pondělí 28. září 2015

Z Brna do Teplic

Celou dobu plánování svatby jsme skloňovali jediné podstatné jméno. Dovolená. Těšili jsme se na ni víc než na celou svatbu. A protože jsme si opravdu chtěli odpočinout, zvolili jsme podobný koncept jako loni - gastrotrip. 

Pravidla téhle dovolené jsou jasně daná. Dvě noci v jednom městě, přejezd do jiného. Cestou ochutnat co nejvíc jídel, zavítat do zajímavých restaurací, cestou mapovat stav českého kavárenství a především hodně spát a číst. Loni jsme takto procestovali Čechy. Trasa Liberec - Berou - Žebrák - Praha se zakončením velekoncertu Justina Timberlakea (jehož Mirrors jsme jednohlasně prohlásili za naši svatební píseň) byla skvělá, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet kraje východní. 

Odjezd byl ale hrozně hektický. Po svatbě, když se hosté rozutíkali domů, jsme ještě s mužem uklízeli Industru. V neděli v 9 hodin totiž měla přijet cateringová firma, která si měla odvézt svůj inventář, a my jsme potřebovali ještě týž den nejpozději ve 4 hodiny odjet pryč z Brna. Spali jsme tedy jen pár hodin a už jsme byli zpátky v Industře, douklízet zbývající věci, naložit auta věcmi a rychle jet vrátit půjčený itinerář. Skoro se to podobalo stěhování - zabalit, označit, odnosit do auta, popovézt, vyložit, vytřídit. Náš miniaturní byt se proměnil v obrovské skladiště nealkonápojů, mís, tašek, krabic a všeho dalšího. Pro představu to vypadalo tak, že k posteli vedla velmi úzká cesta, z postele do kuchyně podobně široká a do koupelny se nedaly zavřít dveře. Ve velkém poklusu jsem se snažila věci alespoň trochu pouklízet, protože jsme si oba potřebovali sbalit kufry a v danou chvíli nebylo kde.

Mnozí z vás ví, jakou mám fobii z balení kufrů. Nikdy nevím, na co se mám připravit, co zapomenu, co si přibalím raději čtyřikrát, pro jistotu, a pak mi to akorát zabírá místo. V neděli ale nebyl čas ztrácet čas, tak jsem to tam velkoryse házela. Nakonec jsem to odhadla výborně, i když to sportovní oblečení  a tenisky (jakože budu poctivě cvičit) doma zůstat mohlo. Většinu času jsem byla tak přejezená, že by ke cvičení nemohlo dojít ani vzdáleně.



A proč jsme tak strašně spěchali? Proč jsme nejeli až v pondělí?

Protože mám, bez ironie, úžasného manžela, který pro mě připravil jedno moc hezké a nečekané překvapení. 

Vysvětlení ale musím zahájit přes velkou okliku. Na svatbě jsem si nepřála mít takové ty klasické fotky - všechny ženy, všichni muži, rodiče ženicha, rodiče nevěsty atd. Rozhodně jsem odmítla klišé ve formě západu slunce, balíků sena, muže, který klečí na kolenou a zuby sundává nevěstě podvazek. Díky tomu, že nedokážeme být uvolnění a romanticky vypadající pár, byli jsme v tom zajedno. V úplných počátcích jsme se chtěli nechat svěřit do fotografické péče naší kamarádky, která pro nás fotila i oznámení, ale nakonec to nevyšlo. Měla totiž na starosti krásnější povinnosti než naši svatbu - ty mateřské přeci! (Malému M. byly sotva 3 týdny, když jsme se brali.) Museli jsme najít alternativní řešení a výsledkem toho byly momentky, které jsem sdílela v minulém článku. Aby mi to muž nějak vykompenzoval, oslovil jednoho fotografa, kterého už dlouho sledujeme na instagramu a jehož styl nás hodně baví. Zpětně, když nad tím tak přemýšlím, to byla opravdu velká souhra náhod a osud byl na naší straně, protože Pan Fotograf je strašně vytížený člověk a hlavně měl pár dní do odjezdu na Island. Jediný drobný problém byl, že jsme za ním museli do Teplic. Pondělí byl jediný den, kdy měl celkem volno.

