích a zbytečné snahy vysvětlit, že žádnou hormonální léčbu nechcu!

Jsem nedokonalá. A přesto mám pocit, že tou krizí se mi ukazuje něco, na co jsem zapomněla. Že mám obrovské kvality, jichž si nevážím. Neexistuje žádný kinedril, který by mi pomohl od nevolností, to by byla jen další lež, kterou si říkám. Jediné, oč prosím, je - buďte na mně hodní, prosím. Vím, že tetování bolí, ale odstraňování nálepky nerozbitné ženy bolí tisíckrát víc.

středa 12. dubna 2017

Zase v posteli

Byl by to den jako každý jiný, s jedinou výjimkou. Už lehce po jedné hodině odpoledne jsem rušila své místo na obvyklé úterní lekci jógy, do mozku se mi zahryzává kolegovo mírně dramatické: "... a ty do půl roku skončíš v nemocnici, na týden, celá se z toho zhroutíš, dopadneš stejně jako já, ale mnohem hůř, ty se jen tváříš, že jsi v pohodě, ale nejsi.." a žaludek se podivně kroutí.

Ve tři hodiny a třináct minut dopisuju poslední email, odhlašuju se z počítače a loučím se v kanceláři se slovy, že mi není dobře, že si potřebuju jít lehnout. Na chodbě ještě pořeším pár pracovních věcí, ale pak už jen úprk na zastávku, choulení se do péřové bundy a odpočítávání minut do příjezdu busu.

Doma jsem odhodila šaty do kouta, převlékla se do pyžama a usla. Usla na dlouho, probudil mě jen telefonát manžela, že přijde později domů, ale že až se prospím, ať mu zavolám, aby věděl, co připravit na večeři. No, vzbudily mě až klíče v zámku, ještě štěstí, že jsem duchapřítomně poslala smskou svá jídelní přání ještě před komatem v peřinách.

Noc nebyla lepší - sice jsem spala hluboce, ale někdy okolo čtvrté mě probudily křeče v břiše, a tak jsem si jen odevzdaně vzala knížku a vyrazila na onu místnost. Ráno bylo jasno. Slabost v těle, bolest hlavy, v břiše rybník. Do práce jsem už nedošla, nemělo to smysl. I když jsem měla naplánované důležité schůzky s managementem, prostě jsem je zrušila. Už dávno jsem pochopila, že když člověk dojde do práce prokazatelně v nekondici, s žádným milosrdenstvím se nesetká. Prostě jedeš stejně jako zdravý člověk a nikdo se neptá.

Strávila jsem den v posteli a věnovala se - ničemu. Prostě jsem si četla svoje oblíbené blogy, dívala se na videa na youtube, na pozadí mi hráli Přátelé... Když už mi bylo trochu líp a já se dokázala postavit, dala jsem si vařit hovězí vývar na plotnu, ať aspoň z něčeho naberu sílu. A přemýšlela jsem o tom, co mi říkal kolega, napolo upřímně, napolo v mírném afektu. Uznávám, možná se za něco skrývám a moje tělo zase říká dost, ale nechci si mysl zanášet vlastními toxickými myšlenkami.  Na to jsem expert a nehodlám to ještě přiživovat.

Jestli ve mně něco hodně zarezonovalo, tak tento článek. Čím dál tím víc si zakládám na vlastní opravdovosti. Ono to vlastně prosakuje i sem - neumím si vymýšlet něco, co není pravda, a už vůbec nedisponuji schopností fantazírovat o svém životě. Jenže být opravdová někdy není tak úplně snadné, jak se na první pohled zdá. A mně je sympatické podpořit svoji sebe-jistotu právě v těch chvílích, kdy se cítím nejvíc zranitelná.

Tmavě růžové rty.
Ráno umyté vlasy vonící čerstvostí.
Bílá košile, pohodlné kalhoty a ještě pohodlnější boty.

Žádné šaty ani sukně - ty mi primárně nevadí, ale vadí mi okraj silonek zaříznutý přímo v žaludku.
Žádné podpatky, i když na nich chodit umím, protože oteklé nohy.

