pátek 30. prosince 2016

Když nacházíš inspiraci

Myslím, že bilancování na konci roku se nevyhneme nikdo. Moje bude takové trochu netradiční, protože - jak asi mnozí moudře vědí - ráda se obklopuji inspirativními lidmi. A je mi celkem jedno, jestli se s nimi potkávám každý den, anebo je sleduji v jejich virtuálním životě.

Inspirací číslo jedna je pro mě Kateřina VackováVackovka je prostě žena mého srdce. Její aktivity spojené s loonem mě sice nechávají poměrně dost chladnou, ale velmi silně ve mně zarezonovalo její motto, které jsem si volně adoptovala také - jasně, když máš raka, může to být hrozně naprd, anebo to taky může být naděje udělat si ten život lepším a podle svého. Zaplaťpánbu jsem zdravá jako řípa, ale dost často propadám smutkům, že svůj život nežiju tak, jak bych si přála. Jasně, asi nikdy nebudu umět tancovat jako bohyně a na ty lekce pole dance se stejně nezapíšu, nebudu mít volnou pracovní dobu a nebudu mít byt jako ze škatulky, ale můžu se tomu aspoň přiblížit. A jediné, co k tomu potřebuju, jsem já. V tomto duchu jsem si řekla, že se z toho, že se od ledna ocitnu v botách své šéfové (toho času v požehnaném očekávání), prostě neposeru. Že zvládnu pracovat, pracovat dobře, ale zároveň nezapomenu na své záliby a koníčky, na svoji rodinu a svoje přátele. Prostě ne. 



Nejvíc mě bavil její instragram, když byla v Portu. Bylo to hodně o rybách, o józe, běhání a surfu, ale taky možná o mírné bezradnosti v nemocnici. Ze všech těch fotek jsem cítila, jak ke mně lidsky promlouvá, věřila jsem jí, že všechno není jen tak samo sebou, ale je potřeba zkousnout i ty hořké okamžiky. Ale když si věříš, pak to nějak jde a nějak se to udělá. Pro mě je ta víra v sebe vlastně vyobrazená hodně tou její výraznou rtěnkou - tmavorůžovou a červenou. Dodalo mi to odvahy si taky jednu takovou pořídit. A funguje to. Když ji nosím na rtech, cítím se žensky, silně, ale jsem to já. Jistá sama sebou. 



Lada Brůnová je pro mě ženou číslo dvě. To děvče prostě začalo kreslit. Od nejistých začátků se vykreslila k nádherným komiksovým skicám a pro mě je to jasné znamení - makej na sobě a neustávej. Vykřesej svoji jiskru a pílí o ní pečuj, aby vyrostla v plamen a ten hořel dál. Čím dál víc si uvědomuju, že některé věci prostě nejdou hned napoprvé. Sice mám obrovskou radost, když pracuju na věcech, které zvládám levou zadní, ale nikam mě to moc neposouvá. Prostě mi to jde, je to pro mě motivační, ale nic víc. Ale když se s něčím víc trápím, má to pro mě pak mnohem větší hodnotu a víc z toho odnesu. Těžko se to vysvětluje, ale prostě ten pocit vítězství, když pokořím něco, co mi dřív nešlo, ten je prostě boží.



Z virtuálního světa fitness jsem utekla. Dobrovolně. A víte proč? Protože tam všichni lžou a nejvíc lžou sami sobě. A pro mě, člověka velmi soutěživého, je to moc těžké překousnout a nesrovnávat se s nimi. Přesto je tu jedna jediná výjimka. Je to iamzuz1. Neskutečná ženská. Neskutečná. Jasně, chtěla bych uzvednout na benchi to, co ona, zvednout v mrtvém tahu to, co ona, zhubnout to, co ona, stíhat to, co ona. Jenže já si ze svých vzorů beru i ty negativní věci a Zuzka je pro mě velký vykřičník. Jasně, můžu být činorodá, aktivní, můžu spát pár hodin denně a zvládat práce za dva, ale nic se nemá přehánět. Vůbec nic. I když by bylo super mít postavičku jako ona, uvědomuju si, že kdybych to moc chtěla, tak to mám jistě taky. Ale zcela evidentně to pro mě zase taková priorita není, když s tím nic nedělám. Taky bych mohla vstávat o půl šesté ráno, jít si zaběhat, uvařit si jídlo na celý den, pak dojít na těžký trénink a mezitím pracovat/studovat. Ale to by pro mě nebyl ten správný život.



