Když nacházíš inspiraci

Myslím, že bilancování na konci roku se nevyhneme nikdo. Moje bude takové trochu netradiční, protože - jak asi mnozí moudře vědí - ráda se obklopuji inspirativními lidmi. A je mi celkem jedno, jestli se s nimi potkávám každý den, anebo je sleduji v jejich virtuálním životě.

Inspirací číslo jedna je pro mě Kateřina Vacková. Vackovka je prostě žena mého srdce. Její aktivity spojené s loonem mě sice nechávají poměrně dost chladnou, ale velmi silně ve mně zarezonovalo její motto, které jsem si volně adoptovala také - jasně, když máš raka, může to být hrozně naprd, anebo to taky může být naděje udělat si ten život lepším a podle svého. Zaplaťpánbu jsem zdravá jako řípa, ale dost často propadám smutkům, že svůj život nežiju tak, jak bych si přála. Jasně, asi nikdy nebudu umět tancovat jako bohyně a na ty lekce pole dance se stejně nezapíšu, nebudu mít volnou pracovní dobu a nebudu mít byt jako ze škatulky, ale můžu se tomu aspoň přiblížit. A jediné, co k tomu potřebuju, jsem já. V tomto duchu jsem si řekla, že se z toho, že se od ledna ocitnu v botách své šéfové (toho času v požehnaném očekávání), prostě neposeru. Že zvládnu pracovat, pracovat dobře, ale zároveň nezapomenu na své záliby a koníčky, na svoji rodinu a svoje přátele. Prostě ne. 

Nejvíc mě bavil její instragram, když byla v Portu. Bylo to hodně o rybách, o józe, běhání a surfu, ale taky možná o mírné bezradnosti v nemocnici. Ze všech těch fotek jsem cítila, jak ke mně lidsky promlouvá, věřila jsem jí, že všechno není jen tak samo sebou, ale je potřeba zkousnout i ty hořké okamžiky. Ale když si věříš, pak to nějak jde a nějak se to udělá. Pro mě je ta víra v sebe vlastně vyobrazená hodně tou její výraznou rtěnkou - tmavorůžovou a červenou. Dodalo mi to odvahy si taky jednu takovou pořídit. A funguje to. Když ji nosím na rtech, cítím se žensky, silně, ale jsem to já. Jistá sama sebou. 

Lada Brůnová je pro mě ženou číslo dvě. To děvče prostě začalo kreslit. Od nejistých začátků se vykreslila k nádherným komiksovým skicám a pro mě je to jasné znamení - makej na sobě a neustávej. Vykřesej svoji jiskru a pílí o ní pečuj, aby vyrostla v plamen a ten hořel dál. Čím dál víc si uvědomuju, že některé věci prostě nejdou hned napoprvé. Sice mám obrovskou radost, když pracuju na věcech, které zvládám levou zadní, ale nikam mě to moc neposouvá. Prostě mi to jde, je to pro mě motivační, ale nic víc. Ale když se s něčím víc trápím, má to pro mě pak mnohem větší hodnotu a víc z toho odnesu. Těžko se to vysvětluje, ale prostě ten pocit vítězství, když pokořím něco, co mi dřív nešlo, ten je prostě boží.

Z virtuálního světa fitness jsem utekla. Dobrovolně. A víte proč? Protože tam všichni lžou a nejvíc lžou sami sobě. A pro mě, člověka velmi soutěživého, je to moc těžké překousnout a nesrovnávat se s nimi. Přesto je tu jedna jediná výjimka. Je to iamzuz1. Neskutečná ženská. Neskutečná. Jasně, chtěla bych uzvednout na benchi to, co ona, zvednout v mrtvém tahu to, co ona, zhubnout to, co ona, stíhat to, co ona. Jenže já si ze svých vzorů beru i ty negativní věci a Zuzka je pro mě velký vykřičník. Jasně, můžu být činorodá, aktivní, můžu spát pár hodin denně a zvládat práce za dva, ale nic se nemá přehánět. Vůbec nic. I když by bylo super mít postavičku jako ona, uvědomuju si, že kdybych to moc chtěla, tak to mám jistě taky. Ale zcela evidentně to pro mě zase taková priorita není, když s tím nic nedělám. Taky bych mohla vstávat o půl šesté ráno, jít si zaběhat, uvařit si jídlo na celý den, pak dojít na těžký trénink a mezitím pracovat/studovat. Ale to by pro mě nebyl ten správný život.

