Myslím,
že bilancování na konci roku se nevyhneme nikdo. Moje bude takové trochu
netradiční, protože - jak asi mnozí moudře vědí - ráda se obklopuji
inspirativními lidmi. A je mi celkem jedno, jestli se s nimi potkávám každý
den, anebo je sleduji v jejich virtuálním životě.
Inspirací číslo jedna je pro mě Kateřina Vacková. Vackovka je prostě žena mého srdce. Její aktivity spojené s
loonem mě sice nechávají poměrně dost chladnou, ale velmi silně ve mně
zarezonovalo její motto, které jsem si volně adoptovala také - jasně, když máš
raka, může to být hrozně naprd, anebo to taky může být naděje udělat si ten
život lepším a podle svého. Zaplaťpánbu jsem zdravá jako řípa, ale dost často
propadám smutkům, že svůj život nežiju tak, jak bych si přála. Jasně, asi nikdy
nebudu umět tancovat jako bohyně a na ty lekce pole dance se stejně nezapíšu,
nebudu mít volnou pracovní dobu a nebudu mít byt jako ze škatulky, ale můžu se
tomu aspoň přiblížit. A jediné, co k tomu potřebuju, jsem já. V tomto duchu
jsem si řekla, že se z toho, že se od ledna ocitnu v botách své šéfové (toho
času v požehnaném očekávání), prostě neposeru. Že zvládnu pracovat, pracovat
dobře, ale zároveň nezapomenu na své záliby a koníčky, na svoji rodinu a svoje
přátele. Prostě ne.
Nejvíc mě bavil její instragram, když byla v Portu. Bylo to hodně o rybách, o józe, běhání
a surfu, ale taky možná o mírné bezradnosti v nemocnici. Ze všech těch fotek
jsem cítila, jak ke mně lidsky promlouvá, věřila jsem jí, že všechno není jen
tak samo sebou, ale je potřeba zkousnout i ty hořké okamžiky. Ale když si
věříš, pak to nějak jde a nějak se to udělá. Pro mě je ta víra v sebe vlastně
vyobrazená hodně tou její výraznou rtěnkou - tmavorůžovou a červenou. Dodalo mi
to odvahy si taky jednu takovou pořídit. A funguje to. Když ji nosím na rtech,
cítím se žensky, silně, ale jsem to já. Jistá sama sebou.
Lada Brůnová je pro mě ženou číslo
dvě. To děvče prostě začalo kreslit. Od nejistých začátků se
vykreslila k nádherným komiksovým skicám a pro mě je to jasné znamení - makej
na sobě a neustávej. Vykřesej svoji jiskru a pílí o ní pečuj, aby vyrostla v
plamen a ten hořel dál. Čím dál víc si uvědomuju, že některé věci prostě nejdou
hned napoprvé. Sice mám obrovskou radost, když pracuju na věcech, které zvládám
levou zadní, ale nikam mě to moc neposouvá. Prostě mi to jde, je to pro mě
motivační, ale nic víc. Ale když se s něčím víc trápím, má to pro mě pak mnohem
větší hodnotu a víc z toho odnesu. Těžko se to vysvětluje, ale prostě ten pocit
vítězství, když pokořím něco, co mi dřív nešlo, ten je prostě boží.
Z virtuálního světa fitness jsem utekla. Dobrovolně. A víte
proč? Protože tam všichni lžou a nejvíc lžou sami sobě. A pro mě, člověka velmi
soutěživého, je to moc těžké překousnout a nesrovnávat se s nimi. Přesto je tu
jedna jediná výjimka. Je to iamzuz1.
Neskutečná ženská. Neskutečná. Jasně, chtěla bych uzvednout na benchi to, co
ona, zvednout v mrtvém tahu to, co ona, zhubnout to, co ona, stíhat to, co ona.
Jenže já si ze svých vzorů beru i ty negativní věci a Zuzka je pro mě velký
vykřičník. Jasně, můžu být činorodá, aktivní, můžu spát pár hodin denně a
zvládat práce za dva, ale nic se nemá přehánět. Vůbec nic. I když by bylo super
mít postavičku jako ona, uvědomuju si, že kdybych to moc chtěla, tak to mám
jistě taky. Ale zcela evidentně to pro mě zase taková priorita není, když s tím
nic nedělám. Taky bych mohla vstávat o půl šesté ráno, jít si zaběhat, uvařit
si jídlo na celý den, pak dojít na těžký trénink a mezitím pracovat/studovat.
Ale to by pro mě nebyl ten správný život.
Předposlední ženou, kterou virtuálně stalkuju, je Zásadně zdravě.
Jídlo je pro mě pořád velkou vášní a tak nějak všeobecně mě baví Janin přístup
ke stravování a ke zdravému pohybu. Má krásně zpracovaný blog,
doladěný do detailů (a detailů, těch si dost všímám!), nemám z ní pocit, že by
ty věci dělala bez srdce. Opravdová, to je to slovo, které mě napadá, když se
prodírám jejími instagramovými
příspěvky. Nedávno mě dostala svým otevřeným
článkem. Byl velmi komplexní, ale nebylo to o
fňukání - bylo to o cestě, jak z toho ven. Byl mi připomínkou, že není třeba se
babrat v nespravedlnostech světa, ale vyvíjet energii na to, jak z těch
nespravedlností ven. Dobrým jídlem, pohodou v duši a když to prostě nejde, tak
to nelámat přes koleno. Díky Janě jsem přestala hrát hrdinku a proležela jsem
23. a 24. prosince v posteli, protože mi bylo hodně, hodně, hodně zle. A
nelitovala jsem ani jedné minuty, kdy jsem tupě zírala na televizi a prostě jen
habitovala, protože stejně nic jiného nešlo.
Nakonec zase trochu zabrousíme do fitness světa. Já vím, já
vím, vždyť jsem říkala, že jsem všechny sledovat přestala. Tohle je ale drobná výjimka, potkala jsem ji totiž osobně. Je jí 35 a vitalita z ní
prýští jako med. Doslova. Jsem jí úplně uhranutá. A víte proč? Protože je
vidět, že se cítí dobře. A to je věc, po které taky moc toužím. A dodává mi to
naději, že je jedno, kolik ti je, ale ono to přijde. Posloužila mi jako vzor
pro vlastní plán, jak se cítit lépe, zdravěji a plná energie. Všimněte si, že
poprvé nepíšu, že toužím být hubená jak lunt a mít vyrýsované břišáky. Chci být
prostě jen plná života a začít tak vzdorovat těm zhoubným následkům stresu,
které mě pronásledují (a není to jen to moje šílené akné, nafouknuté břicho a
popřípadě zánět močáku nebo ledvin). Podle mě je to ten nejhezčí doplněk k té
výrazné rtěnce.
Osudových
žen, které ke mě přicházejí a zase odcházejí, je mnoho. Tyhle ale byly ty,
které mě v roce 2016 opravdu oslovily. Nikdy si to asi nepřečtou, ale chtěla
bych jim za to aspoň touto formou poděkovat. Že mi dovolí nahlížet do jejich
výseče života a brát si z toho to, co mi pomáhá. A snad i já na oplátku někoho
inspiruji (v dobrém i v tom zlém), aby ten vesmír byl v rovnováze.