Předposlední ženou, kterou virtuálně stalkuju, je Zásadně zdravě. Jídlo je pro mě pořád velkou vášní a tak nějak všeobecně mě baví Janin přístup ke stravování a ke zdravému pohybu. Má krásně zpracovaný blog, doladěný do detailů (a detailů, těch si dost všímám!), nemám z ní pocit, že by ty věci dělala bez srdce. Opravdová, to je to slovo, které mě napadá, když se prodírám jejími instagramovými příspěvky. Nedávno mě dostala svým otevřeným článkem. Byl velmi komplexní, ale nebylo to o fňukání - bylo to o cestě, jak z toho ven. Byl mi připomínkou, že není třeba se babrat v nespravedlnostech světa, ale vyvíjet energii na to, jak z těch nespravedlností ven. Dobrým jídlem, pohodou v duši a když to prostě nejde, tak to nelámat přes koleno. Díky Janě jsem přestala hrát hrdinku a proležela jsem 23. a 24. prosince v posteli, protože mi bylo hodně, hodně, hodně zle. A nelitovala jsem ani jedné minuty, kdy jsem tupě zírala na televizi a prostě jen habitovala, protože stejně nic jiného nešlo. 



Nakonec zase trochu zabrousíme do fitness světa. Já vím, já vím, vždyť jsem říkala, že jsem všechny sledovat přestala. Tohle je ale drobná výjimka, potkala jsem ji totiž osobně. Je jí 35 a vitalita z ní prýští jako med. Doslova. Jsem jí úplně uhranutá. A víte proč? Protože je vidět, že se cítí dobře. A to je věc, po které taky moc toužím. A dodává mi to naději, že je jedno, kolik ti je, ale ono to přijde. Posloužila mi jako vzor pro vlastní plán, jak se cítit lépe, zdravěji a plná energie. Všimněte si, že poprvé nepíšu, že toužím být hubená jak lunt a mít vyrýsované břišáky. Chci být prostě jen plná života a začít tak vzdorovat těm zhoubným následkům stresu, které mě pronásledují (a není to jen to moje šílené akné, nafouknuté břicho a popřípadě zánět močáku nebo ledvin). Podle mě je to ten nejhezčí doplněk k té výrazné rtěnce.



Osudových žen, které ke mě přicházejí a zase odcházejí, je mnoho. Tyhle ale byly ty, které mě v roce 2016 opravdu oslovily. Nikdy si to asi nepřečtou, ale chtěla bych jim za to aspoň touto formou poděkovat. Že mi dovolí nahlížet do jejich výseče života a brát si z toho to, co mi pomáhá. A snad i já na oplátku někoho inspiruji (v dobrém i v tom zlém), aby ten vesmír byl v rovnováze.


středa 28. prosince 2016

Když máš přání

Včera jsem se dívala na Sedmero krkavců od Alice Nellis. Jedním z mravních ponaučení pohádky bylo, že si nemáme přát nic, čeho bychom později litovali. Ale jak můžeme dopředu vědět, že naše přání jsou opravdu ryzí a nepromění se v nic, co by nám později ublížilo?

Je to déle než rok, kdy jsem si začala opravdu z hloubi duše přát miminko. Všechno se ve mně pomlátilo, příslovečné biologické hodiny se zbláznily a od té chvíle je pro mě měsíční návštěva periody truchlením nad prázdným lůnem. O mém přání neví mnoho lidí. Tajemství znají mé kamarádky, s mužem o tom téměř nemluvím, protože jak už asi všichni dávno pochopili, na výrobu miminka jsou potřeba přání dvě a ne jen jedno, byť zbožné. Téma je to pochopitelně rozbuškové, argumentačně podtrhnuté aktuální velikostí našeho bydlení (jedna místnost), aktuálními příjmy, aktuálními závazky (hypotéka) a především aktuální profesní situací muže, který v roce 2016 udělal několik vážných kroků vstříc své kariéře a docela dost to bolelo. Nás oba. 

Všechna moje přání se dají popsat jako vzplanutí vášně. Prostě po něčem zatoužím, začnu se po realizaci horečně shánět a když zhasnu (90 % případů), pak to nebylo opravdové přání. Některá přání jsou splnitelná hned, to zajdu do obchodu, pořídím a po chvíli uživání (kouknutí se do zrcadla) zjistím, že to bylo pěkně nesmyslné přání. Ale miminko si přeju už dlouho. Je to záruka toho, že je to přání pravé? Opravdové? Že ho budu brát cele, tak, jak to přijde a bude to? Že to nebude jen zářivé?

