pondělí 28. září 2015

Z Brna do Teplic

Celou dobu plánování svatby jsme skloňovali jediné podstatné jméno. Dovolená. Těšili jsme se na ni víc než na celou svatbu. A protože jsme si opravdu chtěli odpočinout, zvolili jsme podobný koncept jako loni - gastrotrip. 

Pravidla téhle dovolené jsou jasně daná. Dvě noci v jednom městě, přejezd do jiného. Cestou ochutnat co nejvíc jídel, zavítat do zajímavých restaurací, cestou mapovat stav českého kavárenství a především hodně spát a číst. Loni jsme takto procestovali Čechy. Trasa Liberec - Berou - Žebrák - Praha se zakončením velekoncertu Justina Timberlakea (jehož Mirrors jsme jednohlasně prohlásili za naši svatební píseň) byla skvělá, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet kraje východní. 

Odjezd byl ale hrozně hektický. Po svatbě, když se hosté rozutíkali domů, jsme ještě s mužem uklízeli Industru. V neděli v 9 hodin totiž měla přijet cateringová firma, která si měla odvézt svůj inventář, a my jsme potřebovali ještě týž den nejpozději ve 4 hodiny odjet pryč z Brna. Spali jsme tedy jen pár hodin a už jsme byli zpátky v Industře, douklízet zbývající věci, naložit auta věcmi a rychle jet vrátit půjčený itinerář. Skoro se to podobalo stěhování - zabalit, označit, odnosit do auta, popovézt, vyložit, vytřídit. Náš miniaturní byt se proměnil v obrovské skladiště nealkonápojů, mís, tašek, krabic a všeho dalšího. Pro představu to vypadalo tak, že k posteli vedla velmi úzká cesta, z postele do kuchyně podobně široká a do koupelny se nedaly zavřít dveře. Ve velkém poklusu jsem se snažila věci alespoň trochu pouklízet, protože jsme si oba potřebovali sbalit kufry a v danou chvíli nebylo kde.

Mnozí z vás ví, jakou mám fobii z balení kufrů. Nikdy nevím, na co se mám připravit, co zapomenu, co si přibalím raději čtyřikrát, pro jistotu, a pak mi to akorát zabírá místo. V neděli ale nebyl čas ztrácet čas, tak jsem to tam velkoryse házela. Nakonec jsem to odhadla výborně, i když to sportovní oblečení  a tenisky (jakože budu poctivě cvičit) doma zůstat mohlo. Většinu času jsem byla tak přejezená, že by ke cvičení nemohlo dojít ani vzdáleně.



A proč jsme tak strašně spěchali? Proč jsme nejeli až v pondělí?

Protože mám, bez ironie, úžasného manžela, který pro mě připravil jedno moc hezké a nečekané překvapení. 

Vysvětlení ale musím zahájit přes velkou okliku. Na svatbě jsem si nepřála mít takové ty klasické fotky - všechny ženy, všichni muži, rodiče ženicha, rodiče nevěsty atd. Rozhodně jsem odmítla klišé ve formě západu slunce, balíků sena, muže, který klečí na kolenou a zuby sundává nevěstě podvazek. Díky tomu, že nedokážeme být uvolnění a romanticky vypadající pár, byli jsme v tom zajedno. V úplných počátcích jsme se chtěli nechat svěřit do fotografické péče naší kamarádky, která pro nás fotila i oznámení, ale nakonec to nevyšlo. Měla totiž na starosti krásnější povinnosti než naši svatbu - ty mateřské přeci! (Malému M. byly sotva 3 týdny, když jsme se brali.) Museli jsme najít alternativní řešení a výsledkem toho byly momentky, které jsem sdílela v minulém článku. Aby mi to muž nějak vykompenzoval, oslovil jednoho fotografa, kterého už dlouho sledujeme na instagramu a jehož styl nás hodně baví. Zpětně, když nad tím tak přemýšlím, to byla opravdu velká souhra náhod a osud byl na naší straně, protože Pan Fotograf je strašně vytížený člověk a hlavně měl pár dní do odjezdu na Island. Jediný drobný problém byl, že jsme za ním museli do Teplic. Pondělí byl jediný den, kdy měl celkem volno.

Teplice jsou od Brna tak čtyři hodiny cesty, sice po dálnici (ale po jaké, že!) a my jsme věděli, že po svatbě budeme strašně unavení. 