Teplice jsou od Brna tak čtyři hodiny cesty, sice po dálnici (ale po jaké, že!) a my jsme věděli, že po svatbě budeme strašně unavení. 

Cesta do Teplic byla šílená. Pro mě asi méně, neřídila jsem, ale byla jsem strašně unavená, a tak jsem tu a tam upadala do divného polospánku. Muž trpěl. Za volantem. Zastavovali jsme, redbulloval, co to šlo, kávovali jsme. D1 k nám byla poměrně milosrdná, v protisměru na nás mávali američtí vojáci s lokty z vokna a Českým středohořím jsme projížděli při soumraku. Nikdy jsem tudy nejela, nikdy jsem tam nebyla, a tak jsem byla překvapená. Český kraj má tak jiný ráz ve srovnání s Moravou... Milešovska do noci zářila jako Sauronovo oko na hoře osudu. Pak už jen ostrý hang dolů a Teplice. Zahalené Teplice.



Přeskočím to, že jsme se ubytovali ve velmi příjemném hotelu Pivovaru Monopol, měli jsme vynikající pivo a strašně dobré jídlo. Najednou je ráno, potřeba se obléct, učesat se, namalovat si obličej. I když jsem si s sebou brala své svatební šaty, nechávám si je v autě, že se do nich na focení převleču. Zatím si nechávám růžové conversky, bílé kalhoty, khaki vytahané tričko a k tomu svoji zelenou koženou bundičku. 

Když na to setkání vzpomínám, v duchu se usmívám. Byl to prostě zážitek. Nedá se to nijak jinak popsat. Pan Fotograf si s námi sedl na kafe, s sebou měl svoji věrnou společnici Boo, kterou mi představil jako jemnou paní, a tlachali jsme. O něm. O focení. O lidech, které fotil. O názorech na Teplice a spoustu arabských turistů. O hejterech. O umění. O nemocech. Bylo to neskutečně inspirativní a já jen tiše seděla, usmívala jsem se a poslouchala. Po hodince nás naložil do auta a vyrazili jsme do jeho ateliéru, kterým bylo molo kousek za Teplicemi. Zrovna se snášela mlha, začalo se ochlazovat a začalo jemně pršet. Ani mě nenapadlo, že bych se měla převléct do svatebních šatů. Jednak bych zmrzla, jednak by to narušilo charakter focení. Prostě jsme tak seděli na molu, povídali jsme si, kolem nás běhala Boo a do toho se ozývalo tiché klapání spouště.

Střih. Přesun dál, hlouběji do Krušných hor. 

To už začíná pršet mnohem víc, mlha by se dala krájet. Ve Fotografově autě hraje Of Monsters and Men, jak symbolické pro tento den. Vystupujeme a vstupujeme do dubového hájku kousek pod Cínovcem. Jako bychom vkročili do Hobitína. Neuvěřitelně magické místo, pořád se tak nějak smějeme, fotíme se se psem, muž fotí Fotografa, ztrácíme se v mlze, conversky spíš hnědé než růžové a hlavně mokré. Déšť ve vlasech, pára od úst. 

Nefotila jsem. Magii místa a okamžiku jsem si uchovala v paměti, nechtěla jsem to ničím kazit. A těžko to asi popíšu a zprostředkuju sem, ale bylo to pro mě nezapomenutelné. 

Nevím, jestli ty fotky nakonec někdy dostaneme. Nebyla to klasická zakázka, nebyli jsme zákazníci. I kdybych je nikdy neviděla, pořád budu strašně šťastná za to, že jsem potkala takového člověka a podívala jsem se do míst, kde se člověku tají dech.

Z toho zážitku jsme oba nemohli skoro ani dýchat. Dlouho jsme to rozebírali... 