A tady to právě začíná. Bojím se, že takové přání je obrovským závazkem, se kterým se nebudu moci popasovat. Že toho budu litovat. Vždyť teď máme ten nejpohodlnější život na světě! Máme malý byt, pár kytek, které přežijí bojové podmínky, ještě nejsme úplně zadlužení, mám stabilní práci a dobré ohodnocení, muž si rozjíždí svůj vlastní business, máme internety, jedny z nejlepších mobilů na světě, jíme kvalitní jídlo, máme skvělé zázemí a chodíme na kafíčka, do restaurací, do saun a na brunche. Žijeme nezávisle, zapomínáme, co to jsou kompromisy a co to znamená přizpůsobovat se situaci. Jsme tu jen pro sebe navzájem. Mně to svým způsobem vyhovuje, Pořád se mohu cítit svobodná. To, co mi tu představu mírně narušuje, že se cítím hrozně nenaplněná. Prázdná. A nedokážu tu díru v sobě nijak zacelit. Už nepomáhájí krásné hadříky, stoupání po kariérním žebříku anebo tisíc dalších aktivit, které mám a které stěží stíhám. 

Možná právě tyto obavy mě nutí o svém nejhlubším přání mlčet, hlavně před těmi, které miluji a kterých si vážím nejvíc. Protože o sobě pochybuji, že to pak bude přání na obtíž. Že nebudu tak dokonalou mámou, jakou se vykresluji v představách, anebo že naše dítko nebude dar z nebes, nýbrž pěkně nepoladěný dáreček. Že mi bude chybět ta moje životní pohoda, i když se budu cítit úplně plná, možná přeplněná. 

Ne. Pořád je to moje přání dost silné na to, aby se mohlo splnit. Možná ho ale rozšířím trochu víc - přála bych si, aby to bylo přání nás obou. Protože pak by mě nestíhaly ty pochyby, že to třeba nezvládnu - nebyla bych na to přání totiž sama. 

V roce 2017 mi bude 30 let. Přeju si, aby to byl rok dobrý, klidný. Abychom se v klidu přestěhovali, abychom se těšili z nového hnízda, abychom se těšili i z maličkostí a takzvaných samozřejmostí. A abychom už konečně byli tři. 

pondělí 19. prosince 2016

Když v tom lítám


Každá práce má své stinné stránky. Podle mého názoru je temnou stranou personalistiky ukončování pracovního poměru. Ani ne tak ze strany zaměstnance jako spíš to ze strany zaměstnavatele.

Naprosto chápu, že tohle téma je takové spíš senzační. Každý si pod pojmem personalista představuje člověka, který nabírá nové lidi do firmy. Ten, kdo viděl Lítám v tom s Georgem Clooneyem může říct, že personalista vyhazuje lidi, ale většinou je to snaha o vtip a málokdy autorovi dojde, co všechno za tím je. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli mi někdo někdy řekl, že se v roli HR něčeho takového dočkám, nebo jestli jsem o tom někdy četla. Nečetla. Viděla jsem jen Lítám v tom s Georgem Clooneyem.

A přesto jeden z mých prvních úkolů v bývalé firmě bylo propustit člověka. Propustit člověka, který moc nefungoval, plácal se v tom a ještě nezapadl mezi ostatní lidi. Byl to mimoň prostě. Vůbec jsem neměla tušení, jak se to dělá, co se dělá, byla jsem rozklepaná, že dokumenty nejsou v pořádku, jsou špatně nachystané, bude tam chyba, může hrozit soudní spor. Nakonec jsem to zvládla. Víte proč? Protože personalista lidi nevyhuje. Ta nejtěžší fáze formulovat jasně a srozumitelně, co na tomhle vztahu nefunguje, je na nadřízeném. Personalista "jen" uklízí. Klidní emoce na obou stranách, trpělivě vysvětluje, je nachystaný s kapesníčky.