Předposlední ženou, kterou virtuálně stalkuju, je Zásadně zdravě. Jídlo je pro mě pořád velkou vášní a tak nějak všeobecně mě baví Janin přístup ke stravování a ke zdravému pohybu. Má krásně zpracovaný blog, doladěný do detailů (a detailů, těch si dost všímám!), nemám z ní pocit, že by ty věci dělala bez srdce. Opravdová, to je to slovo, které mě napadá, když se prodírám jejími instagramovými příspěvky. Nedávno mě dostala svým otevřeným článkem. Byl velmi komplexní, ale nebylo to o fňukání - bylo to o cestě, jak z toho ven. Byl mi připomínkou, že není třeba se babrat v nespravedlnostech světa, ale vyvíjet energii na to, jak z těch nespravedlností ven. Dobrým jídlem, pohodou v duši a když to prostě nejde, tak to nelámat přes koleno. Díky Janě jsem přestala hrát hrdinku a proležela jsem 23. a 24. prosince v posteli, protože mi bylo hodně, hodně, hodně zle. A nelitovala jsem ani jedné minuty, kdy jsem tupě zírala na televizi a prostě jen habitovala, protože stejně nic jiného nešlo. 

Nakonec zase trochu zabrousíme do fitness světa. Já vím, já vím, vždyť jsem říkala, že jsem všechny sledovat přestala. Tohle je ale drobná výjimka, potkala jsem ji totiž osobně. Je jí 35 a vitalita z ní prýští jako med. Doslova. Jsem jí úplně uhranutá. A víte proč? Protože je vidět, že se cítí dobře. A to je věc, po které taky moc toužím. A dodává mi to naději, že je jedno, kolik ti je, ale ono to přijde. Posloužila mi jako vzor pro vlastní plán, jak se cítit lépe, zdravěji a plná energie. Všimněte si, že poprvé nepíšu, že toužím být hubená jak lunt a mít vyrýsované břišáky. Chci být prostě jen plná života a začít tak vzdorovat těm zhoubným následkům stresu, které mě pronásledují (a není to jen to moje šílené akné, nafouknuté břicho a popřípadě zánět močáku nebo ledvin). Podle mě je to ten nejhezčí doplněk k té výrazné rtěnce.

Osudových žen, které ke mě přicházejí a zase odcházejí, je mnoho. Tyhle ale byly ty, které mě v roce 2016 opravdu oslovily. Nikdy si to asi nepřečtou, ale chtěla bych jim za to aspoň touto formou poděkovat. Že mi dovolí nahlížet do jejich výseče života a brát si z toho to, co mi pomáhá. A snad i já na oplátku někoho inspiruji (v dobrém i v tom zlém), aby ten vesmír byl v rovnováze.

Když máš přání

Včera jsem se dívala na Sedmero krkavců od Alice Nellis. Jedním z mravních ponaučení pohádky bylo, že si nemáme přát nic, čeho bychom později litovali. Ale jak můžeme dopředu vědět, že naše přání jsou opravdu ryzí a nepromění se v nic, co by nám později ublížilo?

Je to déle než rok, kdy jsem si začala opravdu z hloubi duše přát miminko. Všechno se ve mně pomlátilo, příslovečné biologické hodiny se zbláznily a od té chvíle je pro mě měsíční návštěva periody truchlením nad prázdným lůnem. O mém přání neví mnoho lidí. Tajemství znají mé kamarádky, s mužem o tom téměř nemluvím, protože jak už asi všichni dávno pochopili, na výrobu miminka jsou potřeba přání dvě a ne jen jedno, byť zbožné. Téma je to pochopitelně rozbuškové, argumentačně podtrhnuté aktuální velikostí našeho bydlení (jedna místnost), aktuálními příjmy, aktuálními závazky (hypotéka) a především aktuální profesní situací muže, který v roce 2016 udělal několik vážných kroků vstříc své kariéře a docela dost to bolelo. Nás oba. 

Všechna moje přání se dají popsat jako vzplanutí vášně. Prostě po něčem zatoužím, začnu se po realizaci horečně shánět a když zhasnu (90 % případů), pak to nebylo opravdové přání. Některá přání jsou splnitelná hned, to zajdu do obchodu, pořídím a po chvíli uživání (kouknutí se do zrcadla) zjistím, že to bylo pěkně nesmyslné přání. Ale miminko si přeju už dlouho. Je to záruka toho, že je to přání pravé? Opravdové? Že ho budu brát cele, tak, jak to přijde a bude to? Že to nebude jen zářivé?

