pondělí 19. prosince 2016

Když v tom lítám


Každá práce má své stinné stránky. Podle mého názoru je temnou stranou personalistiky ukončování pracovního poměru. Ani ne tak ze strany zaměstnance jako spíš to ze strany zaměstnavatele.

Naprosto chápu, že tohle téma je takové spíš senzační. Každý si pod pojmem personalista představuje člověka, který nabírá nové lidi do firmy. Ten, kdo viděl Lítám v tom s Georgem Clooneyem může říct, že personalista vyhazuje lidi, ale většinou je to snaha o vtip a málokdy autorovi dojde, co všechno za tím je. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli mi někdo někdy řekl, že se v roli HR něčeho takového dočkám, nebo jestli jsem o tom někdy četla. Nečetla. Viděla jsem jen Lítám v tom s Georgem Clooneyem.

A přesto jeden z mých prvních úkolů v bývalé firmě bylo propustit člověka. Propustit člověka, který moc nefungoval, plácal se v tom a ještě nezapadl mezi ostatní lidi. Byl to mimoň prostě. Vůbec jsem neměla tušení, jak se to dělá, co se dělá, byla jsem rozklepaná, že dokumenty nejsou v pořádku, jsou špatně nachystané, bude tam chyba, může hrozit soudní spor. Nakonec jsem to zvládla. Víte proč? Protože personalista lidi nevyhuje. Ta nejtěžší fáze formulovat jasně a srozumitelně, co na tomhle vztahu nefunguje, je na nadřízeném. Personalista "jen" uklízí. Klidní emoce na obou stranách, trpělivě vysvětluje, je nachystaný s kapesníčky.

Ve své předchozí práci jsem zažila několik různých osobností a reakcí na ukončení a všechny byly dost poučné. Při všech mi nebylo dobře, ale měla jsem vedle sebe někoho (rozuměj přímého nadřízeného daného zaměstnance), se kterým jsme tvořili pár Hodný a Zlý policajt. Naučila jsem se, že je vždycky dobré udělat si nácvik - sejít se před samotnou schůzkou, projít si jednotlivé kroky, sladit se. Chci po těch manažerech, aby si nahlas řekly ty důvody, proč to nefunguje a proč volíme tuhle variantu. Některým se do toho nechce, ale vím své - v hlavě to můžeme mít sebelíp nacvičené, ale vyřčené to zkrátka zní lépe. Hrát role play by ale v takovou chvíli hrozně morbidní.

V nové práci jsem si vysloužila pověst "Smrtky". Nedělám si srandu, opravdu mi tak říkají. Jezdím na pobočky a dost často je to právě kvůli tomu, abych pomohla s takovým rozchodem. Není to nic, na co bych byla hrdá. Protože už vedle sebe nemám tak rovnocenné parťáky. Na jednu stranu se jim nedivím - zdejší nadřízení jsou mladí lidé, někteří z nich nemají ani předchozí zkušenosti s tím, co to znamená být šéfem někoho. Proto jsem tu já, abych je celým procesem provedla, upozornila je, co se může stát a hlavně jim dodala odvahy, že když už udělali to těžké rozhodnutí to ukončit, že to společně dotáhneme. Jen už tu přestávají platit pravidla na Hodný a Zlý policajt. Zpočátku jsem z toho byla vyplašená. Hemží se nám to tu Managery, Senior Managery, Vice Presidenty, ale ve finále je jen málokdo, kdo dokáže v takové situaci ponechat všechny strachy mírně stranou a jednat klidně. Ale ve finále jsem hrozně vděčná, že moje osobní metodologie nácviku tady teprve nachází velké opodstatnění - aspoň ví, do čeho jdou. A hlavně je potřeba je uklidnit. Dodat jim odvahy, utěšit je, povzbudit je, že je to správné rozhodnutí. A novým cílem se stalo, aby se ten nadřízený při nepříjemném rozhovoru nesesypal.

Teď před Vánoci se toho bohužel urodilo hodně. Skoro až žně pro smrtku. Lidsky jsem z toho hrozně smutná. Jednak je mi to líto, jednak před Vánoci?! Ale řekla jsem si, že stejně nic jiného nezbývá a je to moje práce. A neříkám, že se to nepovedlo, že jsme se nakonec nerozešli klidně, ale bylo to těžké. Bylo to těžké, protože nadřízený dokázal dát dohromady jen jednu větu za celou dobu. Smysluplnou. A všechno ostatní jsem musela zvládnout já. Uklidnit situaci, poskytnout povzbuzení nadřízenému, ustát silný tlak od zaměstnance. Tohle všechno v pátek večer.

Zlomilo mě to. Zlomilo mě to vejpůl. Po práci jsem šla do BKN (Bar, který neexistuje), nechala si namíchat drink na utišení nervů, hned po tom jsem zakempila v KFC, dala si tu nejsmaženější věc ever a pak doma, pěkně sama, brečela jak želva. Dvě hodiny. V kuse. Bolestivě. Vytáhla jsem ze sebe všechny ty emoce, které jsem držela v sobě. Odpověděla jsem všem, jak se cítím, proč jsem celý pátek byla nervózní a chodila se zablokovaným krkem. Prostě jsem se musela od všeho očistit. Psychohygiena prostě.

Naprosto rozumím tomu, proč všichni zaměstnanci nesnáší HR - je to banda bab, co nic nedělají, nestíhají, v ničem nevyjdou vstříc, lpí na dodržování pravidel a přísahají na socialistický zákoník práce. Jenže nikdo, kdo nezažil, neví, co všechno se za těmi stohy papírů schovává. Nejsou to jen znalosti praktikování zákoníku práce, základy mzdového účetnictví, náboru, vzdělávání, psychologie, znalosti toho, co firma/jednotlivé oddělení/jednotlivý tým dělá, ale je to i řízení projektů.  A hlavně - dobrý personalista by mě být hlavně lidský a používat selský rozum (proto pohrdám veškerými vyhajpovanými personalistickými přístupy, konferencemi a jiným slepičincem). A tohle mě na tom vlastně baví - ta rozmanitost. Ale stejně jako mě hrozně baví potkávat se s inspirativními lidmi, přímo úměrně mě to i vyčerpává. Právě proto, že musím být odborník na všechno a chyba se neodpouští.

Jenže, taky jsme jen lidi. A zaplaťpánbůh se ten páteční masakr obešel bez masakru. Prostě jsme se v klidu domluvili. A jsem ráda, že tu vnitřní bouřku jsem v sobě udržela až do večera, do klidu, do samoty a nebylo víc zraněných. Že by i tohle začalo být součástí cesty ke zmoudření?

Žádné komentáře:

Okomentovat