A co je úplně nejvíc, tak bavlna. Protože se chci cítit jako v bavlnce!

To, co vyzařujete navenek, vás ovlivňuje i uvnitř. Když je všechno ono (a přesně poznáte, kdy to vončo je!), zapadne to a vy zaválíte. Jste okouzlující bytost, nebojíte se říct nahlas to, co si myslíte, s úsměvem na rtech vyberete všechny zatáčky a ani nemrknete.

A pak jsou tu dny jako ten dnešní, kdy zápasíte se střevní chřipkou a jediné, po čem toužíte, je zatraceně bavlněné, zatraceně pohodlné pyžamo a teplá postel.





No, snad zítra bude líp.

úterý 11. dubna 2017

Třicítka


Na konci roku přijde. Neptá se, jestli je vítaná, prostě přijde jako fakt, rozcapí se u nás doma na gauči a bude mě pozorovat ostřížím zrakem, jak se mám.

Nedávno jsme to rozebíraly s kamarádkami z vejšky. Skupina stejně starých žen, některé už mají dítko, jiné ho očekávají, jiné jsou zásadně proti a jiné se nechávají unést vlnou života a neřeší nic. A přesto všechno polovina z nich není úplně v pohodě s tím, že je paní Třicítka navštíví. Důvody jsou různé.

Ten můj je, že se cítím jaksi nepatřičně. Stihla jsem do třiceti hromadu věcí, o kterých se jiným vlastně ani nesnilo. Ale stejnou měrou jsem nestihla to, čeho dosáhly jiné - založily rodinu, našly novou perspektivu, leccos se jim utřídilo. S každým dalším dnem přestávám mít pocit, že je nezbytně nutné závodit s ostatními a předhánět se, kdo je v čem lepší, je totiž pravda, že začínám lenivět a spousta věcí už mi začíná být volná. Na druhou stranu mi ale chybí moudrost. Moudrost a nadhled, který přichází s věkem a s počtem uražených kilometrů na cestě životem.

Moje role paní HR Manažerky je toho jasným důkazem - motám se podle větru, odkud zrovna fouká. Všichni mě chtějí pro sebe, všichni tahají za své nitky a mě to dost často odvane tam, kde být nechci. Třeba někde mezi druhou a pátou v noci očima přilepenou na tmavé zdi, protože mě sžírají pochybnosti, jestli to ustojím. Dělám dost? Mohu dělat ještě víc? Co se stane, když přestanu jet na plný koule? Co když si ten život dostatečně neužívám?

Teď je trendy cestovat. Stát se digitálním nomádem, pracovat z hor anebo z pláže. Láká mě jet někam pryč, ale jen na chvilku. Pak si vzpomenu na to, jak zabloudím i v Brně, když jdu na HR snídani do brněnského Impact Hubu, anebo jak mám vyšlapanou trasu do pražských kanceláří, když tam jedu na služebku (metrem C na Pankrác, zahnout doleva, doleva, vchod s krávou, šesté patro, hotel minutu cesty od kanceláře, hlavně se nepouštět do žádných velkých akcí), a všechno to cestování mě přejde. Vždyť mi trvalo téměř dvacet let, než jsem dokázala přemoct odpor k toaletám v dopravních prostředcích! Jak bych přežila delší cestu než Praha - Brno a zpět?

Taky je trendy hledět na životní prostředí, odepisovat na zprávy do jedné minuty od přečtení, nosit šedou a černou a dívčí šaty krátké těsně po zadek, sledovat inovativní appky a hackovat svůj život do zblbnutí. Možná mi ještě není třicet, ale na tohle si skutečně už začínám připadat stará. HR snídaně v Impact Hubu byla změť trendy anglických slov, workflows na všechno, Macy na všechno, appku na všechnu. Celou dobu jsem se v hlavě smála. Smála jsem se té tragikomedii - oni jsou tak mladí, tak povrchní! Dobře, věří svému snu, jsou ponoření ve svém nadšení? Ale je nadšení dlouhodobě udržitelné? Není to jen taková berlička?