A tady to právě začíná. Bojím se, že takové přání je obrovským závazkem, se kterým se nebudu moci popasovat. Že toho budu litovat. Vždyť teď máme ten nejpohodlnější život na světě! Máme malý byt, pár kytek, které přežijí bojové podmínky, ještě nejsme úplně zadlužení, mám stabilní práci a dobré ohodnocení, muž si rozjíždí svůj vlastní business, máme internety, jedny z nejlepších mobilů na světě, jíme kvalitní jídlo, máme skvělé zázemí a chodíme na kafíčka, do restaurací, do saun a na brunche. Žijeme nezávisle, zapomínáme, co to jsou kompromisy a co to znamená přizpůsobovat se situaci. Jsme tu jen pro sebe navzájem. Mně to svým způsobem vyhovuje, Pořád se mohu cítit svobodná. To, co mi tu představu mírně narušuje, že se cítím hrozně nenaplněná. Prázdná. A nedokážu tu díru v sobě nijak zacelit. Už nepomáhájí krásné hadříky, stoupání po kariérním žebříku anebo tisíc dalších aktivit, které mám a které stěží stíhám. 

Možná právě tyto obavy mě nutí o svém nejhlubším přání mlčet, hlavně před těmi, které miluji a kterých si vážím nejvíc. Protože o sobě pochybuji, že to pak bude přání na obtíž. Že nebudu tak dokonalou mámou, jakou se vykresluji v představách, anebo že naše dítko nebude dar z nebes, nýbrž pěkně nepoladěný dáreček. Že mi bude chybět ta moje životní pohoda, i když se budu cítit úplně plná, možná přeplněná. 

Ne. Pořád je to moje přání dost silné na to, aby se mohlo splnit. Možná ho ale rozšířím trochu víc - přála bych si, aby to bylo přání nás obou. Protože pak by mě nestíhaly ty pochyby, že to třeba nezvládnu - nebyla bych na to přání totiž sama. 

V roce 2017 mi bude 30 let. Přeju si, aby to byl rok dobrý, klidný. Abychom se v klidu přestěhovali, abychom se těšili z nového hnízda, abychom se těšili i z maličkostí a takzvaných samozřejmostí. A abychom už konečně byli tři. 

Když v tom lítám

Každá práce má své stinné stránky. Podle mého názoru je temnou stranou personalistiky ukončování pracovního poměru. Ani ne tak ze strany zaměstnance jako spíš to ze strany zaměstnavatele.

Naprosto chápu, že tohle téma je takové spíš senzační. Každý si pod pojmem personalista představuje člověka, který nabírá nové lidi do firmy. Ten, kdo viděl Lítám v tom s Georgem Clooneyem může říct, že personalista vyhazuje lidi, ale většinou je to snaha o vtip a málokdy autorovi dojde, co všechno za tím je. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli mi někdo někdy řekl, že se v roli HR něčeho takového dočkám, nebo jestli jsem o tom někdy četla. Nečetla. Viděla jsem jen Lítám v tom s Georgem Clooneyem.

A přesto jeden z mých prvních úkolů v bývalé firmě bylo propustit člověka. Propustit člověka, který moc nefungoval, plácal se v tom a ještě nezapadl mezi ostatní lidi. Byl to mimoň prostě. Vůbec jsem neměla tušení, jak se to dělá, co se dělá, byla jsem rozklepaná, že dokumenty nejsou v pořádku, jsou špatně nachystané, bude tam chyba, může hrozit soudní spor. Nakonec jsem to zvládla. Víte proč? Protože personalista lidi nevyhuje. Ta nejtěžší fáze formulovat jasně a srozumitelně, co na tomhle vztahu nefunguje, je na nadřízeném. Personalista "jen" uklízí. Klidní emoce na obou stranách, trpělivě vysvětluje, je nachystaný s kapesníčky.

Ve své předchozí práci jsem zažila několik různých osobností a reakcí na ukončení a všechny byly dost poučné. Při všech mi nebylo dobře, ale měla jsem vedle sebe někoho (rozuměj přímého nadřízeného daného zaměstnance), se kterým jsme tvořili pár Hodný a Zlý policajt. Naučila jsem se, že je vždycky dobré udělat si nácvik - sejít se před samotnou schůzkou, projít si jednotlivé kroky, sladit se. Chci po těch manažerech, aby si nahlas řekly ty důvody, proč to nefunguje a proč volíme tuhle variantu. Některým se do toho nechce, ale vím své - v hlavě to můžeme mít sebelíp nacvičené, ale vyřčené to zkrátka zní lépe. Hrát role play by ale v takovou chvíli hrozně morbidní.