Cesta do Teplic byla šílená. Pro mě asi méně, neřídila jsem, ale byla jsem strašně unavená, a tak jsem tu a tam upadala do divného polospánku. Muž trpěl. Za volantem. Zastavovali jsme, redbulloval, co to šlo, kávovali jsme. D1 k nám byla poměrně milosrdná, v protisměru na nás mávali američtí vojáci s lokty z vokna a Českým středohořím jsme projížděli při soumraku. Nikdy jsem tudy nejela, nikdy jsem tam nebyla, a tak jsem byla překvapená. Český kraj má tak jiný ráz ve srovnání s Moravou... Milešovska do noci zářila jako Sauronovo oko na hoře osudu. Pak už jen ostrý hang dolů a Teplice. Zahalené Teplice.



Přeskočím to, že jsme se ubytovali ve velmi příjemném hotelu Pivovaru Monopol, měli jsme vynikající pivo a strašně dobré jídlo. Najednou je ráno, potřeba se obléct, učesat se, namalovat si obličej. I když jsem si s sebou brala své svatební šaty, nechávám si je v autě, že se do nich na focení převleču. Zatím si nechávám růžové conversky, bílé kalhoty, khaki vytahané tričko a k tomu svoji zelenou koženou bundičku. 

Když na to setkání vzpomínám, v duchu se usmívám. Byl to prostě zážitek. Nedá se to nijak jinak popsat. Pan Fotograf si s námi sedl na kafe, s sebou měl svoji věrnou společnici Boo, kterou mi představil jako jemnou paní, a tlachali jsme. O něm. O focení. O lidech, které fotil. O názorech na Teplice a spoustu arabských turistů. O hejterech. O umění. O nemocech. Bylo to neskutečně inspirativní a já jen tiše seděla, usmívala jsem se a poslouchala. Po hodince nás naložil do auta a vyrazili jsme do jeho ateliéru, kterým bylo molo kousek za Teplicemi. Zrovna se snášela mlha, začalo se ochlazovat a začalo jemně pršet. Ani mě nenapadlo, že bych se měla převléct do svatebních šatů. Jednak bych zmrzla, jednak by to narušilo charakter focení. Prostě jsme tak seděli na molu, povídali jsme si, kolem nás běhala Boo a do toho se ozývalo tiché klapání spouště.

Střih. Přesun dál, hlouběji do Krušných hor. 

To už začíná pršet mnohem víc, mlha by se dala krájet. Ve Fotografově autě hraje Of Monsters and Men, jak symbolické pro tento den. Vystupujeme a vstupujeme do dubového hájku kousek pod Cínovcem. Jako bychom vkročili do Hobitína. Neuvěřitelně magické místo, pořád se tak nějak smějeme, fotíme se se psem, muž fotí Fotografa, ztrácíme se v mlze, conversky spíš hnědé než růžové a hlavně mokré. Déšť ve vlasech, pára od úst. 

Nefotila jsem. Magii místa a okamžiku jsem si uchovala v paměti, nechtěla jsem to ničím kazit. A těžko to asi popíšu a zprostředkuju sem, ale bylo to pro mě nezapomenutelné. 

Nevím, jestli ty fotky nakonec někdy dostaneme. Nebyla to klasická zakázka, nebyli jsme zákazníci. I kdybych je nikdy neviděla, pořád budu strašně šťastná za to, že jsem potkala takového člověka a podívala jsem se do míst, kde se člověku tají dech.

Z toho zážitku jsme oba nemohli skoro ani dýchat. Dlouho jsme to rozebírali... 


Cesta z Teplic do Litomyšle se nesla  v duchu dojmů, deště, mlhy a zábnoucích nohou. Rozhodli jsme se zastavit v Hradci Králové, dalším městě, ve kterém se nám líbilo a chutnalo nám. Také to byla první destinace, kam nás téměř před rokem dovezlo naše auto. Nešlo se nezastavit, i když jen na chvíli, abychom se trošku zahřáli. Do Šatlavy zajeďte opravdu někdy na podzim - v zimní zahradě mají kamínka, a když oheň plápolá, vše je hned hezčí a útulnější.

Ale teď už je čas ubytovat se v Litomyšli, napustit si horkou vanu, otevřít knížku a rozjímat...

Žádné komentáře:

Okomentovat