sobota 28. listopadu 2015

O manželství

Jednou z mých největších starostí před svatbou bylo, že jsem netušila, jak moc odlišný manželský život od toho stávajícího může být. Všech jsem se samozřejmě vyptávala, ale nedostalo se mi kloudné odpovědi. Ne takové, která by uspokojila můj hlad po vědění. Musela jsem si na to holt přijít sama.

Za tři měsíce soustavného výzkumu bych své poznatky shrnula do několika málo bodů:

  1. To, že jsem vdaná paní, mi pořád ještě nedošlo a přijde mi to jaksi velmi neskutečné. V mém věku! S přáteli, kteří pořád ještě žijou "studentský život!
  2. Inzenzita oslovení "Slečno" rapidně vzrostla. Jestli před svatbou všichni důsledně dodržovali oslovení "Paní", tak teď mi soustavně vtloukají do hlavy slečnu. No, nevadí mi to, že bych podědila rodinný dar stárnout do krásy?
  3. Strašně mě baví říkat "manžel". "Byli jsme s manželem na brunchi v Industře. Manžel mi se vším pomáhá." Jak je to pořád neskutečné (viz bod 1), přijde mi, že za slovem "manžel" vidím prošedivělého pupkatého pantátu :-)
  4. Ihned po svatbě se u mě objevil komplex "manažera vztahu". Nechtějte vědět, co to přesně obnáší, ale nejčastěji se to projevuje takto: "Prostě proto. Nediskutuj se mnou, kdo je tady šéf?!"
  5. Vídáme se mnohem méně, než předtím a nemyslím si, že by to bylo díky bodu 4. Manžel má teď v práci hektické období, já se snažím aklimatizovat na novém místě, naše rodiny s námi chtějí trávit čas, naši přátelé s námi chtějí trávit čas... Prostě upřímně padáme na hubu, když přijdeme domů. Chvil, kdy jsme spolu sami, začíná být málo a moc se mi to nelíbí. Doufám, že se to po Vánocích vrátí do normy.
Co je ale stinnou stránkou posvatebního období je dost silná finanční rekonvalescence. Vyčerpalo nás to. A naše zlobivé auto nás pak dorazilo. Neživoříme, ale musíme teď mnohem víc přemýšlet, co a jak koupíme, jak budou vypadat naše společné programy a jak často si ke kafi dáme dortíček, A s tím vlastně souvisí i to, že vlastně teď nevíme úplně přesně, co dál. Pro muže to asi není nijak zásadní, pro mě je to takový motor. A já nevím. Chtěla bych do většího bytu. Každý den si dívám po nabídkách, ale nic, co by mě zaujalo tak, že bych tam chtěla žít následujících 20 let, není. A výši úvěru ani mluvit nemusím. Celé to na mě padá a dost často si kvůli tomu zoufám. Někdy mě to samotnou až mrzí, že si víc neužívám toho společného života tady a teď, kdy nemusím řešit, že se tu batolí nějaké prďole, které nás nenechá spát. Nějak si to prostě nedokážu užívat, hlavně asi poté, co se mi to všechno uvnitř v hlavě porouchalo.

Snažím se to ale brát sportovně. Až přijde čas, aby to přišlo, tak to přijde. Osud nás sleduje bedlivě a já doufám, že se už jen párkrát vyspím a bude tu. Krásný, cihlový, velký byt, s okny do zeleně, dostupný MHD, s krásnou velkou kuchyní, kde se bude žít život a prožívat přes chuťové vjemy, budeme pořádat domácí brunche pro přátele a v pupku bude zaseté semínko.


čtvrtek 26. listopadu 2015

Porouchaná


Sedím. Na břiše počítač, jeho jemné vrnění zahřívá tam, kde to bolí. Už jsem skoro zapomněla na to, jaký to je, když člověk dostane zánět močového měchýře. Ne že by se mi stýskalo, to ne. Ale myslela jsem si, že už se ke mně nevrátí. Mýlila jsem se.

V květnu tohoto roku jsem se rozhodla, že přestanu brát antikoncepci. Nic jsem tím nesledovala, jen jsem si říkala, že je načase, po 12 letech, skončit. Byla jsem překvapená reakcí těla, většina předchozích obtíží zmizela, cyklus více méně pravidelný, jen jsem se musela znovu naučit číst své tělo. Všechno se zdálo být sluníčkové, než došlo na měsíc před svatbou, který jsem prožívala intenzivněji, než jsem si asi byla ochotná přiznat. Zlom. Rozhození.

