sobota 26. listopadu 2016

Jak jsem propadla józe

V záložce nápadů mám už dlouho napsanou položku s názvem "Můj komplikovaný vztah k józe".  Když dneska nastal ten den, kdy mám potřebu se  o tom rozepsat, proč začínám zrovna tím, že jógu miluju? Protože každá láska je stejná. To je ten prudký nájezd skvělých pocitů na začátku, kdy se všechno daří, div se nevznášíte dva metry nad zemí. A pak je tu najednou drobné vystřízlivění, jedna lekce ti nesedne, něco se nepovede a ty pelášíš pryč.

S jógou mám historii už čtyřletou. Začalo to koukáním na krásná videa, pak tělocvikem na výšce a protože jsem chtěla vědět víc, začala jsem chodit na kurz jógy. Ten mě naučil stát v bojovnících a ve střechách, ukázal mi, že jóga není jen úplně fyzická, ale útočí na všechny smysly. Jenže ten zásadní zlom přišel až s Dash a jejím kurzem, který mě naučil pozdrav slunci tak, že kdyby mě někdo probudil o půlnoci, střihnu si ho bez zaváhání. Dash mi však dala mnohem víc. Tím nejzásadnějším byla svoboda dechu. Ano, je to tak. Až do oné osudné chvíle, kdy Dash řekla, že když se nám nepodaří pozice na jeden nádech nebo výdech, tak se na to máme vyprdnout a dýchat tak, jak je nám to příjemné. A tohle mě posunulo dál, mnohem dál, než jsem si byla kdy ochotná přiznat. Posledním, neméně důležitým momentem v setkání s Dash, byla všudypřítomnost krásy. Jak to myslím? Že když vstoupíte do dveří jógového studia, nadechnete se, můžete cítit levanduli ve vzduchu, můžete se dívat do mihotání svíček a mezi vámi leží květy.

Strašně moc jsem se toužila józe podmanit cele, protože jsem si myslela, že je to jedna z mála cest, jak si začnu vážit sebe samé, jak se začnu mít víc ráda. A právě tohle je ta malá vada na kráse, která mi vztah s jógou zkomplikovala tak, že jsem se jí na čas přestala věnovat úplně. Jak se to stalo? Upřímně řečeno si nejsem úplně jistá, ale trochu si myslím, že to souvisí s tím, že jsem na sebe tak moc přísná, že jsem chtěla dokonalost i v józe. A pokroky. A stoje na hlavě. A stoje na rukách. A ono to nešlo. Anebo mezi mnou a podložkou stála hromada prádla a neharmonie. Navštěvování lekcí pro mě přestalo mít význam, nenašla jsem tu svoji lektorku a co víc, jen dojíždění na lekce pro mě byl extrémní stres, protože znáte to všichni dobře - už vypínáte počítač, berete si kabát a mezi odchodem z kanceláře vás dělí množství lidí, kteří potřebují vyřešit nějaký problém. Pak nestihám autobus, šalinu, trajfl a křeč.

Návrat na podložku se stal tak trochu nečekaně. Nebo vlastně se to dalo čekat… Potřebovala jsem si kompenzaci pro své hodně namožené zádové svaly. Hodně jsem přehnala své oblíbené silové cvičení, přesvalila jsem si jednu stranu beder a výsledkem byla nekonečná bolest při mrtvém tahu, kettlebell swingu a vůbec nejhorší bylo sedět 9 hodin v práci u počítače. Tehdy jsem si zaplatila symbolické členství u Adriene Mishler (Yoga with Adriene) a každý večer jsem si před televizí udělala malou chvilku pro sebe.  A nejen to. Začala jsem si psát zápisky štěstí a začala jsem si zaznamenávat, co se mnou jóga dělá a co mě naučila.

Jako první krásný pocit souznění s tělem jsem měla při pohledu na své nohy. Od malička mám nehezky tvarované prsty na nohou. V podstatě mám takové hobití nožky a místo prstů buřtíky, nepravidelně velké. Mně se to nelíbí, na páskové boty můžu zapomenout (bolí to), v žabkách se necítím, protože se všichni dívají. A ti odvážní mají potřebu to komentovat. Praktickým problémem je to, že se mi těžko stojí na špičkách. Jednoho dne jsem ale pocítila strašný příval vděčnosti za to, že vlastně nohy mám. Že jimi můžu vnímat trávu, když chodím bosky, že mě nesou, kam potřebuju, že mi dovolí běhat a skákat a službu nevypovídají. Adriene hodně často vybízí , abychom si udělali sami masáž a já najednou objevila, že masáž nohou je malý kousek nesmírného štěstí, který si můžu dopřát kdykoli budu chtít a potřebovat. Blik! Co na tom, že mám nohy jak skřet? Jsou moje. A jsou fajn. A sluší jim nalakované nehty a nejvíc ta ohnivě korálová, kterou mám právě teď.

