neděle 6. prosince 2015

Jak jsem jela na kole

Moji rodiče mi vždycky říkávali, že bych mohla taky někdy chvilku přemýšlet, než něco řeknu. Vím, že měli pravdu, ostatně rodiče se přece nemýlí. Snažím se si dávat pozor, ale někdy se to ze mě vysype, ani nevím jak. Nejinak tomu bylo i ve čtvrtek po obědě, kdy jsme se s kolegy měli přemístit na jednání do jiné budovy, která je vzdálená chůzí asi 15 minut od naší kanceláře. Bohužel  nás ale bylo víc, než jedno auto mohlo pojmout (není čas ztrácet čas chůzí, že jo), a tak jedna kolegyně řekla, že pojede na kole. A já hned na to, jako malá školajda, já taky, já taky.

Asi jsem zapomněla dodat, že v přízemí budovy, ve které pracuji, stojí zaparkovaná čtyři kola. Černá. Elegantní. Ale nejsou to jen tak obyčejná kola, jsou to elektrokola, aby se člověk příliš nenadřel. Jasně, kolo jako kolo, řeknete si. Když jsem se ale horlivě hlásila o jízdu na kole, úplně jsem zapomněla na skutečnost, že jsem si zrovna toho dne vzala podpatky. Ne nijak zásadně vysoké, ale vzala. Naštěstí jsem to s tou prudkou elegancí úplně nepřeháněla a obutí  doplnit obyčejnými černými kalhotami. Nakonec hipstři  na kole jezdí i v šatech, takže jsem vlastně byla vhodně oblečena. Naneštěstí jsem na kole neseděla už hodně dlouho, na což jsem spontánně pochopitelně taky zapomněla.

Na začátek musím sdělit, že elektrokolo má úplně jiné jízdní vlastnosti než kolo obyčejné. Tak třeba se musí zapnout baterka, přehazovačka není přehazovačka, ale rychlostní stupně, brzda, která se tváří, že nezabrzdí vůbec, zabrzdí okamžitě, rám kola je těžší než u běžného modelu a vůbec se to chová úplně jinak než vaše běžná zkušenost pamatuje. Díky tomu, že jazyk byl rychlejší než můj strach, s každým schodem vedoucím do přízemím se začaly vynořovat otázky, co sakra na tom kole budu dělat, když mám panickou hrůzu stát se účastníkem silničního provozu, nemám helmu a přes huňatou šálu si nevidím ani na špičku nosu.

Mé obavy se samozřejmě záhy naplnily. Kolo jsem si vyvezla a při pokusu o nasednutí jsem se i s kolem skácela na zem, elegantní černá kalhota  neelegantní černá kalhota. Vyděsila jsem okolo sebe dost lidí, ale hrdost mi nedovolila se na to s prominutím vykašlat, našla jsem vadu na kuse, vyměnila si kolo a vyrazila.

Řeknu vám, byl to fičák. Ono totiž to není jako jízda na babetě, že šlapete, šlapete a ono to pak jede. Vůbec. S každým jedním protočením pedálů až s mírným zpožděním se kola sama protočí takovou rychlostí, že se vám oči zatlačí ještě hlouběji do důlků. Do kopce je to pohoda, ale takové mírné kopečky a nedejbože jemné zatáčky, kdy jedete po úzkém chodníčku anebo se vyhýbáte nějakému chodci, jsou prostě nebezpečné! A co teprve samotná účast v dopravním provozu? Naštěstí na univerzitním kampuse se pohybují jen zbloudilí studenti, kteří mají víc pudu sebezáchovy než ta paní, co v oversized kabátku s vlající šálou usilovně šlape do pedálů a snaží se vypadat, že má situaci pevně pod kontrolou.

Abych to zkrátila, na kochání se nebyl čas. Nástrahy dopravních situací jsem zvládla docela v pohodě a do zasedačky jsem dorazila jen s mírným zpožděním a trošku poválená. Je pravda, že jsem pak notnou část meetingu přemýšlela nad tím, jak se vyzuju z toho, abych nemusela jet zpátky, ale jaksi jsem to nevymyslela.

Cesta zpátky byla nakonec trochu víc romantická. Zrovna začalo zapadat sluníčko, okolí vypadalo jako v nějakém amsterdamském parku… Krása střídala nádheru, než jsem potkala situaci kopec - zatáčka - nutnost odbočení. Kdo nedával pozor, vrátí se k odstavci číslo tři a znovu si přečte stručné líčení vlastní elektrokola, aby to nevypadalo, že jsem úplná káča. Inu rozhodla jsem se, že musím odbočit zpátky do práce. Jakožto řidička (mizerná, já vím), jsem chtěla poctivě signalizovat rukou, že hodlám odbočovat doleva. Kopec, ruka na brzdě, otočení hlavou nazad, jestli něco nejede, zvedám ruku a v tu chvíli se se mnou celé kolo převažuje, přední kolo najíždí na obrubník a Nana ne příliš vzorně sjíždí ze sedla.

Nikomu se naštěstí nic nestalo. Podpatky přežily, gatě přežily, Nana přežila, kolo přežilo, ale je jasné, že už jsem ho do práce kontrolovaně přivezla, ale bez pokusu o znovunasednutí.


Uvidíme, kdy se zase na kolo posadím. Rozhodně se ale nebudu rvát o místo, to přísahám!

2 komentáře: