středa 30. listopadu 2016

Když se ze mě stává lesana

Začalo to nevinně. Moje sestra, svého času na Erasmu v Estonsku, zápasila s místní vodou a pletí. Vyrážka na obličeji (a ne, nebylo to akné), neustálá venkovní teplota pod mínus 20 stupni, stopové prvky sluníčka a jen velmi málo denního světla ségru tak štvala, že vyhodila do koše všechny krémy z drogérky a začala se patlat kokosovým olejem. Protože na kokosovém oleji a šupinkách suché kůže make up příliš nedrží a vypadá to divně, vypustila i make up. A pak se vrátila, začala brát prášky na krásu a najednou byla v tom a její pleť a vlasy zářily štěstím.
 
Ve svých 29 letech jsem nevytáhla paty za hranice na delší dobu než dva týdny, vyrážky mě netrápí, suchá pleť vlastně taky ne. Jen je hrozně citlivá a reaguje někdy strašlivě divoce. Nikdy mě to až tak netrápilo, protože ten zásadní problém byly boláky. Boláky na obličeji, více či méně hnisající, číhající na mé nenechavé prsty. Diagnóza kosmetičky byla stresové akné v kombinaci s hormonálním, takže jsem se v dobré víře patlala strašně drahými krémy a vrstvila na sebe jednu vrstvu make upu za druhou ve snaze vypadat normálně (a taky protože se strašně ráda maluju).
 
A pak jsem se na to ze dne den vykašlala. Doslova jsem hodila 4.000 za dva krémy do odpadkového koše, všechny čistící gely tam letěly taky a já si pořídila jedno mýdlo se solí, jeden obličejový olejíček, bambucké máslo, které jsem si doplnila o levandulový esenciální olej a ranní líčící rutina se smrskla jen na pudr, tvářenku, řasenku, obočí a rty.
 
Najednou jsem se fyzicky cítila úplně odporně, měla-li jsem se ve sprše umýt sprchovým gelem, natírat se po tom tělovým mlékem, chemická vůně mě uváděla v šílenství. Ze dne na den. Ze mě, osoby, která péčí o svůj zevnějšek tolik žije. Vyházela jsem úplně všechno a nechala si na poličce jen esenciální oleje, kokosový olej a jinou drobotinu. Lokální. Přírodní. Někdy bio, ale i nebio. Ale ne chemickou.
 
Přestala jsem se usilovně holit v rozkroku. Dbala jsem na to jako blázen, ale ve chvíli, kdy se mi zase objevil velký a bolestivý absces v tříslech a mně hrozila další operace, řekla jsem si, že to nemá smysl. Pornohvězdou nikdy nebudu a pořád se o svůj klín starám perfektně, jen si už tak často a radikálně nehraju na stylistu. Překvapivě tím asi nikoho nepohoršuju, když se sprchuju po tréninku.
 Nehty na rukou si udržuju krátké, čisté a s neutrálním lakem na nehty. Všechny ty barvy, které by mi mohly chybět, se přesunuly na rty, protože mě začalo bavit líčit je výrazněji. Někoho to děsí (třeba moji mámu), ale já se cítím tak v pohodě a tak žensky, že se toho až někdy leknu, jak bezvadně mi je.
Nikoho ale neodsuzuju, nikomu neříkám, co by měl nebo neměl dělat, co by měl používat. Jen já jsem tak nějak unavená z té neustálé nenažranosti úplně ve všem. Milion odstínů toho, milion krabiček onoho a když cestujete, polovina vašeho zavazadla je kosmetická taštička. Pořád je to hrozně osvobozující žít s méně věcmi. Nekomplikovat si to. Nebýt tak zatraceně dokonalá (protože nejsem a nikdy nebudu a vím, že tohle je u mě ten největší a nejhorší problém). Nesnažit se o to tak zoufale, když to není potřeba. Cítím se dobře, a tak to přece má být, no ne?  A když tomu cítit se lépe někomu pomáhá namalovat si řasy a nechat si vyrobit kočičí drápky v neonově žluté barvě, tak je to taky ok. Žádné nenávistné komentáře kvůli tomu být nemusí.
Celý koncept mého lesanství je založený na tom neubližovat (si). Vnitřně se se sebou bavím, jestli to, co dělám, dělat chci a proč to dělám. Jestli třeba nebude lepší přestat to dělat. Vždyť de facto dělat nemusím vůbec nic, pokud to nebudu chtít. Kašlu na moderní pseudomotivační kecy o tom, jak musíme zvládat milion projektů, jak musíme vysílat sluníčkovou energii a jak v práci musíme dělat všechno to, co nás baví. Nezní to přece absurdně - musíme dělat to, co nás baví? Mě baví věci, které nemusím dělat. A teď zrovna nemusím trávit půl hodiny líčením, protože si radši prosvištím instagram s horkým čajem v ruce. A když mi to v práci nejde, tak se tím nemusím trápit, protože nejsem stroj.
 Ve svých 29 letech jsem vyházela kosmetický arzenál, bez nějž se žádná moderní žena neobejde. A postupně ze svého slovníku vyhazuju slovo MUSÍM, protože ho používat nechci. Protože s MUSÍM já už nevycházím a vyskakuje mi po něm vyrážka, na kterou ani kokosák nepomáhá :-)