Pak přišla jedna situace. Netýkala se mě, byla to pouhá informace, za kterou se skrývalo strašlivé štěstí. Ale ne u mě. U mě se něco pokazilo, zasáhlo mě to do morku kostí, měla jsem pocit, jako by mě někdo opustil, tak prázdno mi bylo. Ne, nebyla to deprese, ne, nebylo to zhroucení, byla to prázdnota. Temná. Krutá. Nepoznaná. Hlavně se o tom těžce mluvilo a troufám si říct, že jsem pochopení nenašla. Zamykám to do sebe a snažím se vymyslet způsob, jak prázdné místo zaplnit.

Logicky první, co zaplakalo nejvíc, byla peněženka, protože jsem se potřebovala zachumlat do co největšího kabátu, zahalit se od hlavy k patě do černé a šedé. Ale tohle pomáhá jen na chvilku. Nebo jen do té doby, než zjistíte, že nemáte co na jídlo, protože z nového svetru hody neuspořádáte.

Pak jsem dostala nabídku navštívit jednoho člověka. Jít na masáž, možná o něčem mluvit. Nečekala jsem od toho nic, vůbec nic. Jen jsem chtěla pochopit, proč se moje tělo zbláznilo, jak mu můžu pomoct, než začnu zběsile obíhat bílé pláště a cpát do sebe prášky. Pořád totiž zastávám stanovisko, že to, co se děje navenek, je odrazem toho, co se děje uvnitř.

Setkání mi přineslo mnoho bolesti a úlevy. Ani nevím, proč jsem pojala důvěru k absolutně cizí osobě, ale prostě jsem jí všechno řekla. Paní mi nádherně promasírovala záda, odblokovala všechny zablokované části a kromě toho jsem si odnesla doporučení na pití kontryhelového čaje. A jaká vlastně byla "diagnóza"? Tělo se teprve až teď začíná detoxikovat po dlouhé chemické zátěži. To, co se děje v hlavě, je věc druhá. Lékem je jen čas. A musím najít odvahu naučit se komunikovat s nejbližšími. Ta nejcennější rada, kterou si opakuji, je tato: Zkus začínat větu místo "Já musím "Já chci". Touto metodikou mi vypadlo hodně věcí, které dělat nechci.

Zánět močového měchýře beru jako další očistec. Nejsem z jeho přítomnosti nadšená, obzvlášť, když v noci nemůžu spát a druhý den mě čeká jen pracovní. Brát si ve zkušební době neschopenku rozhodně není nic, co by mi jakkoli pomohlo. A tak do sebe kapu lichořeřišnicové kapky, piju hodně čajů a udržuju se v teple. Kolegové prominou vzezření zombie a rychlost želvy. Věřím tomu, že do neděle budu v pořádku.

Ten zbytek musí počkat na vhodnou příležitost. Ono to přijde. Jednou. Teď jde hlavně o to, jak si to čekání zkrátím. A smutnění mi jako dobrá varianta nepřijde.

středa 25. listopadu 2015

Vyfukování pneumatiky aneb makrokoučink v praxi


Sice jsem sérii článků o svatební cestě ukončila velmi záhy, ale i z toho mála jste asi poznali, že kromě výtečného odpočinku jsem si také přivezla pneumatiku navíc. A to dokonce tak velkou, že jsem musela vyřadit troje kalhoty, dvě košile a ostatní košile nosím jen pod svetr, aby nebylo vidět, jak se mi u prsou rozvírají knoflíčky. Ne, není to hezký pocit. Přesněji řečeno, byla jsem hodně na dně a díky tomu na svatební cestu ne úplně dobře vzpomínám. Ne, nelituji toho, že jsem ochutnala spoustu věcí, ale toho pohybu jsme rozhodně měli zařadit víc!

Nezdálo se to, ale vrátit se s pneumatikou na pupku do svého sportovního tempa byl poněkud náročný počin. Před svatbou jsem už tréninky nestíhala, takže v podstatě měsíc a půl jsem nechodila pravidelně cvičit. Těžce budovaná fyzička byla pryč a smutek se mi rozhostil v duši, protože moje výkony spíš vypadaly jako těžké začátky metráčka. A tak jsem se v jedné slabé chvíli rozhodla a napsala jsem Blance, která nabízí makrokoučink. Protože jestli mám někde hodně slabé místo, pak je to v jídle. Tam ta sebekázeň rozhodně není taková, jaká by mohla být.