Cesta z Teplic do Litomyšle se nesla  v duchu dojmů, deště, mlhy a zábnoucích nohou. Rozhodli jsme se zastavit v Hradci Králové, dalším městě, ve kterém se nám líbilo a chutnalo nám. Také to byla první destinace, kam nás téměř před rokem dovezlo naše auto. Nešlo se nezastavit, i když jen na chvíli, abychom se trošku zahřáli. Do Šatlavy zajeďte opravdu někdy na podzim - v zimní zahradě mají kamínka, a když oheň plápolá, vše je hned hezčí a útulnější.

Ale teď už je čas ubytovat se v Litomyšli, napustit si horkou vanu, otevřít knížku a rozjímat...

pátek 25. září 2015

O svatbě

Jsem na odvykačce. Snažím se naučit se představovat nově, ale zatím mi to moc nejde... Pořád to vypadá nějak takto: “Dobrý den, Nana Hu.. Slimáková.” Bohužel po návratu do reality se mi pokazila pračka a s manželem (taky si nemůžu zvyknout) jsme svorně onemocněli, a tak obvolávám opraváře a ruším rezervace už ponovu. Podstatně horší je podepisování, třeba dnes, při výměně občanky a pasu jsem se podepisovala natřikrát, holt mi to Slimáková pořád nejde. Ale to bych předbíhala. 

Neznám příliš mnoho nevěst, které by se na svůj den nepodívaly zpětně se zamlženým, dojatým pohledem a nepovzdechly by si, že to byl jejich nejkrásnější den v životě. Možná se najdou i takové, které řeknou, že si to moc neužily, ale takové to přiznají snad jen po několika panácích a někde v koutku u baru, skrývajíc se před tou první skupinou. Já to tedy přiznám veřejně a nahlas. Svatba není sranda! 




Strašně moc jsem si přála, abych se vdávala na místě, kde se ještě nikdy žádná svatba neodehrávala. Zároveň jsem chtěla, aby to místo nějakým způsobem odráželo nás dva. Spontánní a trochu zcestný nápad uspořádat svatbu v Industře, v bývalých mrazírnách, kde se podává nejlepší káva v Brně, byl oboustranně akceptován i přes počáteční nedůvěru rodičů. Nápad to byl brilantní - o svatbě na paletách se snad ještě bude dlouho mluvit. Předcházela tomu však doslova a do písmene páteční předobřadová šichta, kde jsme společně se dvěma muži z Industry naváželi palety, stavěli z nich stoly na jídlo, boxíky na sezení a barové pulty. Nevěsta lezla na štafle a zavěšovala pomponky na strop (byla jsem jediná, kdo měl odvahu. Ono to bylo opravdu hodně vysoko.) Sestra a kamarádka chystaly květinovou výzdobu, omotávaly netkanou textilií všechno, co se dalo, a nakonec jely do Ikea pro 31 malých polštářků, aby se hosté měli dobře. Šichta trvala skoro 10 hodin a domů jsme přijeli zbití jak psi. 

Musím podotknout, že fyzická únava byla dost milosrdná a dovolila nám oběma usnout. Nemusím nikomu nic nalhávat - neurózou jsem trpěla už týden před svatbou, poslední tři dny jsem trávila poměrně dost času na toaletě. Sobota, tedy Den D, byla ale teprve zátěžová.






Vstala jsem lehce po osmé. Nasoukala jsem do sebe nějaký suchý krekr se šunkou, napila se a vyrazila jsem směr kadeřnice. Za dvě hodiny mi měla upravit vlasy podle mého návrhu a byl to trochu vabank. Vybrala jsem si složitý účes - sčesané boky, ale naproti tomu prostřední vlasovou část natupírovanou do kohouta, spletenou ve francouzský cop. S kadeřnicí jsme to zkoušely dvakrát, byl to vždycky strašný boj, protože mám velmi jemné vlasy. Tak jemné, že na nich nic nedrží, dokonce ani tupírování. Proto jsme musely vlasy umývat, pořádně natužit, vyfoukat, nakrepovat minikrepovačkou, zalakovat, natupírovat, zalakovat, natupírovat, zaplést, zapudrovat, přichytit pinetkami, zapudrovat, zalakovat, zaleskovat, zalakovat. Po dvou hodinách jsme ale měly úspěšně dobojováno. Vypadalo to skvěle, i když velmi neobvykle, a ano, všechno to byly jen mé vlasy, žádné příčesky.