Ve své předchozí práci jsem zažila několik různých osobností a reakcí na ukončení a všechny byly dost poučné. Při všech mi nebylo dobře, ale měla jsem vedle sebe někoho (rozuměj přímého nadřízeného daného zaměstnance), se kterým jsme tvořili pár Hodný a Zlý policajt. Naučila jsem se, že je vždycky dobré udělat si nácvik - sejít se před samotnou schůzkou, projít si jednotlivé kroky, sladit se. Chci po těch manažerech, aby si nahlas řekly ty důvody, proč to nefunguje a proč volíme tuhle variantu. Některým se do toho nechce, ale vím své - v hlavě to můžeme mít sebelíp nacvičené, ale vyřčené to zkrátka zní lépe. Hrát role play by ale v takovou chvíli hrozně morbidní.

V nové práci jsem si vysloužila pověst "Smrtky". Nedělám si srandu, opravdu mi tak říkají. Jezdím na pobočky a dost často je to právě kvůli tomu, abych pomohla s takovým rozchodem. Není to nic, na co bych byla hrdá. Protože už vedle sebe nemám tak rovnocenné parťáky. Na jednu stranu se jim nedivím - zdejší nadřízení jsou mladí lidé, někteří z nich nemají ani předchozí zkušenosti s tím, co to znamená být šéfem někoho. Proto jsem tu já, abych je celým procesem provedla, upozornila je, co se může stát a hlavně jim dodala odvahy, že když už udělali to těžké rozhodnutí to ukončit, že to společně dotáhneme. Jen už tu přestávají platit pravidla na Hodný a Zlý policajt. Zpočátku jsem z toho byla vyplašená. Hemží se nám to tu Managery, Senior Managery, Vice Presidenty, ale ve finále je jen málokdo, kdo dokáže v takové situaci ponechat všechny strachy mírně stranou a jednat klidně. Ale ve finále jsem hrozně vděčná, že moje osobní metodologie nácviku tady teprve nachází velké opodstatnění - aspoň ví, do čeho jdou. A hlavně je potřeba je uklidnit. Dodat jim odvahy, utěšit je, povzbudit je, že je to správné rozhodnutí. A novým cílem se stalo, aby se ten nadřízený při nepříjemném rozhovoru nesesypal.

Teď před Vánoci se toho bohužel urodilo hodně. Skoro až žně pro smrtku. Lidsky jsem z toho hrozně smutná. Jednak je mi to líto, jednak před Vánoci?! Ale řekla jsem si, že stejně nic jiného nezbývá a je to moje práce. A neříkám, že se to nepovedlo, že jsme se nakonec nerozešli klidně, ale bylo to těžké. Bylo to těžké, protože nadřízený dokázal dát dohromady jen jednu větu za celou dobu. Smysluplnou. A všechno ostatní jsem musela zvládnout já. Uklidnit situaci, poskytnout povzbuzení nadřízenému, ustát silný tlak od zaměstnance. Tohle všechno v pátek večer.

Zlomilo mě to. Zlomilo mě to vejpůl. Po práci jsem šla do BKN (Bar, který neexistuje), nechala si namíchat drink na utišení nervů, hned po tom jsem zakempila v KFC, dala si tu nejsmaženější věc ever a pak doma, pěkně sama, brečela jak želva. Dvě hodiny. V kuse. Bolestivě. Vytáhla jsem ze sebe všechny ty emoce, které jsem držela v sobě. Odpověděla jsem všem, jak se cítím, proč jsem celý pátek byla nervózní a chodila se zablokovaným krkem. Prostě jsem se musela od všeho očistit. Psychohygiena prostě.

Naprosto rozumím tomu, proč všichni zaměstnanci nesnáší HR - je to banda bab, co nic nedělají, nestíhají, v ničem nevyjdou vstříc, lpí na dodržování pravidel a přísahají na socialistický zákoník práce. Jenže nikdo, kdo nezažil, neví, co všechno se za těmi stohy papírů schovává. Nejsou to jen znalosti praktikování zákoníku práce, základy mzdového účetnictví, náboru, vzdělávání, psychologie, znalosti toho, co firma/jednotlivé oddělení/jednotlivý tým dělá, ale je to i řízení projektů.  A hlavně - dobrý personalista by mě být hlavně lidský a používat selský rozum (proto pohrdám veškerými vyhajpovanými personalistickými přístupy, konferencemi a jiným slepičincem). A tohle mě na tom vlastně baví - ta rozmanitost. Ale stejně jako mě hrozně baví potkávat se s inspirativními lidmi, přímo úměrně mě to i vyčerpává. Právě proto, že musím být odborník na všechno a chyba se neodpouští.