V čem spočívá makrokoučink? Prostě se změříte, zvážíte, vytyčíte si cíl, doplníte pohybovou aktivitu, stáhnete si počítací aplikaci do telefonu a čekáte na to, jaké přijdou hodnoty. Napsáno o tomhle bylo hodně, někdo to zvládne sám, já o sobě měla pochybnosti, a také jsem chtěla být pod něčí kontrolou.

Začátky pro mě byly těžké, nebudu tady nikomu mazat med okolo úst. Je to totiž hodně o vážení jídla, jehož hodnoty pak zadáte do aplikace, která vám na základě těchto údajů vypočítá, kolik živin jste do sebe dostali. V podstatě se pouštíte do dekonstrukce potravy na prvočinitele a první, od čeho upustíte, jsou složitá jídla. Navažovat totiž cibuli, víno, mrkev, žampiony, hovězí maso, protlak, nakládané cibulky jako byste si chystali bouf bouvignon, je totiž na palici a průměrná doba vaření se vám neuvěřitelně protáhne. Druhou věcí, se kterou jsem hodně bojovala, je vlastně neznalost živin. Zapomněla jsem, která potravina obsahuje nejvíc bílkovin, ale méně tuku, kolik čeho mám sníst, abych se vešla do čísel. První týdny jsem byla hrozně zoufalá. A nejen to - zjistila jsem, že na to, jak cvičím, jím strašně, strašně málo a největší porci živin si dopřávám v podobě tuků. Takže kromě alchymie v kuchyni jsem taky byla permanentně přežraná, protože žaludek nebyl zvyklý na to, aby dostal přesně to, co potřebuje a ještě vyváženě.

Nebylo to vlastně ani moc pozitivní, protože zezačátku se makra hodně ladí v závislosti na reakci těla. Na to, že hodně sportuju a měla bych do sebe dostat poměrně dost bílkovin, ani 200 g kuřecích prsou a dvě vajíčka k tomu se do mě nevešlo, nedej bože to jíst každý den. Jako první tedy šly dolů bílkoviny, kdy jsem si řekla, že tohle je maximální strop, co dokážu za den sníst. Druhou položkou, kterou jsme pokrátily, byly sacharidy. A to jen proto, že mě po nich hodně bolí břicho. Ne, skutečně sacharidy potřebuju k životu, ale sníst 50 g ovesných vloček v kaši je pro mě smrtelné (přesněji řečeno, dostala jsem tak strašnou křeč do žaludku, že jsem přišla domů ohnutá jak paragraf a od té doby jsem si ovesnou kaši neudělala a ani neudělám). Snažím se také jíst méně tučných věcí, ale smetanu anebo olivový olej či poctivé máslo si neodpírám. Jen se snažím nepřehánět to.

Na co jsem ale hrdá, je to, že už 6 týdnů jsem nesnědla ani kousek chipsů. Opravdu. A velký podíl na to má i manžel, který se (KONEČNĚ) začal o zdravý životní styl také zajímat. Začíná pomalu, polehoučku, ale díky tomu už nemáme v šuplíku lákadla tohoto typu. Je jasné, že mám náhražku - dělávám si doma popcorn, když mám chuť, ale zase si ho poctivě navážím a zadám do aplikace, protože lhát nechci.

Ta zásadní otázka je, jestli vidím nějaký pokrok. Podle váhy? Ne. Podle centimetrů? Ne. Ale součástí plánu je také posílat progress foto. Měla bych ho posílat jednou za 14 dní, ale protože mám strašný strach, udělala jsem to až po měsíci. A musím říct, že tam drobný pokrok je, i když jsem spíš přibrala a centimetry nabrala. Každopádně mě to velmi povzbudilo a když už jsem se do toho pustila, nechci to vzdávat a jsem zvědavá, jaké změny uvidím další měsíc a pak ten další měsíc. Třeba se jednou dočkám toho, co bych si přála!

sobota 21. listopadu 2015

Z Teplic do Litomyšle

Tento článek čekal na zveřejnění dlouho. Jediné, co mu chybělo, byly fotografie. Až teď se k tomu dostávám. Dostala jsem totiž nový čopítač, na kterém můžu konečně psát až do aleluja!