Poprvé zakouším pocit, že můžu všechno, na co si vzpomenu. Můžu jít na pitomý divadelný představení a odejít v půlce. Můžu vyházet všechny boty na podpatku. Můžu cvičit šestkrát týdně, protože se mi chce. Můžu si najít cestu ke spokojenosti v práci i sama. A můžu si dopřát jeden den oraz a nic nedělat. Můžu být svá a všem to vlastně může být úplně jedno, a to dokonce i rodině, protože kdo jiný než rodina by mě měl podpořit v tom být svá?

Třicítka mě pořád děsí, ale naštěstí mám před sebou ještě pár měsíců, než dostanu bohatou květinu. Do té doby klidně ještě stihnu:

  • Tetování;
  • Stoj na hlavě;
  • Přestěhovat se;
  • Milionkrát se rozplakat a rozčílit;
  • Bilionkrát se upřímně od sdrce zasmát;
  • Přečíst spoustu brakové literatury;
  • Zhroutit se a zase se postavit zpátky na nohy.

Vždyť co je štěstí?

Jen to, co za osobní štěstí považuješ. A pro mě je teď štěstí, že spím celou noc.
 
 

pondělí 3. dubna 2017

Začátečnická chyba


Člověk nikdy není dostatečně moudrým na to, aby se nedopustil začátečnických chyb, bez ohledu na věk. Obratní jazykové mě snad opraví, že moudrosti se dosahuje právě tím, že člověk si chybami projde, poučí se z nich a najde potřebný nadhled pro příště.

Jedna z mých (dalších) začátečnických chyb byla koupě nového bytu. Jakože úplně nového bytu, který jsem při podpisu kupní smlouvy neviděla a ani nemohla vidět, protože tehdy ještě nebyla ani základová deska celého domu. Cena za byt byla astronomická, ale opájena egoistickým úspěchem, že na takovou hypotéku dosáhnu, mi zatmavila úsudek. Moudří už tuší.

Hledat vlastní bydlení v Brně je náročný úkol. Brno funguje na principu územního plánování, které se schvaluje na hodně let dopředu. Poptávka po vlastním bydlení roste, území však není nafukovací a investoři a developeři staví doslova na centimetrech čtverečních. Ceny tedy reflektují tu nesmírnou exkluzivitu - není kde stavět, važ si toho, nákupčí, že si kupuješ byt. Moje požadavky byly ještě takové, že jsem chtěla bydlet v dosahu MHD. Pořád nerada řídím, navíc jsem nechtěla být závislá na autě. Také jsem chtěla, aby v okolí byl nějaký obchod, abych se koukala do zeleně a abych cestováním za prací netrávila hodiny a hodiny v dopravních prostředcích a na zastávkách (každodenní neurózu ježdění přes židenická kasárna už prosím ne). K tomu se přidaly požadavky pana manžela, že chce mít pravidelné místnosti, bydlení musí být moderní, v dobré lokalitě... Cvičení z manželských kompromisů nám sice udělila až lekce koupelna, ale ani tohle se neobešlo od vodopádů slz, platonického zamilování se do malých bytů a vyjasňování si, co že je vlastně cílem.

A pak to přišlo. Lokalita obloukem přecházená, v podstatě z prvního kola byla vyřazená hned. Jenže po roce a kousku zoufalství, kdy exkluzivní ceny bytů absolutně neodpovídaly kvalitě nabízeného, jsme se nechali zlákat webovou prezentací. Shlédnutí půdorysu, propočítání podlahové plochy, rozvážení, jak moc nám budou vadit okna do ulice jsme nakonec kývli.