Po celou dobu tohoto procesu jsem se střídavě silně potila a třásla zimnicí. Moje pleť vypadala jako v rozpuku puberty. Každou chvilku jsem měla pocit, že musím oběhnout na záchod. Ženich mezitím koordinoval catering na místě a posílal mi jen zoufalé smajlíky. Bezmoc.

Po vlasové proceduře jsem se přemístila ke kosmetičce. Když mě viděla, spráskla ruce a řekla: "Panebože, Nano, co to máš s obličejem?" Vedle kosmetičky stála máma a říká: "Byly jsme tam, ženich je zelenej jak sedma, vypadá jak před zhroucením!" A v tu chvíli na mě dolehla tíže nervozity, omluvila jsem se, odběhla jsem na záchod a totálně se zhroutila. 

Vůbec to nebylo z toho, že jsem měla strach vkročit do neznáma. Byla to čirá bezmoc z toho, že to nemám pod kontrolou. Měli jsme domluvených pět dodavatelů cateringu, všechno záleželo na dobrotě a ochotě velkého množství lidí, do toho manžel na to všechno byl sám. 

Musela jsem to ale nechat být. Na ubrečených očích ani voděodolná řasenka nedrží. Vypila jsem litr studené vody, opláchla se studenou vodou a nechala na sebe natřít mé lepší já. Nebo alespoň reprezentativnější.

Víte, co mě nakonec zachránilo? U rodičů ženicha jsem si cvakla ne jednoho panáka slivovice, ale rovnou dva a pořádně plné. Zajedla jsem to výbornou domácí tlačenkou s kvašákem, tělo jsem prohřála horkou sprchnou a nakonec jsem do sebe ještě kopla šampaňské. A najednou to bylo - byla jsem oblečená ve svatebních šatech, před rodiči, před ženichem a za 30 minut jsme měli být svoji.



Nakonec to bylo příjemné. Měli jsme to vymyšlené tak, že všichni svatebčané byli shromáždění na příjezdové rampě a mohli tak bez problémů vidět příjezd rodičů, pak ženicha a nakonec nevěsty. Když mi ženich pomáhal z auta a předával moji kytici, všichni tleskali. A pak už se jen ozvaly první tóny Mirrors od Justina Timberlakea, zavěsila jsem se do taťkova rámě a bylo to.

Strašně by mě zajímalo, co se svatebčanům odehrálo v hlavách, když vstoupili do místnosti. Myslím, že se nám podařilo nehostinný prostor vyzdobit velmi netradičně. Troufám si tvrdit, že jsme to dotáhli do nejjemnějších detailů, přesně tak, jak to mám ráda.

Obřad byl krátký. Úsměvný. Nepodařilo se mi totiž ženichovi navléct prsten. Ptáte se, co je na tom tak složitého? Inu... :-) Vybrali jsme si velmi netradiční prsteny - tři samostatné kroužky, které jsou propletené. Když jsem si v květinářství nechávala dělat polštářek na prsteny, nenapadlo mě, že mech a křovíčko pro tento typ prstenu nebude ono... Nebylo. Samozřejmě, že se mi tři kroužky rozkutálely, a tak jsem je horko těžko lovila... No. Část svatebčanů, která můj souboj viděla, se strašně smála. Já se smála, ženich se smál a já si doteď nejsem jistá, jestli jsem si to "No dopr.." myslela, anebo jsem to fakt řekla nahlas :-)



A pak už byl jen přípitek, krásný proslov mého tatínka, vtipný mého manžela a výstižný svědka ženicha. Zábava mohla začít! Svatebčané mohli ochutnat rozličný finger food od našich přátel, výbornou kávu z Industra Coffee, čaje z čajovny Probuzený slon anebo klasického trojboje řízek - guláš - bramborový salát.

