čtvrtek 24. září 2015

Návrat zpět

V sobotu ráno, někdy okolo desáté dopoledne, jsem si pořídila momentku. V hledáčku jsou vidět moje růžové conversky, kolena zahalená v džínách a hlavně koš plný dobrot z trhů ze Slovaňáku a krásná kytička do vázy. Autobusovou kompozici romantizují paprsky slunce nesměle přicházejícího podzimu. Celý tento magický komplet okamžitě připínám na svůj instagram a rozepisuju se. Zaznívá tam něco ve smyslu, že tohle bylo jedno z nejlépe prožitých lét, spousta zážitků, žití jen tady a teď a oproštění se od obav z věcí, které stejně nemohu nijak ovlivnit. Ve výčtu se také objevují dvě sdělení - dala jsem výpověď a budu se vdávat.
To druhé asi není překvapením. Pro mě ale překvapení je, že to uteklo tak hrozně rychle. Za šest dní totiž přijmu nové příjmení, budu se učit znovu podepisovat, představovat se a sžívat se s novou rolí Paní. Abych si to ulehčila, rozhodla jsem se, že k tomu zvykání mi pomůže nové prostředí. A tak jsem někdy na začátku srpna řekla své Ano novému zaměstnavateli a stávajícímu jsem vysvětlila, že v listopadu už se mnou nemají počítat.
Rozhodně to pro mě nebylo snadné. Kdo mě zná, ví, že jsem strašlivě nerozhodný člověk. Tedy přesněji, rozhodnout se umím, ale většinou zabřednu na pochybnostech, jak zvládnu důsledky svého rozhodnutí, promítnu si několik alternativ a ze strachu z nich nakonec rozhodnutí změním na to více pohodlné. Tentokrát jsem se do toho ale opřela a řekla jsem si, že když už jsem změnu v životě tolikrát z obav před neznámým neudělala, že teď už musím. Nevím proč, ale všechno hrálo tím, co jsem si vždycky přála. Oslovili mě, rozhovory byly příjemné, prostředí na mě působilo dobře, je to mnohem menší firma než ten kolos, ve kterém pracuji nyní, firma má mladého ducha a hlavně mám pocit, že se naučím novým věcem.
Co to? Rouhám se? Že bych se už tady v práci neměla co naučit? Měla. Mám kolem sebe mnoho seniorů s desítkami let praxe. Problém je ale v tom, že ne všichni jsou sdílní. Přiznám se, že mou vinou jsem se tady postavila do role kam panenku postavíš, tam ji taky najdeš, takže se o mě tady rozhoduje beze mě, vždy tak, aby se uspokojil ten senior, který zrovna nejvíc křičí, že je vytížený. Stejně tak mě příliš nepotěšilo, že i když jsem byla otevřená s důvody pro odchod, dostalo se mi jen ušklíbnutí. Ušklíbnutí ve smyslu že mít vyvážený pracovní a soukromý život je pro lamy, tady se přece pracuje po práci, o víkendech, na dovolených… A já to tak nechci. 
Je pravda, že se mi bude stýskat po pohodlí toho, že tu všechno a všechny znám. Přeci jen, sedm let je sedm let, to nikdo asi nezmění. Ale na druhou stranu - po tom, co jsem dala výpověď, ze mě opadlo strašlivé napětí. Už nemám problém říct ne. Už nemám problém říct si, že některé tlaky, které každý den zažívám, jsou umělé tlaky a že když je budu ignorovat, nic se nestane. Jediné, co bych si přála, je, aby mi to vydrželo. Nebo spíš - proč jsem tohle nepochopila už dřív? Mohla jsem být spokojená korporátní krysička, zachumlaná v kancelářské židli ve své kanceláři s výhledem na jezírko. Ale ne. Je čas na změnu.
Pořád si stojím za tím, že to všechno přišlo ve správnou chvíli. Mohla jsem si tak opravdu naplno užít všechny zážitky spojené s létem. S blížící se svatbou mám také pocit, že té lásky okolo mě je teď nějak víc, než když předtím. Ne, že bychom snad s mužem byli zamilovaní jak na začátku, myslím to spíš ve smyslu podpory a přátelství lidí okolo. Začalo to krásnou rozlučkou se svobodou, kterou mi zorganizovala moje sestra (od níž bych to nikdy nečekala, protože naše vztahy jsou takové podivné), pokračovalo to pomocí všech našich kamarádů zařídit, zorganizovat a zajistit a skončí to krásnou oslavou, kde se potkám se všemi, se kterými se potkat chci (protože svatba je místo, kde se mají sejít všichni ti, na nichž nám záleží). Tyhle chvíle přátelství mi jen potvrdily to, co jsem tušila - že díky dlouhým hodinám strávených v práci, kde nezakopneš o pozitivní interakci jsem zapomněla na to, jak hezký pocit je být s lidmi, kteří jsou normální, práci neřeší a z života těží maximum.
Jistě, ukázalo se také, kdo je jakým “kamarádem”. Ale zase pro mě toto léto bylo objevné v tom, že jsem to nenechala být a řekla jsem, co si myslím. A to, že ten člověk neměl za celé dva měsíce odvahu přijít a říct mi, mrzí mě to. Anebo ne - udělat nesobecký krok vstříc. 
V nejlepším se má přestat, ale mám pocit, že toho za svůj dlouhý čas mlčení dlužím mnohem víc. Někoho by třeba mohlo zajímat, jak je na tom můj režim zdravé životosprávy a nezdravého vztahu ke cvičení. Ráda bych napsala, že zcela vyvážený a efektivní, ale opak je pravdou. Tak třeba experimentování s jídlem se mi úplně nevyplatilo a spíš jsem začala být někde na hranici mezi nemocí než zdravím. A tak jsem si řekla, že je načase začít jíst úplně a zcela normálně, běžně, bez výčitek, hlavně, ať je v bříšku jak v pokojíčku. Zatím se mi to docela daří. 
Cvičení? To je jiná kapitola, mnohem delší… A o tom skutečně až někdy příště.

Žádné komentáře:

Okomentovat