Když bolesti v zádech ustoupily, musela jsem na nějakou dobu svoje obvyklé funčkní tréninky kvůli zánětu močového měchýře a hned vzápětí ledvin. Srpen jsem jen proležela v posteli a nebyla schopná ničeho, nemohla jsem ani jíst, ani pít, nemohla jsem se pohnout. Protože můj praktický doktor zanedbal první zánět, druhý doktor mi při zánětu ledvin naordinoval silná antibiotika na dlouhou dobu. Veškerou sílu, kterou jsem v sobě měla, jsem byla schopná věnovat jen do toho, že jsem vstala z postele, došla do koupelny a pak se zase vyčerpaná vrátila. Strávila jsem v tomhle podivném stavu hrozně dlouho a těžko se mi vracelo k pohybu. Hodně těžko. Měla jsem strach, že svou zbrklostí se mi to zase všechno vrátí, a tak jsem se rozhodla poslouchat se víc než kdy dřív. Výrazně jsem omezila silové tréninky ve prospěch jógy a dělala jsem jen to, na co jsem se cítila. Jasně, ego dost často plakalo a duši dost často bolelo, že už nejsem na vrcholu svých sil, ale nakonec jsem si nic neuhnala.

Kromě toho, že jsem potkala na lekcích jógy skvělou lektorku a kdy jsem zjistila, že zbrocená potem skutečně  mohu být i po jedné yangové lekci, jsem víc začala vnímat i své stravovací zvyky. Začala jsem si víc míchat smoothies, přestala jsem se přejídat jen kvůli tomu, že musím jíst šestkrát denně. Jedla jsem jen tehdy, když jsem měla hlad, když jsem ho neměla, tak jsem nejedla. Osvobodila jsem se od unavujícího hlídání si, co všechno musím, mám anebo neměla bych jíst. A začala jsem se cítit mnohem, mnohem líp.

Nedávno jsme se o józe bavily s kolegyní v práci. Chodíme obě do stejného studia, i když jsme se tam nikdy nepotkaly a trochu si stěžovaly, že na ranní lekce je studio hodně mimo naši cestovní osu do práce. A byla to právě ona, která mi řekla, že kousek od práce se otevřelo nové jógové studio, které nabízí ranní lekce každý všední den. Když jsem zjistila, že berou i multisportku, bylo rozhodnuto.

I když mám s ranním vstáváním neuvěřitelné problémy, ranní lekce se koná v nádherném podkrovním sále. Musí se do něj po schodech, od rána tam svítí svíčky a je to krásné koukat se, jak se celé město pomalu probouzí a já s ním. Moje první lekce tam byla o to kouzelnější, když se příroda rozhodla doprovodit svatého Martina sněhem a při tanci bojovníků jsem se koukala, jak nádherně sněží…

Po józe se cítím naplněná štěstím. Nedokážu to popsat, ale je mi hezky. Srdce mám otevřené pro všechny ostatní a jsem schopná tu radost rozdávat a sdílet. Dokážu se pak přes každodenní starosti dostat mnohem snadněji, než kdybych svoji porci jógy neměla. Možná jsem skrze jógu nenašla to, co jsem přesně chtěla, ale aspoň dokážu tu svoji rozháranou duši aspoň na chvíli pohladit. A i to je vlastně takové malé vítězství, protože se učím být sama na sebe hodná a respektovat se.

Tohle všechno poznání jsem dostala příležitost předat dál, když jsem velmi spontánně (a bez rozmyslu) kývla do telefonu manažerce našeho fitka na záskok za lektorku jógy, která jim vypadla a neměli náhradu. Pořád mi to přijde jaksi neskutečné a dost troufalé, že jsem si připravila lekci, rozmístila svíčky, ovoněla místnost levandulí, pustila jemnou hudbu a skutečně jsem strávila příjemných 55 minut s dalšími 12 ženami. Pro mě to byl jeden z nejhezčích momentů za poslední dobu a já jsem vděčná za to, že jsem byla tak smělá a šla do toho.


I když jsem pořád neovládla stoj na hlavě (a strašně, strašně moc mi to nejde), nehroutím se z toho nijak zásadně. Protože vím, že to třeba někdy přijde. Anebo taky nepřijde. Ale o to nejde. Protože je to láska!

2 komentáře:

  1. Krásný článek. Moc ráda jsem si po roce od tebe zase něco přečetla. A doufám, že se do blogosféry zase vrátíš. :)
    Taky moc gratuluji k první vedené lekci, určitě sis vedla skvěle.

    Já mám s jógou taky velmi komplikovaný vztah, na kterém (zvláště v posledním roce) docela intenzivně pracuju. Můj největší jógový problém je mizerná ohebnost - na to kolik mi je, je to opravdu hodně bídné. Ani jako dítě jsem nebyla moc ohebná holčička, ale i tak si za to můžu dost sama, strečinku jsem nikdy moc nedala, vlastně skoro vůbec.
    Po dlouhodobějším pravidelném cvičení sice určité (malé) pokroky vidím, ale stačí vynechat pár dní, a jsem zase na začátku. A na to se hledá motivace stále hůř a hůř.

    Ale jak jsem psala, za poslední rok to beru nejen jako cvičení těla, ale i vůle a disciplíny. A též v tom začínám cítit lásku. <3 <3 <3

    OdpovědětVymazat
  2. Článek po takové době... a tak krásnej! Úplně se mi z toho srdíčko tetelí a hned mám chuť vstát ze židle a jít se taky trochu protáhnout. A jaká krásná náhoda, že o cvičení v Yoga House už dlouho uvažuju, protože ho mám taky blízko, a pořád nějak nebyl čas a motivace... ale když čtu tvoje krásné zážitky, je to jasné, tam to prostě musím jít zkusit! :-)

    OdpovědětVymazat