Vyřízení hypotéky ani moc nebolelo, kupní smlouva se nakonec taky podepsala a člověk si v blažené nevědomosti říkal, že teď už jen bude vybírat kachličky do koupelny a ukazovat prstíkem do vzorníku podlah. Ó, jak pošetilý omyl to byl! Jasně. Prstíkem skutečně člověk zapichuje do katalogu, ale nedejbože když si nevybereš ze standardu! Každá klientská změna je tvrdě zpoplateněna. Nesedí ti počet zásuvek v obýváku? Nevadí. Nakresli si, kolik jich chceš navíc. A za týden faktura. Nebo email typu Paní Nanavé, bylo by vhodné nechat udělat podlahové topení, ale budeme dělat jen celý konkrétní okruh, takže je to buď ano nebo ne. Anebo paní Nanavé, stropem vám povedou trubky, to budou potřeba podhledy, 660 Kč za metr čtvereční! Nejsem zpovykaná, jak říkám, koupelna nás vytrestala dost. Ale tahle tisícovečka k tisícovečce zapříčinila, že rodinný rozpočet se tenčí. Hodně tenčí. A v kombinaci se rozjíždějícím se podnikáním pana manžela to znamená, že na to nejdůležitější, nač paní Nanavé čeká, nevychází.

Vysnila jsem si totiž velkou kuchyň. Praktickou. Snadno udržovatelnou s dostatečnou pracovní plochou a se spížkou. Osvětlení nainstalované tak, abych si nestínila a na pracovní desku dobře viděla. Strávím v kuchyni hromadu času, miluju to, a tak jsem si chtěla zařídit kuchyň podle svých potřeb a dosavadních zkušeností. Protože stavaři v bytě potřebovali výkresy rozvodů, vpadli jsme do jednoho kuchyňského studia, kde jsme si v tomto směru hodně zasouzněli. Navržený výsledek měl jen jednu vadu na kráse. Cena.
 
 

Ona ta cena vlastně není přemrštěná. Je zcela normální, adekvátní, jenže by byla dosažitelná, kdybychom oba dva dostávali 15. pravidelnou mzdu. Jenže člověk míní... Prostě a jednoduše nám to teď chybí. A se všemi drobnými úpravami se vidina krásné funkční kuchyně vzdaluje a vzdaluje. Pan manžel sice vyhrožuje, že prostě nebudeme mít kuchyň, ale mé praktické já tvrdí, že je to věc, bez které se obejít nedá. Ne dlouhodobě. Ne s jedním příjmem.





Sama v sobě přemýšlím, jak z toho ven. Jak překlenout období, než se nám podaří našetřit další finance (poznámka na okraj - díky jednomu příjmu a hypotéce už nedosáhnu na jiný úvěr). Jak moc žít provizorně, lze vůbec vyrobit provizorní kuchyň?

Co si myslím, že bude rozhodně potřeba:

  • Vodovodní baterie
  • Dřez
  • Pracovní stůl/pracovní plocha
  • Police na nádobí
  • Plotýnka
  • Lednice

Pořád to v hlavě promýšlím, zleva doprava. Jsou dny, kdy na to pohlížím jako na výzvu - tak si prostě vyrobíme hipster kuchyň! Ale na druhé straně je mi smutno, protože nejsem úplně fanoušek zbastlených věcí. Obzvlášť, když rukama nevládnu. Tím pádem jsem si na sebe ušila seberozvojový bič - prostě to budu muset ovládnout. Krást nehodlám, v práci raketový mzdový nárust také neočekávám, nic jiného nezbývá. Pro začátek by mě zajímalo, jestli někdo do takového projektu někdy šel? A nepsal si o tom náhodou blogísek?

V každém příběhu musí být ponaučení. Co bych tedy udělala jinak, kdybych teď měla kupovat byt? Hodně bych se ptala na to, jak jsou řešené klientské změny a ráda bych viděla technickou dokumentaci předem (hlavně elektroinstalace, vodoinstalace, topení). Pokud bych naznala, že tam něco nedává smysl, tak chtěla změnu smluvně ukotvit. Nenechala bych se ukolébat tím, že za cenu bytu si nakupuju všechno a že platím jen svoji kuchyň. To je totiž hrozná lež, byť milosrdná. A rozhodně bych se nebála být víc asertivní.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. A teď nemám zrovna na mysli to, že se naučím ovládat vrtačku a akušroubovák. Jde o to, že jsem si každý den začala s úžasem připouštět, že jsem strašně silná ženská. Že zvládám řešit stavbu, práci, manažerskou roli, péči o domácnost, plnou lednici, dobré jídlo, vlastní pečivo, sport, čtení a přátele. A do toho všeho se pořád snažím zlepšovat - sama pro sebe. Holka, máš v sobě páru o síle páru volů, fakt. Klobouk dolů!

