úterý 29. listopadu 2016

Když ti nasadí brouka do hlavy


Po delší době jsem vyrazila na pivo s kolegy z práce. Byla to akce na podporu Movemberu, část z útraty byla věnována jako příspěvek nadaci. Pivo už skoro nepiju, ale říkala jsem si, že je dobré zase jednou za čas někam vyrazit s jinými lidmi, než obvykle. Z plánovaného jednoho malého piva byly nakonec dvě a k tomu hrozně velká bolest v břiše - ale od smíchu! Dlouho jsem se takhle nezasmála, místy mi až tekly slzy. Seděla jsem u stolu s lidmi z marketingového oddělení a probírali jsme, kde v jaké části Brna jsme bydleli nebo studovali. Takhle jsem zjistila, že jeden člověk z týmu studoval na stejném oboru jako já, jen ho opustil rok předtím, než jsem nastoupila. Chvíli jsme se bavili tím, že jsme rozebírali strasti některých (pověstných) předmětů, když se mě najednou znenadání zeptal: "A ty máš magistra z češtiny a nepíšeš články a neděláš PR jako já?!"
 
 

Docela mě tou otázkou zaskočil, nikdy mě nenapadlo se tím zaobírat. Prostě jsem v prváku začala chodit na brigádu do HR oddělení a zůstala jsem v něm. Prošla jsem si personálním PR, dávala jsem dohromady texty na weby, texty do letáků, ale málokdy to bylo v češtině a málokdy jsem měla volnou ruku. Tu a tam po mně někdo chtěl korekturu (nebo jsem ji udělala sama, protože mé oko krvácelo), ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by moje povolání mělo být jiné. A hlavně - já píšu! Nebo psala jsem!

 Jenže proč jsem přestala? Protože nebyl čas? Protože nebyla témata? Protože jsem se vším hrozně zápasila, až jsem se začala stydět, že jiní tak moc nebojují (anebo to umně předstírají) a já tím pádem nemohla být vzorem pro ostatní? Protože jsem najednou začala mít strach, kdo všechno tohle čte a že bych z toho mohla mít pak problémy?

 Ono to ve mně ale pořád je. Ta touha shrnout si myšlenky dohromady, zamyslet se nad některými věcmi ještě jednou, tak, aby dávaly hlavu a patu. Možná to přestalo být úplně veřejné, nebo zůstalo jen poloveřejné, ale neznamenalo to, že to zmizelo. A tahle nevinná otázka mi někde v hlavě zarezonovala tak silně, že jsem nechala vzniknout prvnímu příspěvku po dlouhém čase. Spontánně. Jen tak. Pro sebe. Pro ostatní.

Přemýšlím, jestli stojí za to dotyčnému poděkovat. Bez toho, aniž by si to vyložil jakkoli jinak (třeba že jsem střelená). Tak  pro tuto chvíli snad jen: "Díky". Že jsi mě přiměl zastavit se a zamyslet se nad něčím jiným, než jaký mám strach z budoucnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat