sobota 28. listopadu 2015

O manželství

Jednou z mých největších starostí před svatbou bylo, že jsem netušila, jak moc odlišný manželský život od toho stávajícího může být. Všech jsem se samozřejmě vyptávala, ale nedostalo se mi kloudné odpovědi. Ne takové, která by uspokojila můj hlad po vědění. Musela jsem si na to holt přijít sama.

Za tři měsíce soustavného výzkumu bych své poznatky shrnula do několika málo bodů:

  1. To, že jsem vdaná paní, mi pořád ještě nedošlo a přijde mi to jaksi velmi neskutečné. V mém věku! S přáteli, kteří pořád ještě žijou "studentský život!
  2. Inzenzita oslovení "Slečno" rapidně vzrostla. Jestli před svatbou všichni důsledně dodržovali oslovení "Paní", tak teď mi soustavně vtloukají do hlavy slečnu. No, nevadí mi to, že bych podědila rodinný dar stárnout do krásy?
  3. Strašně mě baví říkat "manžel". "Byli jsme s manželem na brunchi v Industře. Manžel mi se vším pomáhá." Jak je to pořád neskutečné (viz bod 1), přijde mi, že za slovem "manžel" vidím prošedivělého pupkatého pantátu :-)
  4. Ihned po svatbě se u mě objevil komplex "manažera vztahu". Nechtějte vědět, co to přesně obnáší, ale nejčastěji se to projevuje takto: "Prostě proto. Nediskutuj se mnou, kdo je tady šéf?!"
  5. Vídáme se mnohem méně, než předtím a nemyslím si, že by to bylo díky bodu 4. Manžel má teď v práci hektické období, já se snažím aklimatizovat na novém místě, naše rodiny s námi chtějí trávit čas, naši přátelé s námi chtějí trávit čas... Prostě upřímně padáme na hubu, když přijdeme domů. Chvil, kdy jsme spolu sami, začíná být málo a moc se mi to nelíbí. Doufám, že se to po Vánocích vrátí do normy.
Co je ale stinnou stránkou posvatebního období je dost silná finanční rekonvalescence. Vyčerpalo nás to. A naše zlobivé auto nás pak dorazilo. Neživoříme, ale musíme teď mnohem víc přemýšlet, co a jak koupíme, jak budou vypadat naše společné programy a jak často si ke kafi dáme dortíček, A s tím vlastně souvisí i to, že vlastně teď nevíme úplně přesně, co dál. Pro muže to asi není nijak zásadní, pro mě je to takový motor. A já nevím. Chtěla bych do většího bytu. Každý den si dívám po nabídkách, ale nic, co by mě zaujalo tak, že bych tam chtěla žít následujících 20 let, není. A výši úvěru ani mluvit nemusím. Celé to na mě padá a dost často si kvůli tomu zoufám. Někdy mě to samotnou až mrzí, že si víc neužívám toho společného života tady a teď, kdy nemusím řešit, že se tu batolí nějaké prďole, které nás nenechá spát. Nějak si to prostě nedokážu užívat, hlavně asi poté, co se mi to všechno uvnitř v hlavě porouchalo.

Snažím se to ale brát sportovně. Až přijde čas, aby to přišlo, tak to přijde. Osud nás sleduje bedlivě a já doufám, že se už jen párkrát vyspím a bude tu. Krásný, cihlový, velký byt, s okny do zeleně, dostupný MHD, s krásnou velkou kuchyní, kde se bude žít život a prožívat přes chuťové vjemy, budeme pořádat domácí brunche pro přátele a v pupku bude zaseté semínko.


Žádné komentáře:

Okomentovat