úterý 29. listopadu 2016

Když ti nasadí brouka do hlavy


Po delší době jsem vyrazila na pivo s kolegy z práce. Byla to akce na podporu Movemberu, část z útraty byla věnována jako příspěvek nadaci. Pivo už skoro nepiju, ale říkala jsem si, že je dobré zase jednou za čas někam vyrazit s jinými lidmi, než obvykle. Z plánovaného jednoho malého piva byly nakonec dvě a k tomu hrozně velká bolest v břiše - ale od smíchu! Dlouho jsem se takhle nezasmála, místy mi až tekly slzy. Seděla jsem u stolu s lidmi z marketingového oddělení a probírali jsme, kde v jaké části Brna jsme bydleli nebo studovali. Takhle jsem zjistila, že jeden člověk z týmu studoval na stejném oboru jako já, jen ho opustil rok předtím, než jsem nastoupila. Chvíli jsme se bavili tím, že jsme rozebírali strasti některých (pověstných) předmětů, když se mě najednou znenadání zeptal: "A ty máš magistra z češtiny a nepíšeš články a neděláš PR jako já?!"
 
 

Docela mě tou otázkou zaskočil, nikdy mě nenapadlo se tím zaobírat. Prostě jsem v prváku začala chodit na brigádu do HR oddělení a zůstala jsem v něm. Prošla jsem si personálním PR, dávala jsem dohromady texty na weby, texty do letáků, ale málokdy to bylo v češtině a málokdy jsem měla volnou ruku. Tu a tam po mně někdo chtěl korekturu (nebo jsem ji udělala sama, protože mé oko krvácelo), ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by moje povolání mělo být jiné. A hlavně - já píšu! Nebo psala jsem!

 Jenže proč jsem přestala? Protože nebyl čas? Protože nebyla témata? Protože jsem se vším hrozně zápasila, až jsem se začala stydět, že jiní tak moc nebojují (anebo to umně předstírají) a já tím pádem nemohla být vzorem pro ostatní? Protože jsem najednou začala mít strach, kdo všechno tohle čte a že bych z toho mohla mít pak problémy?

 Ono to ve mně ale pořád je. Ta touha shrnout si myšlenky dohromady, zamyslet se nad některými věcmi ještě jednou, tak, aby dávaly hlavu a patu. Možná to přestalo být úplně veřejné, nebo zůstalo jen poloveřejné, ale neznamenalo to, že to zmizelo. A tahle nevinná otázka mi někde v hlavě zarezonovala tak silně, že jsem nechala vzniknout prvnímu příspěvku po dlouhém čase. Spontánně. Jen tak. Pro sebe. Pro ostatní.

Přemýšlím, jestli stojí za to dotyčnému poděkovat. Bez toho, aniž by si to vyložil jakkoli jinak (třeba že jsem střelená). Tak  pro tuto chvíli snad jen: "Díky". Že jsi mě přiměl zastavit se a zamyslet se nad něčím jiným, než jaký mám strach z budoucnosti.

sobota 26. listopadu 2016

Jak jsem propadla józe

V záložce nápadů mám už dlouho napsanou položku s názvem "Můj komplikovaný vztah k józe".  Když dneska nastal ten den, kdy mám potřebu se  o tom rozepsat, proč začínám zrovna tím, že jógu miluju? Protože každá láska je stejná. To je ten prudký nájezd skvělých pocitů na začátku, kdy se všechno daří, div se nevznášíte dva metry nad zemí. A pak je tu najednou drobné vystřízlivění, jedna lekce ti nesedne, něco se nepovede a ty pelášíš pryč.