Jenže, taky jsme jen lidi. A zaplaťpánbůh se ten páteční masakr obešel bez masakru. Prostě jsme se v klidu domluvili. A jsem ráda, že tu vnitřní bouřku jsem v sobě udržela až do večera, do klidu, do samoty a nebylo víc zraněných. Že by i tohle začalo být součástí cesty ke zmoudření?

středa 30. listopadu 2016

Když se ze mě stává lesana

Začalo to nevinně. Moje sestra, svého času na Erasmu v Estonsku, zápasila s místní vodou a pletí. Vyrážka na obličeji (a ne, nebylo to akné), neustálá venkovní teplota pod mínus 20 stupni, stopové prvky sluníčka a jen velmi málo denního světla ségru tak štvala, že vyhodila do koše všechny krémy z drogérky a začala se patlat kokosovým olejem. Protože na kokosovém oleji a šupinkách suché kůže make up příliš nedrží a vypadá to divně, vypustila i make up. A pak se vrátila, začala brát prášky na krásu a najednou byla v tom a její pleť a vlasy zářily štěstím.
 
Ve svých 29 letech jsem nevytáhla paty za hranice na delší dobu než dva týdny, vyrážky mě netrápí, suchá pleť vlastně taky ne. Jen je hrozně citlivá a reaguje někdy strašlivě divoce. Nikdy mě to až tak netrápilo, protože ten zásadní problém byly boláky. Boláky na obličeji, více či méně hnisající, číhající na mé nenechavé prsty. Diagnóza kosmetičky byla stresové akné v kombinaci s hormonálním, takže jsem se v dobré víře patlala strašně drahými krémy a vrstvila na sebe jednu vrstvu make upu za druhou ve snaze vypadat normálně (a taky protože se strašně ráda maluju).
 
A pak jsem se na to ze dne den vykašlala. Doslova jsem hodila 4.000 za dva krémy do odpadkového koše, všechny čistící gely tam letěly taky a já si pořídila jedno mýdlo se solí, jeden obličejový olejíček, bambucké máslo, které jsem si doplnila o levandulový esenciální olej a ranní líčící rutina se smrskla jen na pudr, tvářenku, řasenku, obočí a rty.
 
Najednou jsem se fyzicky cítila úplně odporně, měla-li jsem se ve sprše umýt sprchovým gelem, natírat se po tom tělovým mlékem, chemická vůně mě uváděla v šílenství. Ze dne na den. Ze mě, osoby, která péčí o svůj zevnějšek tolik žije. Vyházela jsem úplně všechno a nechala si na poličce jen esenciální oleje, kokosový olej a jinou drobotinu. Lokální. Přírodní. Někdy bio, ale i nebio. Ale ne chemickou.
 
Přestala jsem se usilovně holit v rozkroku. Dbala jsem na to jako blázen, ale ve chvíli, kdy se mi zase objevil velký a bolestivý absces v tříslech a mně hrozila další operace, řekla jsem si, že to nemá smysl. Pornohvězdou nikdy nebudu a pořád se o svůj klín starám perfektně, jen si už tak často a radikálně nehraju na stylistu. Překvapivě tím asi nikoho nepohoršuju, když se sprchuju po tréninku.
 Nehty na rukou si udržuju krátké, čisté a s neutrálním lakem na nehty. Všechny ty barvy, které by mi mohly chybět, se přesunuly na rty, protože mě začalo bavit líčit je výrazněji. Někoho to děsí (třeba moji mámu), ale já se cítím tak v pohodě a tak žensky, že se toho až někdy leknu, jak bezvadně mi je.
Nikoho ale neodsuzuju, nikomu neříkám, co by měl nebo neměl dělat, co by měl používat. Jen já jsem tak nějak unavená z té neustálé nenažranosti úplně ve všem. Milion odstínů toho, milion krabiček onoho a když cestujete, polovina vašeho zavazadla je kosmetická taštička. Pořád je to hrozně osvobozující žít s méně věcmi. Nekomplikovat si to. Nebýt tak zatraceně dokonalá (protože nejsem a nikdy nebudu a vím, že tohle je u mě ten největší a nejhorší problém). Nesnažit se o to tak zoufale, když to není potřeba. Cítím se dobře, a tak to přece má být, no ne?  A když tomu cítit se lépe někomu pomáhá namalovat si řasy a nechat si vyrobit kočičí drápky v neonově žluté barvě, tak je to taky ok. Žádné nenávistné komentáře kvůli tomu být nemusí.
Celý koncept mého lesanství je založený na tom neubližovat (si). Vnitřně se se sebou bavím, jestli to, co dělám, dělat chci a proč to dělám. Jestli třeba nebude lepší přestat to dělat. Vždyť de facto dělat nemusím vůbec nic, pokud to nebudu chtít. Kašlu na moderní pseudomotivační kecy o tom, jak musíme zvládat milion projektů, jak musíme vysílat sluníčkovou energii a jak v práci musíme dělat všechno to, co nás baví. Nezní to přece absurdně - musíme dělat to, co nás baví? Mě baví věci, které nemusím dělat. A teď zrovna nemusím trávit půl hodiny líčením, protože si radši prosvištím instagram s horkým čajem v ruce. A když mi to v práci nejde, tak se tím nemusím trápit, protože nejsem stroj.
 Ve svých 29 letech jsem vyházela kosmetický arzenál, bez nějž se žádná moderní žena neobejde. A postupně ze svého slovníku vyhazuju slovo MUSÍM, protože ho používat nechci. Protože s MUSÍM já už nevycházím a vyskakuje mi po něm vyrážka, na kterou ani kokosák nepomáhá :-)