S manželem jsme chtěli, aby nikdo na naší svatbě nebyl zapomenut. Celý večer jsme tedy konverzovali úplně se všemi, vlastně jsme se ani moc spolu neviděli. Ale nakonec se mi splnilo jedno mé velké přání (o kterém opravdu nikdo nevěděl) - kapela mi zahrála Nothing Else Matters a s manželem jsme si po osmi letech zatančili. 

Dojetí? Nebyla jsem. Snad jen v jeden jediný moment - to když jsem o půlnoci, když bylo zhasnuto, jen svítila světýlka, hrála hudba a kamarádi trsali jako o život. Satisfakce. Že se všichni baví.

Manžel byl dojatý. Překvapilo mě to. Celý ten večer jsem chtěla být jen s ním, ale to prostě nešlo. O to víc jsme si to vynahradili na naší svatební cestě. Musím mu ale poděkovat. Opravdu to byl on, kdo to všechno táhl, kdo se o to všechno staral. Já jsem si řešila svoji práci, svůj život, on mě ale ani na minutu nenechal ve štychu. Vím, že to byla nakonec party pro všechny naše přátele, ale zase jsme spolu zažili něco nového. A mně se jen potvrdilo, že jsem si vybrala dobře. Můj manžel je totiž opravdový parťák pro život.



Na svatbě nakonec bylo 124 lidí. Pevně věřím, že se všichni dobře bavili a zažili něco nového, ať už se jednalo o vizuální anebo chuťový zážitek. A já jsem ráda, že jsem se viděla s tolika lidmi... Kdy jindy se s nimi zase potkám, se všemi pohromadě?

Víte, co mě ale trápí úplně nejvíce? Že díky své povaze asi nikdy nedokážu vyslovit slova díků všem, kteří mi pomáhali. Rodičům. Kamarádce. A především své sestře. Omlouvám se, že vám to nedokážu říct přesně tak, jak to cítím, ale oplatím vám to tím, že o vás všechny budu pečovat. Znáte mě. Ujím vás k smrti. 