S jógou mám historii už čtyřletou. Začalo to koukáním na krásná videa, pak tělocvikem na výšce a protože jsem chtěla vědět víc, začala jsem chodit na kurz jógy. Ten mě naučil stát v bojovnících a ve střechách, ukázal mi, že jóga není jen úplně fyzická, ale útočí na všechny smysly. Jenže ten zásadní zlom přišel až s Dash a jejím kurzem, který mě naučil pozdrav slunci tak, že kdyby mě někdo probudil o půlnoci, střihnu si ho bez zaváhání. Dash mi však dala mnohem víc. Tím nejzásadnějším byla svoboda dechu. Ano, je to tak. Až do oné osudné chvíle, kdy Dash řekla, že když se nám nepodaří pozice na jeden nádech nebo výdech, tak se na to máme vyprdnout a dýchat tak, jak je nám to příjemné. A tohle mě posunulo dál, mnohem dál, než jsem si byla kdy ochotná přiznat. Posledním, neméně důležitým momentem v setkání s Dash, byla všudypřítomnost krásy. Jak to myslím? Že když vstoupíte do dveří jógového studia, nadechnete se, můžete cítit levanduli ve vzduchu, můžete se dívat do mihotání svíček a mezi vámi leží květy.

Strašně moc jsem se toužila józe podmanit cele, protože jsem si myslela, že je to jedna z mála cest, jak si začnu vážit sebe samé, jak se začnu mít víc ráda. A právě tohle je ta malá vada na kráse, která mi vztah s jógou zkomplikovala tak, že jsem se jí na čas přestala věnovat úplně. Jak se to stalo? Upřímně řečeno si nejsem úplně jistá, ale trochu si myslím, že to souvisí s tím, že jsem na sebe tak moc přísná, že jsem chtěla dokonalost i v józe. A pokroky. A stoje na hlavě. A stoje na rukách. A ono to nešlo. Anebo mezi mnou a podložkou stála hromada prádla a neharmonie. Navštěvování lekcí pro mě přestalo mít význam, nenašla jsem tu svoji lektorku a co víc, jen dojíždění na lekce pro mě byl extrémní stres, protože znáte to všichni dobře - už vypínáte počítač, berete si kabát a mezi odchodem z kanceláře vás dělí množství lidí, kteří potřebují vyřešit nějaký problém. Pak nestihám autobus, šalinu, trajfl a křeč.

Návrat na podložku se stal tak trochu nečekaně. Nebo vlastně se to dalo čekat… Potřebovala jsem si kompenzaci pro své hodně namožené zádové svaly. Hodně jsem přehnala své oblíbené silové cvičení, přesvalila jsem si jednu stranu beder a výsledkem byla nekonečná bolest při mrtvém tahu, kettlebell swingu a vůbec nejhorší bylo sedět 9 hodin v práci u počítače. Tehdy jsem si zaplatila symbolické členství u Adriene Mishler (Yoga with Adriene) a každý večer jsem si před televizí udělala malou chvilku pro sebe.  A nejen to. Začala jsem si psát zápisky štěstí a začala jsem si zaznamenávat, co se mnou jóga dělá a co mě naučila.

Jako první krásný pocit souznění s tělem jsem měla při pohledu na své nohy. Od malička mám nehezky tvarované prsty na nohou. V podstatě mám takové hobití nožky a místo prstů buřtíky, nepravidelně velké. Mně se to nelíbí, na páskové boty můžu zapomenout (bolí to), v žabkách se necítím, protože se všichni dívají. A ti odvážní mají potřebu to komentovat. Praktickým problémem je to, že se mi těžko stojí na špičkách. Jednoho dne jsem ale pocítila strašný příval vděčnosti za to, že vlastně nohy mám. Že jimi můžu vnímat trávu, když chodím bosky, že mě nesou, kam potřebuju, že mi dovolí běhat a skákat a službu nevypovídají. Adriene hodně často vybízí , abychom si udělali sami masáž a já najednou objevila, že masáž nohou je malý kousek nesmírného štěstí, který si můžu dopřát kdykoli budu chtít a potřebovat. Blik! Co na tom, že mám nohy jak skřet? Jsou moje. A jsou fajn. A sluší jim nalakované nehty a nejvíc ta ohnivě korálová, kterou mám právě teď.

