čtvrtek 26. listopadu 2015

Porouchaná


Sedím. Na břiše počítač, jeho jemné vrnění zahřívá tam, kde to bolí. Už jsem skoro zapomněla na to, jaký to je, když člověk dostane zánět močového měchýře. Ne že by se mi stýskalo, to ne. Ale myslela jsem si, že už se ke mně nevrátí. Mýlila jsem se.

V květnu tohoto roku jsem se rozhodla, že přestanu brát antikoncepci. Nic jsem tím nesledovala, jen jsem si říkala, že je načase, po 12 letech, skončit. Byla jsem překvapená reakcí těla, většina předchozích obtíží zmizela, cyklus více méně pravidelný, jen jsem se musela znovu naučit číst své tělo. Všechno se zdálo být sluníčkové, než došlo na měsíc před svatbou, který jsem prožívala intenzivněji, než jsem si asi byla ochotná přiznat. Zlom. Rozhození.

Pak přišla jedna situace. Netýkala se mě, byla to pouhá informace, za kterou se skrývalo strašlivé štěstí. Ale ne u mě. U mě se něco pokazilo, zasáhlo mě to do morku kostí, měla jsem pocit, jako by mě někdo opustil, tak prázdno mi bylo. Ne, nebyla to deprese, ne, nebylo to zhroucení, byla to prázdnota. Temná. Krutá. Nepoznaná. Hlavně se o tom těžce mluvilo a troufám si říct, že jsem pochopení nenašla. Zamykám to do sebe a snažím se vymyslet způsob, jak prázdné místo zaplnit.

Logicky první, co zaplakalo nejvíc, byla peněženka, protože jsem se potřebovala zachumlat do co největšího kabátu, zahalit se od hlavy k patě do černé a šedé. Ale tohle pomáhá jen na chvilku. Nebo jen do té doby, než zjistíte, že nemáte co na jídlo, protože z nového svetru hody neuspořádáte.

Pak jsem dostala nabídku navštívit jednoho člověka. Jít na masáž, možná o něčem mluvit. Nečekala jsem od toho nic, vůbec nic. Jen jsem chtěla pochopit, proč se moje tělo zbláznilo, jak mu můžu pomoct, než začnu zběsile obíhat bílé pláště a cpát do sebe prášky. Pořád totiž zastávám stanovisko, že to, co se děje navenek, je odrazem toho, co se děje uvnitř.

Setkání mi přineslo mnoho bolesti a úlevy. Ani nevím, proč jsem pojala důvěru k absolutně cizí osobě, ale prostě jsem jí všechno řekla. Paní mi nádherně promasírovala záda, odblokovala všechny zablokované části a kromě toho jsem si odnesla doporučení na pití kontryhelového čaje. A jaká vlastně byla "diagnóza"? Tělo se teprve až teď začíná detoxikovat po dlouhé chemické zátěži. To, co se děje v hlavě, je věc druhá. Lékem je jen čas. A musím najít odvahu naučit se komunikovat s nejbližšími. Ta nejcennější rada, kterou si opakuji, je tato: Zkus začínat větu místo "Já musím "Já chci". Touto metodikou mi vypadlo hodně věcí, které dělat nechci.

Zánět močového měchýře beru jako další očistec. Nejsem z jeho přítomnosti nadšená, obzvlášť, když v noci nemůžu spát a druhý den mě čeká jen pracovní. Brát si ve zkušební době neschopenku rozhodně není nic, co by mi jakkoli pomohlo. A tak do sebe kapu lichořeřišnicové kapky, piju hodně čajů a udržuju se v teple. Kolegové prominou vzezření zombie a rychlost želvy. Věřím tomu, že do neděle budu v pořádku.

Ten zbytek musí počkat na vhodnou příležitost. Ono to přijde. Jednou. Teď jde hlavně o to, jak si to čekání zkrátím. A smutnění mi jako dobrá varianta nepřijde.

Žádné komentáře:

Okomentovat