V nové práci jsem si vysloužila pověst "Smrtky". Nedělám si srandu, opravdu mi tak říkají. Jezdím na pobočky a dost často je to právě kvůli tomu, abych pomohla s takovým rozchodem. Není to nic, na co bych byla hrdá. Protože už vedle sebe nemám tak rovnocenné parťáky. Na jednu stranu se jim nedivím - zdejší nadřízení jsou mladí lidé, někteří z nich nemají ani předchozí zkušenosti s tím, co to znamená být šéfem někoho. Proto jsem tu já, abych je celým procesem provedla, upozornila je, co se může stát a hlavně jim dodala odvahy, že když už udělali to těžké rozhodnutí to ukončit, že to společně dotáhneme. Jen už tu přestávají platit pravidla na Hodný a Zlý policajt. Zpočátku jsem z toho byla vyplašená. Hemží se nám to tu Managery, Senior Managery, Vice Presidenty, ale ve finále je jen málokdo, kdo dokáže v takové situaci ponechat všechny strachy mírně stranou a jednat klidně. Ale ve finále jsem hrozně vděčná, že moje osobní metodologie nácviku tady teprve nachází velké opodstatnění - aspoň ví, do čeho jdou. A hlavně je potřeba je uklidnit. Dodat jim odvahy, utěšit je, povzbudit je, že je to správné rozhodnutí. A novým cílem se stalo, aby se ten nadřízený při nepříjemném rozhovoru nesesypal.

Teď před Vánoci se toho bohužel urodilo hodně. Skoro až žně pro smrtku. Lidsky jsem z toho hrozně smutná. Jednak je mi to líto, jednak před Vánoci?! Ale řekla jsem si, že stejně nic jiného nezbývá a je to moje práce. A neříkám, že se to nepovedlo, že jsme se nakonec nerozešli klidně, ale bylo to těžké. Bylo to těžké, protože nadřízený dokázal dát dohromady jen jednu větu za celou dobu. Smysluplnou. A všechno ostatní jsem musela zvládnout já. Uklidnit situaci, poskytnout povzbuzení nadřízenému, ustát silný tlak od zaměstnance. Tohle všechno v pátek večer.

Zlomilo mě to. Zlomilo mě to vejpůl. Po práci jsem šla do BKN (Bar, který neexistuje), nechala si namíchat drink na utišení nervů, hned po tom jsem zakempila v KFC, dala si tu nejsmaženější věc ever a pak doma, pěkně sama, brečela jak želva. Dvě hodiny. V kuse. Bolestivě. Vytáhla jsem ze sebe všechny ty emoce, které jsem držela v sobě. Odpověděla jsem všem, jak se cítím, proč jsem celý pátek byla nervózní a chodila se zablokovaným krkem. Prostě jsem se musela od všeho očistit. Psychohygiena prostě.

Naprosto rozumím tomu, proč všichni zaměstnanci nesnáší HR - je to banda bab, co nic nedělají, nestíhají, v ničem nevyjdou vstříc, lpí na dodržování pravidel a přísahají na socialistický zákoník práce. Jenže nikdo, kdo nezažil, neví, co všechno se za těmi stohy papírů schovává. Nejsou to jen znalosti praktikování zákoníku práce, základy mzdového účetnictví, náboru, vzdělávání, psychologie, znalosti toho, co firma/jednotlivé oddělení/jednotlivý tým dělá, ale je to i řízení projektů.  A hlavně - dobrý personalista by mě být hlavně lidský a používat selský rozum (proto pohrdám veškerými vyhajpovanými personalistickými přístupy, konferencemi a jiným slepičincem). A tohle mě na tom vlastně baví - ta rozmanitost. Ale stejně jako mě hrozně baví potkávat se s inspirativními lidmi, přímo úměrně mě to i vyčerpává. Právě proto, že musím být odborník na všechno a chyba se neodpouští.

Jenže, taky jsme jen lidi. A zaplaťpánbůh se ten páteční masakr obešel bez masakru. Prostě jsme se v klidu domluvili. A jsem ráda, že tu vnitřní bouřku jsem v sobě udržela až do večera, do klidu, do samoty a nebylo víc zraněných. Že by i tohle začalo být součástí cesty ke zmoudření?