středa 30. listopadu 2016

Když se ze mě stává lesana

Začalo to nevinně. Moje sestra, svého času na Erasmu v Estonsku, zápasila s místní vodou a pletí. Vyrážka na obličeji (a ne, nebylo to akné), neustálá venkovní teplota pod mínus 20 stupni, stopové prvky sluníčka a jen velmi málo denního světla ségru tak štvala, že vyhodila do koše všechny krémy z drogérky a začala se patlat kokosovým olejem. Protože na kokosovém oleji a šupinkách suché kůže make up příliš nedrží a vypadá to divně, vypustila i make up. A pak se vrátila, začala brát prášky na krásu a najednou byla v tom a její pleť a vlasy zářily štěstím.
 
Ve svých 29 letech jsem nevytáhla paty za hranice na delší dobu než dva týdny, vyrážky mě netrápí, suchá pleť vlastně taky ne. Jen je hrozně citlivá a reaguje někdy strašlivě divoce. Nikdy mě to až tak netrápilo, protože ten zásadní problém byly boláky. Boláky na obličeji, více či méně hnisající, číhající na mé nenechavé prsty. Diagnóza kosmetičky byla stresové akné v kombinaci s hormonálním, takže jsem se v dobré víře patlala strašně drahými krémy a vrstvila na sebe jednu vrstvu make upu za druhou ve snaze vypadat normálně (a taky protože se strašně ráda maluju).
 
A pak jsem se na to ze dne den vykašlala. Doslova jsem hodila 4.000 za dva krémy do odpadkového koše, všechny čistící gely tam letěly taky a já si pořídila jedno mýdlo se solí, jeden obličejový olejíček, bambucké máslo, které jsem si doplnila o levandulový esenciální olej a ranní líčící rutina se smrskla jen na pudr, tvářenku, řasenku, obočí a rty.
 
Najednou jsem se fyzicky cítila úplně odporně, měla-li jsem se ve sprše umýt sprchovým gelem, natírat se po tom tělovým mlékem, chemická vůně mě uváděla v šílenství. Ze dne na den. Ze mě, osoby, která péčí o svůj zevnějšek tolik žije. Vyházela jsem úplně všechno a nechala si na poličce jen esenciální oleje, kokosový olej a jinou drobotinu. Lokální. Přírodní. Někdy bio, ale i nebio. Ale ne chemickou.
 
Přestala jsem se usilovně holit v rozkroku. Dbala jsem na to jako blázen, ale ve chvíli, kdy se mi zase objevil velký a bolestivý absces v tříslech a mně hrozila další operace, řekla jsem si, že to nemá smysl. Pornohvězdou nikdy nebudu a pořád se o svůj klín starám perfektně, jen si už tak často a radikálně nehraju na stylistu. Překvapivě tím asi nikoho nepohoršuju, když se sprchuju po tréninku.
 Nehty na rukou si udržuju krátké, čisté a s neutrálním lakem na nehty. Všechny ty barvy, které by mi mohly chybět, se přesunuly na rty, protože mě začalo bavit líčit je výrazněji. Někoho to děsí (třeba moji mámu), ale já se cítím tak v pohodě a tak žensky, že se toho až někdy leknu, jak bezvadně mi je.
Nikoho ale neodsuzuju, nikomu neříkám, co by měl nebo neměl dělat, co by měl používat. Jen já jsem tak nějak unavená z té neustálé nenažranosti úplně ve všem. Milion odstínů toho, milion krabiček onoho a když cestujete, polovina vašeho zavazadla je kosmetická taštička. Pořád je to hrozně osvobozující žít s méně věcmi. Nekomplikovat si to. Nebýt tak zatraceně dokonalá (protože nejsem a nikdy nebudu a vím, že tohle je u mě ten největší a nejhorší problém). Nesnažit se o to tak zoufale, když to není potřeba. Cítím se dobře, a tak to přece má být, no ne?  A když tomu cítit se lépe někomu pomáhá namalovat si řasy a nechat si vyrobit kočičí drápky v neonově žluté barvě, tak je to taky ok. Žádné nenávistné komentáře kvůli tomu být nemusí.
Celý koncept mého lesanství je založený na tom neubližovat (si). Vnitřně se se sebou bavím, jestli to, co dělám, dělat chci a proč to dělám. Jestli třeba nebude lepší přestat to dělat. Vždyť de facto dělat nemusím vůbec nic, pokud to nebudu chtít. Kašlu na moderní pseudomotivační kecy o tom, jak musíme zvládat milion projektů, jak musíme vysílat sluníčkovou energii a jak v práci musíme dělat všechno to, co nás baví. Nezní to přece absurdně - musíme dělat to, co nás baví? Mě baví věci, které nemusím dělat. A teď zrovna nemusím trávit půl hodiny líčením, protože si radši prosvištím instagram s horkým čajem v ruce. A když mi to v práci nejde, tak se tím nemusím trápit, protože nejsem stroj.
 Ve svých 29 letech jsem vyházela kosmetický arzenál, bez nějž se žádná moderní žena neobejde. A postupně ze svého slovníku vyhazuju slovo MUSÍM, protože ho používat nechci. Protože s MUSÍM já už nevycházím a vyskakuje mi po něm vyrážka, na kterou ani kokosák nepomáhá :-)