úterý 29. listopadu 2016

Když ti nasadí brouka do hlavy


Po delší době jsem vyrazila na pivo s kolegy z práce. Byla to akce na podporu Movemberu, část z útraty byla věnována jako příspěvek nadaci. Pivo už skoro nepiju, ale říkala jsem si, že je dobré zase jednou za čas někam vyrazit s jinými lidmi, než obvykle. Z plánovaného jednoho malého piva byly nakonec dvě a k tomu hrozně velká bolest v břiše - ale od smíchu! Dlouho jsem se takhle nezasmála, místy mi až tekly slzy. Seděla jsem u stolu s lidmi z marketingového oddělení a probírali jsme, kde v jaké části Brna jsme bydleli nebo studovali. Takhle jsem zjistila, že jeden člověk z týmu studoval na stejném oboru jako já, jen ho opustil rok předtím, než jsem nastoupila. Chvíli jsme se bavili tím, že jsme rozebírali strasti některých (pověstných) předmětů, když se mě najednou znenadání zeptal: "A ty máš magistra z češtiny a nepíšeš články a neděláš PR jako já?!"
 
 

Docela mě tou otázkou zaskočil, nikdy mě nenapadlo se tím zaobírat. Prostě jsem v prváku začala chodit na brigádu do HR oddělení a zůstala jsem v něm. Prošla jsem si personálním PR, dávala jsem dohromady texty na weby, texty do letáků, ale málokdy to bylo v češtině a málokdy jsem měla volnou ruku. Tu a tam po mně někdo chtěl korekturu (nebo jsem ji udělala sama, protože mé oko krvácelo), ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by moje povolání mělo být jiné. A hlavně - já píšu! Nebo psala jsem!

 Jenže proč jsem přestala? Protože nebyl čas? Protože nebyla témata? Protože jsem se vším hrozně zápasila, až jsem se začala stydět, že jiní tak moc nebojují (anebo to umně předstírají) a já tím pádem nemohla být vzorem pro ostatní? Protože jsem najednou začala mít strach, kdo všechno tohle čte a že bych z toho mohla mít pak problémy?

 Ono to ve mně ale pořád je. Ta touha shrnout si myšlenky dohromady, zamyslet se nad některými věcmi ještě jednou, tak, aby dávaly hlavu a patu. Možná to přestalo být úplně veřejné, nebo zůstalo jen poloveřejné, ale neznamenalo to, že to zmizelo. A tahle nevinná otázka mi někde v hlavě zarezonovala tak silně, že jsem nechala vzniknout prvnímu příspěvku po dlouhém čase. Spontánně. Jen tak. Pro sebe. Pro ostatní.

Přemýšlím, jestli stojí za to dotyčnému poděkovat. Bez toho, aniž by si to vyložil jakkoli jinak (třeba že jsem střelená). Tak  pro tuto chvíli snad jen: "Díky". Že jsi mě přiměl zastavit se a zamyslet se nad něčím jiným, než jaký mám strach z budoucnosti.

sobota 26. listopadu 2016

Jak jsem propadla józe

V záložce nápadů mám už dlouho napsanou položku s názvem "Můj komplikovaný vztah k józe".  Když dneska nastal ten den, kdy mám potřebu se  o tom rozepsat, proč začínám zrovna tím, že jógu miluju? Protože každá láska je stejná. To je ten prudký nájezd skvělých pocitů na začátku, kdy se všechno daří, div se nevznášíte dva metry nad zemí. A pak je tu najednou drobné vystřízlivění, jedna lekce ti nesedne, něco se nepovede a ty pelášíš pryč.