čtvrtek 24. září 2015

Návrat zpět

V sobotu ráno, někdy okolo desáté dopoledne, jsem si pořídila momentku. V hledáčku jsou vidět moje růžové conversky, kolena zahalená v džínách a hlavně koš plný dobrot z trhů ze Slovaňáku a krásná kytička do vázy. Autobusovou kompozici romantizují paprsky slunce nesměle přicházejícího podzimu. Celý tento magický komplet okamžitě připínám na svůj instagram a rozepisuju se. Zaznívá tam něco ve smyslu, že tohle bylo jedno z nejlépe prožitých lét, spousta zážitků, žití jen tady a teď a oproštění se od obav z věcí, které stejně nemohu nijak ovlivnit. Ve výčtu se také objevují dvě sdělení - dala jsem výpověď a budu se vdávat.
To druhé asi není překvapením. Pro mě ale překvapení je, že to uteklo tak hrozně rychle. Za šest dní totiž přijmu nové příjmení, budu se učit znovu podepisovat, představovat se a sžívat se s novou rolí Paní. Abych si to ulehčila, rozhodla jsem se, že k tomu zvykání mi pomůže nové prostředí. A tak jsem někdy na začátku srpna řekla své Ano novému zaměstnavateli a stávajícímu jsem vysvětlila, že v listopadu už se mnou nemají počítat.
Rozhodně to pro mě nebylo snadné. Kdo mě zná, ví, že jsem strašlivě nerozhodný člověk. Tedy přesněji, rozhodnout se umím, ale většinou zabřednu na pochybnostech, jak zvládnu důsledky svého rozhodnutí, promítnu si několik alternativ a ze strachu z nich nakonec rozhodnutí změním na to více pohodlné. Tentokrát jsem se do toho ale opřela a řekla jsem si, že když už jsem změnu v životě tolikrát z obav před neznámým neudělala, že teď už musím. Nevím proč, ale všechno hrálo tím, co jsem si vždycky přála. Oslovili mě, rozhovory byly příjemné, prostředí na mě působilo dobře, je to mnohem menší firma než ten kolos, ve kterém pracuji nyní, firma má mladého ducha a hlavně mám pocit, že se naučím novým věcem.
Co to? Rouhám se? Že bych se už tady v práci neměla co naučit? Měla. Mám kolem sebe mnoho seniorů s desítkami let praxe. Problém je ale v tom, že ne všichni jsou sdílní. Přiznám se, že mou vinou jsem se tady postavila do role kam panenku postavíš, tam ji taky najdeš, takže se o mě tady rozhoduje beze mě, vždy tak, aby se uspokojil ten senior, který zrovna nejvíc křičí, že je vytížený. Stejně tak mě příliš nepotěšilo, že i když jsem byla otevřená s důvody pro odchod, dostalo se mi jen ušklíbnutí. Ušklíbnutí ve smyslu že mít vyvážený pracovní a soukromý život je pro lamy, tady se přece pracuje po práci, o víkendech, na dovolených… A já to tak nechci. 
Je pravda, že se mi bude stýskat po pohodlí toho, že tu všechno a všechny znám. Přeci jen, sedm let je sedm let, to nikdo asi nezmění. Ale na druhou stranu - po tom, co jsem dala výpověď, ze mě opadlo strašlivé napětí. Už nemám problém říct ne. Už nemám problém říct si, že některé tlaky, které každý den zažívám, jsou umělé tlaky a že když je budu ignorovat, nic se nestane. Jediné, co bych si přála, je, aby mi to vydrželo. Nebo spíš - proč jsem tohle nepochopila už dřív? Mohla jsem být spokojená korporátní krysička, zachumlaná v kancelářské židli ve své kanceláři s výhledem na jezírko. Ale ne. Je čas na změnu.
Pořád si stojím za tím, že to všechno přišlo ve správnou chvíli. Mohla jsem si tak opravdu naplno užít všechny zážitky spojené s létem. S blížící se svatbou mám také pocit, že té lásky okolo mě je teď nějak víc, než když předtím. Ne, že bychom snad s mužem byli zamilovaní jak na začátku, myslím to spíš ve smyslu podpory a přátelství lidí okolo. Začalo to krásnou rozlučkou se svobodou, kterou mi zorganizovala moje sestra (od níž bych to nikdy nečekala, protože naše vztahy jsou takové podivné), pokračovalo to pomocí všech našich kamarádů zařídit, zorganizovat a zajistit a skončí to krásnou oslavou, kde se potkám se všemi, se kterými se potkat chci (protože svatba je místo, kde se mají sejít všichni ti, na nichž nám záleží). Tyhle chvíle přátelství mi jen potvrdily to, co jsem tušila - že díky dlouhým hodinám strávených v práci, kde nezakopneš o pozitivní interakci jsem zapomněla na to, jak hezký pocit je být s lidmi, kteří jsou normální, práci neřeší a z života těží maximum.
Jistě, ukázalo se také, kdo je jakým “kamarádem”. Ale zase pro mě toto léto bylo objevné v tom, že jsem to nenechala být a řekla jsem, co si myslím. A to, že ten člověk neměl za celé dva měsíce odvahu přijít a říct mi, mrzí mě to. Anebo ne - udělat nesobecký krok vstříc. 
V nejlepším se má přestat, ale mám pocit, že toho za svůj dlouhý čas mlčení dlužím mnohem víc. Někoho by třeba mohlo zajímat, jak je na tom můj režim zdravé životosprávy a nezdravého vztahu ke cvičení. Ráda bych napsala, že zcela vyvážený a efektivní, ale opak je pravdou. Tak třeba experimentování s jídlem se mi úplně nevyplatilo a spíš jsem začala být někde na hranici mezi nemocí než zdravím. A tak jsem si řekla, že je načase začít jíst úplně a zcela normálně, běžně, bez výčitek, hlavně, ať je v bříšku jak v pokojíčku. Zatím se mi to docela daří. 
Cvičení? To je jiná kapitola, mnohem delší… A o tom skutečně až někdy příště.