pátek 20. ledna 2017

Nejšílenější nápad

Už od Vánoc jsem se třásla strachy z toho, co mě čeká v lednu v práci. Neměla jsem ani tušení, co mě čeká a všechny moje myšlenky se upnuly k jediné větě: "Hlavně ať to přežiju." Proč? Protože jsem se najednou z řadového zaměstnance dostala do role vedoucího, ačkoli jsem po tom vůbec netoužila. Nebylo ale zbytí - zůstávám totiž pořád věrná svému nešvaru neříkat NE. Za žádnou cenu. A tak jsem druhého ledna naklusala do práce, před sebou firmu o velikosti 300 zaměstnanců a malý tým, kterým otřásla poměrně zásadní čistka před koncem roku. 

Celý první týden v lednu jsem nespala. Mezi druhou a třetí v noci jsem seděla v posteli, nemohla jsem dýchat a měla jsem záchvaty úzkosti, že to celé pohnojím. Že to neustojím. A v jedné z nejkritičtějších chvil, po přečtení přílohy Respektu o nejsilnějších trendech v roce 2016, jsem dostala šílený nápad. Počkám, až se šéfová vrátí z mateřské (a bude to brzo), požádám si o zkrácený úvazek a ve zbylém čase se konečně pořádně ponořím do jógy a zkusím polehoučku lektorovat.

Ze srandy jsem to nadhodila doma, muž, poučen knihou Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, jen empaticky přikývl, ale myslel si něco o... A mě to hrozně rozesmálo. Je to šílený! Je to nereálný? Není! Proč by to nešlo? Vymyslela jsem si úplně jasný scénář o tom, jak by to mohlo být, co se všechno musí stát... a celé mě to uklidnilo. Velmi. Na všech frontách.

Druhý lednový pracovní týden byl o trochu lepší. Mnohem lépe se mi spalo, v práci jsem neřešila nic až tak zásadního. Nebo možná řešila, ale dokázala jsem se na to podívat s větším nadhledem. A najednou to přišlo samo. Prostě jsem změnila "Hlavně ať to přežiju" na "Hlavní je si ten rok užít!" Taky vám to zní jinak? Pozitivněji? Mně rozhodně. 

A přes ty pozitivní brýle jsem se najednou začala dívat na svoji práci trochu jinak. Pro mě se až tak nic moc nezměnilo. Všechno, co teď mám dělat, jsem dělala už v předchozí práci. Ať mi už nikdo nikdy neříká, že jsem byla tehdy junior. Houby! Dělala jsem už tehdy HR Managera, jen jsem pod sebou neměla tým lidí. Musela jsem dělat stejná rozhodnutí, fungovat s managementem firmy úplně stejně jako teď, řídit spoustu změn v zaměstnaneckých poměrech a dbát na to, aby se neporušovalo to, co nemá. A hasila jsem požáry. Ty především. Takže si prostě v pondělí ráno obouvám svoje staré boty a chodím v nich ve své stávající práci. A to mě překvapivě uklidňuje. S čím ale bojuju je vedení týmu - jsem spíš introvertní nelida a spoustou emočních věcí se nezabývám. Ale tím se budu muset prokousat postupně. Koneckonců, za tým se dokážu postavit zcela přirozeně a víc zpočátku nebude třeba.

Může za to jóga? Možná je tohle vlastně moje vnitřní jóga - dostávám svoje smýšlení do asán, o nichž jsem si myslela, že je nikdy nezakusím. Já vím, že můj nápad opustit full time job je pitomost, ale pokud mi to otevřelo cestu zklidnit se, proč ne? Proč nesnít? 

Co nejšílenějšího napadlo kdy vás? A k čemu to vedlo?