S jógou mám historii už čtyřletou. Začalo to koukáním na krásná videa, pak tělocvikem na výšce a protože jsem chtěla vědět víc, začala jsem chodit na kurz jógy. Ten mě naučil stát v bojovnících a ve střechách, ukázal mi, že jóga není jen úplně fyzická, ale útočí na všechny smysly. Jenže ten zásadní zlom přišel až s Dash a jejím kurzem, který mě naučil pozdrav slunci tak, že kdyby mě někdo probudil o půlnoci, střihnu si ho bez zaváhání. Dash mi však dala mnohem víc. Tím nejzásadnějším byla svoboda dechu. Ano, je to tak. Až do oné osudné chvíle, kdy Dash řekla, že když se nám nepodaří pozice na jeden nádech nebo výdech, tak se na to máme vyprdnout a dýchat tak, jak je nám to příjemné. A tohle mě posunulo dál, mnohem dál, než jsem si byla kdy ochotná přiznat. Posledním, neméně důležitým momentem v setkání s Dash, byla všudypřítomnost krásy. Jak to myslím? Že když vstoupíte do dveří jógového studia, nadechnete se, můžete cítit levanduli ve vzduchu, můžete se dívat do mihotání svíček a mezi vámi leží květy.

Strašně moc jsem se toužila józe podmanit cele, protože jsem si myslela, že je to jedna z mála cest, jak si začnu vážit sebe samé, jak se začnu mít víc ráda. A právě tohle je ta malá vada na kráse, která mi vztah s jógou zkomplikovala tak, že jsem se jí na čas přestala věnovat úplně. Jak se to stalo? Upřímně řečeno si nejsem úplně jistá, ale trochu si myslím, že to souvisí s tím, že jsem na sebe tak moc přísná, že jsem chtěla dokonalost i v józe. A pokroky. A stoje na hlavě. A stoje na rukách. A ono to nešlo. Anebo mezi mnou a podložkou stála hromada prádla a neharmonie. Navštěvování lekcí pro mě přestalo mít význam, nenašla jsem tu svoji lektorku a co víc, jen dojíždění na lekce pro mě byl extrémní stres, protože znáte to všichni dobře - už vypínáte počítač, berete si kabát a mezi odchodem z kanceláře vás dělí množství lidí, kteří potřebují vyřešit nějaký problém. Pak nestihám autobus, šalinu, trajfl a křeč.

Návrat na podložku se stal tak trochu nečekaně. Nebo vlastně se to dalo čekat… Potřebovala jsem si kompenzaci pro své hodně namožené zádové svaly. Hodně jsem přehnala své oblíbené silové cvičení, přesvalila jsem si jednu stranu beder a výsledkem byla nekonečná bolest při mrtvém tahu, kettlebell swingu a vůbec nejhorší bylo sedět 9 hodin v práci u počítače. Tehdy jsem si zaplatila symbolické členství u Adriene Mishler (Yoga with Adriene) a každý večer jsem si před televizí udělala malou chvilku pro sebe.  A nejen to. Začala jsem si psát zápisky štěstí a začala jsem si zaznamenávat, co se mnou jóga dělá a co mě naučila.

Jako první krásný pocit souznění s tělem jsem měla při pohledu na své nohy. Od malička mám nehezky tvarované prsty na nohou. V podstatě mám takové hobití nožky a místo prstů buřtíky, nepravidelně velké. Mně se to nelíbí, na páskové boty můžu zapomenout (bolí to), v žabkách se necítím, protože se všichni dívají. A ti odvážní mají potřebu to komentovat. Praktickým problémem je to, že se mi těžko stojí na špičkách. Jednoho dne jsem ale pocítila strašný příval vděčnosti za to, že vlastně nohy mám. Že jimi můžu vnímat trávu, když chodím bosky, že mě nesou, kam potřebuju, že mi dovolí běhat a skákat a službu nevypovídají. Adriene hodně často vybízí , abychom si udělali sami masáž a já najednou objevila, že masáž nohou je malý kousek nesmírného štěstí, který si můžu dopřát kdykoli budu chtít a potřebovat. Blik! Co na tom, že mám nohy jak skřet? Jsou moje. A jsou fajn. A sluší jim nalakované nehty a nejvíc ta ohnivě korálová, kterou mám právě teď.

