čtvrtek 19. listopadu 2015

Restart


Mám za sebou první skoro tři týdny v nové práci. Včera jsem ležela v posteli, listovala jsem si novým Standartem a u toho paralelně přemýšlela nad tím, že jsem vlastně hrozně šťastná a že si tenhle moment štěstí uchovat, i kdyby mělo být jen pomíjivě krátké.

 

Měla jsem z té změny strašný strach. Nevěděla jsem, do čeho půjdu, měla jsem nějaká svá očekávání a přání, která souvisela s přechodem, ale byly spíš spojené s mým osobním přístupem k životu a řešení náročných situací. Musím ale říct, že zatím vše probíhá tak, jak jsem si snad ani nepředstavovala. Dostala jsem nové úkoly, na kterých sice závisí moje hodnocení zkušební doby, ale jsou to úkoly zajímavé a zapojuji u nich úplně jinou část mozku, tu kreativní. Přešla jsem od 150 emailů s úkoly denně ke 3 emailům v mailboxu, které spíš nejsou určené pro mě. Mám klid a prostor na práci a zjišťuju, že jsem tím pádem mnohem výkonnější a méně unavená, než jsem bývala po celém dni plném nesmyslného jednání a poté práce do pozdních večerních hodin.

 

Díky tomu, že chodím NORMÁLNĚ domů a konečně mi cesta nezabere dvě hodiny denně a spoustu nervů, po práci zvládnu ještě uvařit dobrou večeři, pobýt s manželem, vyrazit na kávičku, stihnout trénink, pár dílů Přátel anebo výbornou přednášku v Industře. Tohle jsem doposud neznala. Nedívejte se na mě jako na blázna, ale poslední dva roky jsem domů chodila strhaná, hladová, tak akorát jsem zvládla uklohnit večeři a pak jsem upadla do kómatu, vystresovaná z toho, že zase za 5 hodin vstávám a čeká mě naprosto šílený den.

 

Teď je to dost naopak. Ráno totiž vstávám tak o hodinu až dvě později. V nové práci se na příchody moc nehraje, a tak je v pohodě, když dorazím v devět. Nejsem morning person, naopak mi všechno ráno strašně dlouho trvá, protože se nedokážu nastartovat. Jen v koupelně trávím víc jak 30 minut, abych ze sebe udělala člověka. Chystání snídaně, kávy, teplé vody s citronem mi zabere dalších 30 minut, ani okem nemrknu (neptejte se jak, jsem v tomhle strašný kouzelník). Díky tomu, že mi do práce jede přímý spoj a ještě záměrně si dopřávám ranní procházku (nastupuju o zastávku dál, než musím a vystupuju dvě zastávky před prací, abych si dala ranní cardio do kopce), jsem v práci za chvilku a nestresuje mě, že když mi ujede poslední spoj v 8:25 (na který jsem musela vyrážet z práce někdy v 7:45, protože zácpy a nepravidelnost v jízdních řádech), do práce pojedu další dvě hodiny. Dvě hodiny, které si pak budu muset nadpracovat. Třeba v pátek večer. Teď se můžu stavit na dobrou kávu ráno anebo na fresh juice do džusárny. Ani nevíte, o jak moc je ten den příjemnější, když nemusím absolvovat hektické ráno.

 

Druhým nesporným benefitem je, že díky blízkosti práce stíhám všechny tréninky. Jsem za to ráda. Někdy jsem na trénink dorazit chtěla, vyrazila jsem z práce s hodinovým předstihem, ale díky šílené dopravní situaci na brněnském okruhu jsem přijela stejně pozdě. Ale ne o pět minut. Třeba o 30 minut. A to už doopravdy nemělo cenu připojit se ke cvičící skupině.

 

Prostě a jednoduše - jsem spokojená. A tenhle stav štěstí je potřeba archivovat pro horší časy.

Žádné komentáře:

Okomentovat