středa 28. prosince 2016

Když máš přání

Včera jsem se dívala na Sedmero krkavců od Alice Nellis. Jedním z mravních ponaučení pohádky bylo, že si nemáme přát nic, čeho bychom později litovali. Ale jak můžeme dopředu vědět, že naše přání jsou opravdu ryzí a nepromění se v nic, co by nám později ublížilo?

Je to déle než rok, kdy jsem si začala opravdu z hloubi duše přát miminko. Všechno se ve mně pomlátilo, příslovečné biologické hodiny se zbláznily a od té chvíle je pro mě měsíční návštěva periody truchlením nad prázdným lůnem. O mém přání neví mnoho lidí. Tajemství znají mé kamarádky, s mužem o tom téměř nemluvím, protože jak už asi všichni dávno pochopili, na výrobu miminka jsou potřeba přání dvě a ne jen jedno, byť zbožné. Téma je to pochopitelně rozbuškové, argumentačně podtrhnuté aktuální velikostí našeho bydlení (jedna místnost), aktuálními příjmy, aktuálními závazky (hypotéka) a především aktuální profesní situací muže, který v roce 2016 udělal několik vážných kroků vstříc své kariéře a docela dost to bolelo. Nás oba. 

Všechna moje přání se dají popsat jako vzplanutí vášně. Prostě po něčem zatoužím, začnu se po realizaci horečně shánět a když zhasnu (90 % případů), pak to nebylo opravdové přání. Některá přání jsou splnitelná hned, to zajdu do obchodu, pořídím a po chvíli uživání (kouknutí se do zrcadla) zjistím, že to bylo pěkně nesmyslné přání. Ale miminko si přeju už dlouho. Je to záruka toho, že je to přání pravé? Opravdové? Že ho budu brát cele, tak, jak to přijde a bude to? Že to nebude jen zářivé?

A tady to právě začíná. Bojím se, že takové přání je obrovským závazkem, se kterým se nebudu moci popasovat. Že toho budu litovat. Vždyť teď máme ten nejpohodlnější život na světě! Máme malý byt, pár kytek, které přežijí bojové podmínky, ještě nejsme úplně zadlužení, mám stabilní práci a dobré ohodnocení, muž si rozjíždí svůj vlastní business, máme internety, jedny z nejlepších mobilů na světě, jíme kvalitní jídlo, máme skvělé zázemí a chodíme na kafíčka, do restaurací, do saun a na brunche. Žijeme nezávisle, zapomínáme, co to jsou kompromisy a co to znamená přizpůsobovat se situaci. Jsme tu jen pro sebe navzájem. Mně to svým způsobem vyhovuje, Pořád se mohu cítit svobodná. To, co mi tu představu mírně narušuje, že se cítím hrozně nenaplněná. Prázdná. A nedokážu tu díru v sobě nijak zacelit. Už nepomáhájí krásné hadříky, stoupání po kariérním žebříku anebo tisíc dalších aktivit, které mám a které stěží stíhám. 

Možná právě tyto obavy mě nutí o svém nejhlubším přání mlčet, hlavně před těmi, které miluji a kterých si vážím nejvíc. Protože o sobě pochybuji, že to pak bude přání na obtíž. Že nebudu tak dokonalou mámou, jakou se vykresluji v představách, anebo že naše dítko nebude dar z nebes, nýbrž pěkně nepoladěný dáreček. Že mi bude chybět ta moje životní pohoda, i když se budu cítit úplně plná, možná přeplněná. 

Ne. Pořád je to moje přání dost silné na to, aby se mohlo splnit. Možná ho ale rozšířím trochu víc - přála bych si, aby to bylo přání nás obou. Protože pak by mě nestíhaly ty pochyby, že to třeba nezvládnu - nebyla bych na to přání totiž sama. 

V roce 2017 mi bude 30 let. Přeju si, aby to byl rok dobrý, klidný. Abychom se v klidu přestěhovali, abychom se těšili z nového hnízda, abychom se těšili i z maličkostí a takzvaných samozřejmostí. A abychom už konečně byli tři. 

4 komentáře:

  1. Zase jsi to vystihla naprosto přesně. Tleskám. Jsi pro mě Lord of the words. Respektive Lady, ale to nezní už tak dobře. :)

    Já osobně řeším ohledně reprodukčních plánů trochu jinou situaci, ale to co jsi v tomto příspěvku popsala, sedí na třetinu mých kamarádek. Možná víc.

    Ráda bych ti poradila nějakou super radu, která povede k řešení, kdy všichni budete spokojeni.
    Napadá mě jen ale stará dobrá partnerská komunikace na rovinu.
    A pak tedy, že za každým názorem/postojem/přáním stojí životní zkušenosti, které není radno podceňovat, byť se nám třeba nelíbí. Ale to by právě měla odladit ta komunikace...

    OdpovědětVymazat
  2. jak ja ti rozumim, dik za tenhle clanek a otevrenost

    OdpovědětVymazat
  3. Wow, čtu tě už léta na různých platformách a vždycky se mi moc líbilo, jak píšeš a taky obdivuju otevřenost, se kterou se dokážeš ze svých trablů vypisovat. Myslím, že možná sama sebe zbytečně trápíš, dej sama sobě svojí hlavě volněji, nedumej nad hloubkou a opravdovostí svých přání a neboj, až to přijde, všechny tyhle bočný úvahy a otázky zmiznou!

    OdpovědětVymazat
  4. Milá nanave, mohu jen přidat svou zkušenost, začala jsem se cítit jako Ty, když jsem pochopila, že jsem našla toho pravého, bylo mi tehdy 32 a jemu 28. Nešlo tlačit na pilu, i když i to jsem asi dělala. Ale pak jsme uzavřeli dohodu - zní to divně. Já chvíli vydržím a on založí rodinu o chvíli dřív než si kdy myslel. První potomek se nám narodil, když mi bylo necelých 34, čili nebyl počat zas o tolik později od uzavření dohody :-). Druhý rok a půl nato.
    A teď je mi čerstvých 39 a když vnímám, jak mi uniká šance na třetího, jak z reprodukčního hlediska strašně rychle stárnu a kdo ví, jestli by to ještě vůbec šlo a...a...je mi někdy smutno. Jindy se zas dívám na své šikovné děti, jak se stávají víc a víc samostatnými, a říkám si, že to je ono, ony se osamostatňují, my máme víc času jeden na druhého. Ale ta touha, ach jo, ta je tam, pořád...
    Čímž chci říct - máš - z mého pohledu :-) - ještě čas. A má-li to tak být, tak to tak bude a vy dva rodinu založíte.
    Hezký den, L.

    OdpovědětVymazat