Sedím v práci, mírně pobavená. Už se mi to blíží, a tak morálka každý den se drkotat hodinu autobusem se radikálně zmenšuje. Dnešní ráno ale začalo jedním z nejzajímavějších jednáních, na nichž jsem byla. Během 10 minutové prezentaci se došlo na jádro pudla. Otázka zněla: „V čem vidíte nejslabší místo naší práce? Co je skutečně kritické a nemáme pro to náhradní plán?“
Tušíte, co byla správná odpověď?
Automat na kávu.
Skutečně mě to pobavilo, ale nemýlí se.
Není to totiž tak dávno, co jsme s manželem propadli dobré kávě. Tak dobré kávě, že tu hnědou břečku, co teče z trysky firemního automatu nemůžu pozřít bez toho, aniž bych si nepořezala hrdlo. 

Začalo to klasicky, teď už můžu říct, že folklorně.

Já: Ha! Nová kavárna! Jdem to zkusit!
Manža (toho času Muž): To je moc ale moc filďácký/alternativní/hipsterský/rustikální. Tam nejdu.
O několik měsíců později.
Manža (stále Muž): Měli jsem po ceste z oběda výbornou kávu... A výborný cheesecake...
Já: Kde?
Manža: No ve (doplň název kavárny)!
Já: Vždyť jsem ti o tom říkala...
Manža: Jak jsi mi to mohla zatajit!

Jistě. Když žena muži něco říká, jde to jedním uchem sem, jedním tam. Tak se ale z mého čajomilce stal kávomilec, který pije espresso bez mléka a doma připravuje černou kávu hned na tři alternativní způsoby. Kávu zásadně kupujeme výběrovou, já dávám přednost spíš sladším tónům. Mým nejoblíbenějším místem je kavárna Mitte, která je extrémně titěrná, ale kafe tam dostanete to nejlepší možné, vždy s úměvem sympatické baristky anebo baristy. Nedávno jsem od nich dostala kartičku věrného zákazníka, kterou si moc považuju. Přes léto navíc mají sympatickou otevírací dobu (až do 11 hodin do večera), a tak když jsem se někdy toulala nocí z nějaké business dinner, stavila jsem se na digestivní capuccino.

Jak asi tušíte, láska ke kávě nás přivedla do Industry, v Industře jsme se brali, v Industře jsme si dali první novomanželský brunch a nakonec náš gastrotrip v Industře zakončili. A především jsme při naší svatební cestě mapovali stav českého kavárenství.










Po náročné cestě z Teplic, s nohama mokrýma od mlhy a deště otevíráme šampaňské na hotelovém pokoji v Litomyšli. Už se mi napouští horká voda do vany, tabulka čokolády už leží u vany, přímo na štosu časopisů. Ráj. Prostě ráj. Ležet ve vaně, obalená párou. Odpočinek. Teď už můžu...










Prospala jsem se až do rána. V Litomyšli se toho leccos změnilo. Třeba to, že naše oblíbená Mandala už není tak oblíbená, jak dřív bývala. Pořád se tam sedí v báječných křeslech ze šedesátek, ale capuccino je spíš obrovské latté. Dortíky mají ale pořád dobroučké.




Příjemným překvapením pro mě rozhodně byla nová Ró Café. Raw trend dorazil i do Litomyšle a usadil se pod muzeem. Osobně raw stylu vůbec neholduji a nechtějte vědět, kolik báječných vtipů se dá vymyslet na 42 stupňů, což je maximální teplota úpravy raw pokrmů J Přesto jsem muži uždíbla kus raw cheesecakeu s pistáciemi a musím říct, že něco tak exkluzivního už jsem dlouho nejedla! Výběrová káva z Doubleshotu a capuccino optimální velikosti a dobré chuti příjemný dojem umocnily.

Co však ale na Litomyšli bylo peckou největší, pak ukrajinská restaurace U Kolji. Když se mě moji přátelé ptají, jaká je moje oblíbená restaurace, neumím odpovědět (asi jako většina lidí). Rozhodně ale vím, co mě teď jídelně baví. Jsou to poctivá domácká jídla z lokálních surovin, ideálně kulturně ovlivněné. S ukrajinskou kuchyní mám spojené hlavně plněné zelné listy, ale nejznámější je asi boršč. Dámy a pánové, v této restauraci jsme byli dvakrát. Protože to jídlo, co jsem jedli, bylo nadpozemsky dobré. Poctivé. Na nic si nehrající. Chuťově bohaté. Je to takové jídlo, které si chcete dát, když chcete mít v bříšku jako v pokojíčku. Proto pokud někam do Litomyšle, pak jedině tam. Zahoďte předsudky a naplňte pupky!