5 komentářů:

  1. Zajímalo by mě, jestli kosmetický průmysl skutečně prošel v posledních letech nějakou velkou chemickou revolucí (v tom nejhorším slova smyslu), nebo je problém ještě mnohem hlouběji. Protože přesně pro takový odklon od všech možných krášlicích produktů a procedur, jaký popisuješ, se v poslední době rozhodla většina žen z mého okolí. A do jedné jsou teď všechny spokojenější, atraktivnější a celkově se cítí líp.
    Já odjakživa hřeším na víceméně bezproblémovou pleť, svoji lenost a nešikovné ruce, takže já jsem byla kosmetickým minimalistou víceméně vždycky, a tím pádem už není moc z čeho ubírat. Ale i tak cítím, že něco je jinak.

    Mimochodem, nemáš tip na nějaký osvědčený deodorant, který můžeš s klidným svědomím doporučit?

    OdpovědětVymazat
  2. Zdeničko, deodorant používám pořád málo lesanský, a to proto, že experimenty s čistě přírodními úplně nevyšlo. Hodně mě dráždí, tak moc, že se pak potím (a smrdím) víc než obvykle. Nejvíc mi sedí tento: https://www.notino.cz/babaria/aloe-vera-kulickovy-deodorant-roll-on-saloe-vera/ Nedráždí, příjemně voní a ještě se po něm nepotím, ale myslím, že je to tím složením (hliníková sůl).

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem právě též už párkrát zaexperimentovala a taky jsem nebyla úspěšná - respektive negativa o dost převyšovala ta pozitivita. Tento s aloe vera neznám, ale ráda jej brzy vyzkouším.

    Jinak jsem už od několika lékařů, především z řad gynekologů, slyšela, že celý ten flame okolo hliníku v deodorantech je jen nafouknutá bublina... Tak nevím, no.
    Na druhou stranu, proč to do sebe prát v takovém množství, když jsou i jiné varianty.

    Ale vsadím se, že je jen otázkou času, že až se to teda nějak dostatečně prokáže/vyvrátí, přijde se na nějakou další složku, která není tak úplně OK.

    OdpovědětVymazat
  4. Jé, vy jste můj člověk. :) Já už nesnesu skoro žádnou kosmetiku (i plno přírodních značek), proto si ji vyrábím doma.
    Proč si život zbytečně zapatlávat zbytečnými věcmi a komplikovat tím, co si kdo myslí?

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj,
    mám to stejně jako Zdeňka, hřeším na bezproblémovou pleť :) Nicméně ohledně deodorantů - asi před půl rokem jsem se zamilovala do přírodních deodorantů od RaEkosmetika - jsou tuhé, krásně voní, jsem nadšená - za zkoušku určitě stojí, řekla bych :)

    OdpovědětVymazat