Když bolesti v zádech ustoupily, musela jsem na nějakou dobu svoje obvyklé funčkní tréninky kvůli zánětu močového měchýře a hned vzápětí ledvin. Srpen jsem jen proležela v posteli a nebyla schopná ničeho, nemohla jsem ani jíst, ani pít, nemohla jsem se pohnout. Protože můj praktický doktor zanedbal první zánět, druhý doktor mi při zánětu ledvin naordinoval silná antibiotika na dlouhou dobu. Veškerou sílu, kterou jsem v sobě měla, jsem byla schopná věnovat jen do toho, že jsem vstala z postele, došla do koupelny a pak se zase vyčerpaná vrátila. Strávila jsem v tomhle podivném stavu hrozně dlouho a těžko se mi vracelo k pohybu. Hodně těžko. Měla jsem strach, že svou zbrklostí se mi to zase všechno vrátí, a tak jsem se rozhodla poslouchat se víc než kdy dřív. Výrazně jsem omezila silové tréninky ve prospěch jógy a dělala jsem jen to, na co jsem se cítila. Jasně, ego dost často plakalo a duši dost často bolelo, že už nejsem na vrcholu svých sil, ale nakonec jsem si nic neuhnala.

Kromě toho, že jsem potkala na lekcích jógy skvělou lektorku a kdy jsem zjistila, že zbrocená potem skutečně  mohu být i po jedné yangové lekci, jsem víc začala vnímat i své stravovací zvyky. Začala jsem si víc míchat smoothies, přestala jsem se přejídat jen kvůli tomu, že musím jíst šestkrát denně. Jedla jsem jen tehdy, když jsem měla hlad, když jsem ho neměla, tak jsem nejedla. Osvobodila jsem se od unavujícího hlídání si, co všechno musím, mám anebo neměla bych jíst. A začala jsem se cítit mnohem, mnohem líp.

Nedávno jsme se o józe bavily s kolegyní v práci. Chodíme obě do stejného studia, i když jsme se tam nikdy nepotkaly a trochu si stěžovaly, že na ranní lekce je studio hodně mimo naši cestovní osu do práce. A byla to právě ona, která mi řekla, že kousek od práce se otevřelo nové jógové studio, které nabízí ranní lekce každý všední den. Když jsem zjistila, že berou i multisportku, bylo rozhodnuto.

I když mám s ranním vstáváním neuvěřitelné problémy, ranní lekce se koná v nádherném podkrovním sále. Musí se do něj po schodech, od rána tam svítí svíčky a je to krásné koukat se, jak se celé město pomalu probouzí a já s ním. Moje první lekce tam byla o to kouzelnější, když se příroda rozhodla doprovodit svatého Martina sněhem a při tanci bojovníků jsem se koukala, jak nádherně sněží…

Po józe se cítím naplněná štěstím. Nedokážu to popsat, ale je mi hezky. Srdce mám otevřené pro všechny ostatní a jsem schopná tu radost rozdávat a sdílet. Dokážu se pak přes každodenní starosti dostat mnohem snadněji, než kdybych svoji porci jógy neměla. Možná jsem skrze jógu nenašla to, co jsem přesně chtěla, ale aspoň dokážu tu svoji rozháranou duši aspoň na chvíli pohladit. A i to je vlastně takové malé vítězství, protože se učím být sama na sebe hodná a respektovat se.

Tohle všechno poznání jsem dostala příležitost předat dál, když jsem velmi spontánně (a bez rozmyslu) kývla do telefonu manažerce našeho fitka na záskok za lektorku jógy, která jim vypadla a neměli náhradu. Pořád mi to přijde jaksi neskutečné a dost troufalé, že jsem si připravila lekci, rozmístila svíčky, ovoněla místnost levandulí, pustila jemnou hudbu a skutečně jsem strávila příjemných 55 minut s dalšími 12 ženami. Pro mě to byl jeden z nejhezčích momentů za poslední dobu a já jsem vděčná za to, že jsem byla tak smělá a šla do toho.


I když jsem pořád neovládla stoj na hlavě (a strašně, strašně moc mi to nejde), nehroutím se z toho nijak zásadně. Protože vím, že to třeba někdy přijde. Anebo taky nepřijde. Ale o to nejde. Protože je to láska!