Z Litomyšle jsem si odvezla ještě jednu věc. Nevím, kolik lidí z vás ví, ale třeba značka Litex je tam doma. Kromě podnikové prodejny je na náměstí ještě normální prodejna, kde ale nakoupíte sortiment tak o 100 Kč levnější než na jejich webu. Proto jsem si pořídila šílené legíny na jógu – čtyři stovky mi přišly akceptovatelné.




Jestliže do kávového nebe jsme se v Litomyšli nedostali, pak v Olomouci ano. Olomouc totiž byla naše další zastávka. A kdybychom neobjevili Jazz Fresh Café, Silně návykovou kavárnu a báječné burger bistro, byla by Olomouc trochu zklamání. Holt my na ty památky prostě nejsme. O tom snad ale až příště. 

čtvrtek 19. listopadu 2015

Restart


Mám za sebou první skoro tři týdny v nové práci. Včera jsem ležela v posteli, listovala jsem si novým Standartem a u toho paralelně přemýšlela nad tím, že jsem vlastně hrozně šťastná a že si tenhle moment štěstí uchovat, i kdyby mělo být jen pomíjivě krátké.

 

Měla jsem z té změny strašný strach. Nevěděla jsem, do čeho půjdu, měla jsem nějaká svá očekávání a přání, která souvisela s přechodem, ale byly spíš spojené s mým osobním přístupem k životu a řešení náročných situací. Musím ale říct, že zatím vše probíhá tak, jak jsem si snad ani nepředstavovala. Dostala jsem nové úkoly, na kterých sice závisí moje hodnocení zkušební doby, ale jsou to úkoly zajímavé a zapojuji u nich úplně jinou část mozku, tu kreativní. Přešla jsem od 150 emailů s úkoly denně ke 3 emailům v mailboxu, které spíš nejsou určené pro mě. Mám klid a prostor na práci a zjišťuju, že jsem tím pádem mnohem výkonnější a méně unavená, než jsem bývala po celém dni plném nesmyslného jednání a poté práce do pozdních večerních hodin.

 

Díky tomu, že chodím NORMÁLNĚ domů a konečně mi cesta nezabere dvě hodiny denně a spoustu nervů, po práci zvládnu ještě uvařit dobrou večeři, pobýt s manželem, vyrazit na kávičku, stihnout trénink, pár dílů Přátel anebo výbornou přednášku v Industře. Tohle jsem doposud neznala. Nedívejte se na mě jako na blázna, ale poslední dva roky jsem domů chodila strhaná, hladová, tak akorát jsem zvládla uklohnit večeři a pak jsem upadla do kómatu, vystresovaná z toho, že zase za 5 hodin vstávám a čeká mě naprosto šílený den.

 

Teď je to dost naopak. Ráno totiž vstávám tak o hodinu až dvě později. V nové práci se na příchody moc nehraje, a tak je v pohodě, když dorazím v devět. Nejsem morning person, naopak mi všechno ráno strašně dlouho trvá, protože se nedokážu nastartovat. Jen v koupelně trávím víc jak 30 minut, abych ze sebe udělala člověka. Chystání snídaně, kávy, teplé vody s citronem mi zabere dalších 30 minut, ani okem nemrknu (neptejte se jak, jsem v tomhle strašný kouzelník). Díky tomu, že mi do práce jede přímý spoj a ještě záměrně si dopřávám ranní procházku (nastupuju o zastávku dál, než musím a vystupuju dvě zastávky před prací, abych si dala ranní cardio do kopce), jsem v práci za chvilku a nestresuje mě, že když mi ujede poslední spoj v 8:25 (na který jsem musela vyrážet z práce někdy v 7:45, protože zácpy a nepravidelnost v jízdních řádech), do práce pojedu další dvě hodiny. Dvě hodiny, které si pak budu muset nadpracovat. Třeba v pátek večer. Teď se můžu stavit na dobrou kávu ráno anebo na fresh juice do džusárny. Ani nevíte, o jak moc je ten den příjemnější, když nemusím absolvovat hektické ráno.

 

Druhým nesporným benefitem je, že díky blízkosti práce stíhám všechny tréninky. Jsem za to ráda. Někdy jsem na trénink dorazit chtěla, vyrazila jsem z práce s hodinovým předstihem, ale díky šílené dopravní situaci na brněnském okruhu jsem přijela stejně pozdě. Ale ne o pět minut. Třeba o 30 minut. A to už doopravdy nemělo cenu připojit se ke cvičící skupině.

 

Prostě a jednoduše - jsem spokojená. A tenhle stav štěstí je potřeba archivovat pro horší časy.