sobota 21. listopadu 2015

Z Teplic do Litomyšle

Tento článek čekal na zveřejnění dlouho. Jediné, co mu chybělo, byly fotografie. Až teď se k tomu dostávám. Dostala jsem totiž nový čopítač, na kterém můžu konečně psát až do aleluja!

Sedím v práci, mírně pobavená. Už se mi to blíží, a tak morálka každý den se drkotat hodinu autobusem se radikálně zmenšuje. Dnešní ráno ale začalo jedním z nejzajímavějších jednáních, na nichž jsem byla. Během 10 minutové prezentaci se došlo na jádro pudla. Otázka zněla: „V čem vidíte nejslabší místo naší práce? Co je skutečně kritické a nemáme pro to náhradní plán?“
Tušíte, co byla správná odpověď?
Automat na kávu.
Skutečně mě to pobavilo, ale nemýlí se.
Není to totiž tak dávno, co jsme s manželem propadli dobré kávě. Tak dobré kávě, že tu hnědou břečku, co teče z trysky firemního automatu nemůžu pozřít bez toho, aniž bych si nepořezala hrdlo. 

Začalo to klasicky, teď už můžu říct, že folklorně.

Já: Ha! Nová kavárna! Jdem to zkusit!
Manža (toho času Muž): To je moc ale moc filďácký/alternativní/hipsterský/rustikální. Tam nejdu.
O několik měsíců později.
Manža (stále Muž): Měli jsem po ceste z oběda výbornou kávu... A výborný cheesecake...
Já: Kde?
Manža: No ve (doplň název kavárny)!
Já: Vždyť jsem ti o tom říkala...
Manža: Jak jsi mi to mohla zatajit!

Jistě. Když žena muži něco říká, jde to jedním uchem sem, jedním tam. Tak se ale z mého čajomilce stal kávomilec, který pije espresso bez mléka a doma připravuje černou kávu hned na tři alternativní způsoby. Kávu zásadně kupujeme výběrovou, já dávám přednost spíš sladším tónům. Mým nejoblíbenějším místem je kavárna Mitte, která je extrémně titěrná, ale kafe tam dostanete to nejlepší možné, vždy s úměvem sympatické baristky anebo baristy. Nedávno jsem od nich dostala kartičku věrného zákazníka, kterou si moc považuju. Přes léto navíc mají sympatickou otevírací dobu (až do 11 hodin do večera), a tak když jsem se někdy toulala nocí z nějaké business dinner, stavila jsem se na digestivní capuccino.

Jak asi tušíte, láska ke kávě nás přivedla do Industry, v Industře jsme se brali, v Industře jsme si dali první novomanželský brunch a nakonec náš gastrotrip v Industře zakončili. A především jsme při naší svatební cestě mapovali stav českého kavárenství.










Po náročné cestě z Teplic, s nohama mokrýma od mlhy a deště otevíráme šampaňské na hotelovém pokoji v Litomyšli. Už se mi napouští horká voda do vany, tabulka čokolády už leží u vany, přímo na štosu časopisů. Ráj. Prostě ráj. Ležet ve vaně, obalená párou. Odpočinek. Teď už můžu...










Prospala jsem se až do rána. V Litomyšli se toho leccos změnilo. Třeba to, že naše oblíbená Mandala už není tak oblíbená, jak dřív bývala. Pořád se tam sedí v báječných křeslech ze šedesátek, ale capuccino je spíš obrovské latté. Dortíky mají ale pořád dobroučké.




Příjemným překvapením pro mě rozhodně byla nová Ró Café. Raw trend dorazil i do Litomyšle a usadil se pod muzeem. Osobně raw stylu vůbec neholduji a nechtějte vědět, kolik báječných vtipů se dá vymyslet na 42 stupňů, což je maximální teplota úpravy raw pokrmů J Přesto jsem muži uždíbla kus raw cheesecakeu s pistáciemi a musím říct, že něco tak exkluzivního už jsem dlouho nejedla! Výběrová káva z Doubleshotu a capuccino optimální velikosti a dobré chuti příjemný dojem umocnily.

Co však ale na Litomyšli bylo peckou největší, pak ukrajinská restaurace U Kolji. Když se mě moji přátelé ptají, jaká je moje oblíbená restaurace, neumím odpovědět (asi jako většina lidí). Rozhodně ale vím, co mě teď jídelně baví. Jsou to poctivá domácká jídla z lokálních surovin, ideálně kulturně ovlivněné. S ukrajinskou kuchyní mám spojené hlavně plněné zelné listy, ale nejznámější je asi boršč. Dámy a pánové, v této restauraci jsme byli dvakrát. Protože to jídlo, co jsem jedli, bylo nadpozemsky dobré. Poctivé. Na nic si nehrající. Chuťově bohaté. Je to takové jídlo, které si chcete dát, když chcete mít v bříšku jako v pokojíčku. Proto pokud někam do Litomyšle, pak jedině tam. Zahoďte předsudky a naplňte pupky!









Z Litomyšle jsem si odvezla ještě jednu věc. Nevím, kolik lidí z vás ví, ale třeba značka Litex je tam doma. Kromě podnikové prodejny je na náměstí ještě normální prodejna, kde ale nakoupíte sortiment tak o 100 Kč levnější než na jejich webu. Proto jsem si pořídila šílené legíny na jógu – čtyři stovky mi přišly akceptovatelné.




Jestliže do kávového nebe jsme se v Litomyšli nedostali, pak v Olomouci ano. Olomouc totiž byla naše další zastávka. A kdybychom neobjevili Jazz Fresh Café, Silně návykovou kavárnu a báječné burger bistro, byla by Olomouc trochu zklamání. Holt my na ty památky prostě nejsme. O tom snad ale až příště. 

4 komentáře:

  1. Až se mi sbíhají sliny! Ale z fotek se mi opakovaně zobrazují jen 2. Je chyba na mém prohlížeči?

    OdpovědětVymazat
  2. Už by se to zobrazovat mělo. Nevím, čím to mohlo být :-(

    OdpovědětVymazat
  3. Už se mi to zobrazuje, díky. :) Kytice na první fotce je nádherná. To byla svatební? Všechno jídlo vypadá božsky. A co knížka od A. Quindlen? Doporučila bys ji?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ano, svatební :-) Moc jsem si ji neužila, když jsem hned po svatbě jela pryč, ale našim radost udělala.
      Knížku bych rozhodně doporučila, je krásná. Měla jsem strach, že se neztotožním s hlavní hrdinkou, ale moje obavy se nenaplnily. Nejkrásnější pro mě byl popis pocitů psa.

      Vymazat