Když bolesti v zádech ustoupily, musela jsem na nějakou dobu svoje obvyklé funčkní tréninky kvůli zánětu močového měchýře a hned vzápětí ledvin. Srpen jsem jen proležela v posteli a nebyla schopná ničeho, nemohla jsem ani jíst, ani pít, nemohla jsem se pohnout. Protože můj praktický doktor zanedbal první zánět, druhý doktor mi při zánětu ledvin naordinoval silná antibiotika na dlouhou dobu. Veškerou sílu, kterou jsem v sobě měla, jsem byla schopná věnovat jen do toho, že jsem vstala z postele, došla do koupelny a pak se zase vyčerpaná vrátila. Strávila jsem v tomhle podivném stavu hrozně dlouho a těžko se mi vracelo k pohybu. Hodně těžko. Měla jsem strach, že svou zbrklostí se mi to zase všechno vrátí, a tak jsem se rozhodla poslouchat se víc než kdy dřív. Výrazně jsem omezila silové tréninky ve prospěch jógy a dělala jsem jen to, na co jsem se cítila. Jasně, ego dost často plakalo a duši dost často bolelo, že už nejsem na vrcholu svých sil, ale nakonec jsem si nic neuhnala.

Kromě toho, že jsem potkala na lekcích jógy skvělou lektorku a kdy jsem zjistila, že zbrocená potem skutečně  mohu být i po jedné yangové lekci, jsem víc začala vnímat i své stravovací zvyky. Začala jsem si víc míchat smoothies, přestala jsem se přejídat jen kvůli tomu, že musím jíst šestkrát denně. Jedla jsem jen tehdy, když jsem měla hlad, když jsem ho neměla, tak jsem nejedla. Osvobodila jsem se od unavujícího hlídání si, co všechno musím, mám anebo neměla bych jíst. A začala jsem se cítit mnohem, mnohem líp.

Nedávno jsme se o józe bavily s kolegyní v práci. Chodíme obě do stejného studia, i když jsme se tam nikdy nepotkaly a trochu si stěžovaly, že na ranní lekce je studio hodně mimo naši cestovní osu do práce. A byla to právě ona, která mi řekla, že kousek od práce se otevřelo nové jógové studio, které nabízí ranní lekce každý všední den. Když jsem zjistila, že berou i multisportku, bylo rozhodnuto.

I když mám s ranním vstáváním neuvěřitelné problémy, ranní lekce se koná v nádherném podkrovním sále. Musí se do něj po schodech, od rána tam svítí svíčky a je to krásné koukat se, jak se celé město pomalu probouzí a já s ním. Moje první lekce tam byla o to kouzelnější, když se příroda rozhodla doprovodit svatého Martina sněhem a při tanci bojovníků jsem se koukala, jak nádherně sněží…

Po józe se cítím naplněná štěstím. Nedokážu to popsat, ale je mi hezky. Srdce mám otevřené pro všechny ostatní a jsem schopná tu radost rozdávat a sdílet. Dokážu se pak přes každodenní starosti dostat mnohem snadněji, než kdybych svoji porci jógy neměla. Možná jsem skrze jógu nenašla to, co jsem přesně chtěla, ale aspoň dokážu tu svoji rozháranou duši aspoň na chvíli pohladit. A i to je vlastně takové malé vítězství, protože se učím být sama na sebe hodná a respektovat se.

Tohle všechno poznání jsem dostala příležitost předat dál, když jsem velmi spontánně (a bez rozmyslu) kývla do telefonu manažerce našeho fitka na záskok za lektorku jógy, která jim vypadla a neměli náhradu. Pořád mi to přijde jaksi neskutečné a dost troufalé, že jsem si připravila lekci, rozmístila svíčky, ovoněla místnost levandulí, pustila jemnou hudbu a skutečně jsem strávila příjemných 55 minut s dalšími 12 ženami. Pro mě to byl jeden z nejhezčích momentů za poslední dobu a já jsem vděčná za to, že jsem byla tak smělá a šla do toho.


I když jsem pořád neovládla stoj na hlavě (a strašně, strašně moc mi to nejde), nehroutím se z toho nijak zásadně. Protože vím, že to třeba někdy přijde. Anebo taky nepřijde. Ale o to nejde. Protože je to láska!