neděle 6. prosince 2015

Jak jsem jela na kole

Moji rodiče mi vždycky říkávali, že bych mohla taky někdy chvilku přemýšlet, než něco řeknu. Vím, že měli pravdu, ostatně rodiče se přece nemýlí. Snažím se si dávat pozor, ale někdy se to ze mě vysype, ani nevím jak. Nejinak tomu bylo i ve čtvrtek po obědě, kdy jsme se s kolegy měli přemístit na jednání do jiné budovy, která je vzdálená chůzí asi 15 minut od naší kanceláře. Bohužel  nás ale bylo víc, než jedno auto mohlo pojmout (není čas ztrácet čas chůzí, že jo), a tak jedna kolegyně řekla, že pojede na kole. A já hned na to, jako malá školajda, já taky, já taky.

Asi jsem zapomněla dodat, že v přízemí budovy, ve které pracuji, stojí zaparkovaná čtyři kola. Černá. Elegantní. Ale nejsou to jen tak obyčejná kola, jsou to elektrokola, aby se člověk příliš nenadřel. Jasně, kolo jako kolo, řeknete si. Když jsem se ale horlivě hlásila o jízdu na kole, úplně jsem zapomněla na skutečnost, že jsem si zrovna toho dne vzala podpatky. Ne nijak zásadně vysoké, ale vzala. Naštěstí jsem to s tou prudkou elegancí úplně nepřeháněla a obutí  doplnit obyčejnými černými kalhotami. Nakonec hipstři  na kole jezdí i v šatech, takže jsem vlastně byla vhodně oblečena. Naneštěstí jsem na kole neseděla už hodně dlouho, na což jsem spontánně pochopitelně taky zapomněla.

Na začátek musím sdělit, že elektrokolo má úplně jiné jízdní vlastnosti než kolo obyčejné. Tak třeba se musí zapnout baterka, přehazovačka není přehazovačka, ale rychlostní stupně, brzda, která se tváří, že nezabrzdí vůbec, zabrzdí okamžitě, rám kola je těžší než u běžného modelu a vůbec se to chová úplně jinak než vaše běžná zkušenost pamatuje. Díky tomu, že jazyk byl rychlejší než můj strach, s každým schodem vedoucím do přízemím se začaly vynořovat otázky, co sakra na tom kole budu dělat, když mám panickou hrůzu stát se účastníkem silničního provozu, nemám helmu a přes huňatou šálu si nevidím ani na špičku nosu.

Mé obavy se samozřejmě záhy naplnily. Kolo jsem si vyvezla a při pokusu o nasednutí jsem se i s kolem skácela na zem, elegantní černá kalhota  neelegantní černá kalhota. Vyděsila jsem okolo sebe dost lidí, ale hrdost mi nedovolila se na to s prominutím vykašlat, našla jsem vadu na kuse, vyměnila si kolo a vyrazila.

Řeknu vám, byl to fičák. Ono totiž to není jako jízda na babetě, že šlapete, šlapete a ono to pak jede. Vůbec. S každým jedním protočením pedálů až s mírným zpožděním se kola sama protočí takovou rychlostí, že se vám oči zatlačí ještě hlouběji do důlků. Do kopce je to pohoda, ale takové mírné kopečky a nedejbože jemné zatáčky, kdy jedete po úzkém chodníčku anebo se vyhýbáte nějakému chodci, jsou prostě nebezpečné! A co teprve samotná účast v dopravním provozu? Naštěstí na univerzitním kampuse se pohybují jen zbloudilí studenti, kteří mají víc pudu sebezáchovy než ta paní, co v oversized kabátku s vlající šálou usilovně šlape do pedálů a snaží se vypadat, že má situaci pevně pod kontrolou.

Abych to zkrátila, na kochání se nebyl čas. Nástrahy dopravních situací jsem zvládla docela v pohodě a do zasedačky jsem dorazila jen s mírným zpožděním a trošku poválená. Je pravda, že jsem pak notnou část meetingu přemýšlela nad tím, jak se vyzuju z toho, abych nemusela jet zpátky, ale jaksi jsem to nevymyslela.

Cesta zpátky byla nakonec trochu víc romantická. Zrovna začalo zapadat sluníčko, okolí vypadalo jako v nějakém amsterdamském parku… Krása střídala nádheru, než jsem potkala situaci kopec - zatáčka - nutnost odbočení. Kdo nedával pozor, vrátí se k odstavci číslo tři a znovu si přečte stručné líčení vlastní elektrokola, aby to nevypadalo, že jsem úplná káča. Inu rozhodla jsem se, že musím odbočit zpátky do práce. Jakožto řidička (mizerná, já vím), jsem chtěla poctivě signalizovat rukou, že hodlám odbočovat doleva. Kopec, ruka na brzdě, otočení hlavou nazad, jestli něco nejede, zvedám ruku a v tu chvíli se se mnou celé kolo převažuje, přední kolo najíždí na obrubník a Nana ne příliš vzorně sjíždí ze sedla.

Nikomu se naštěstí nic nestalo. Podpatky přežily, gatě přežily, Nana přežila, kolo přežilo, ale je jasné, že už jsem ho do práce kontrolovaně přivezla, ale bez pokusu o znovunasednutí.


Uvidíme, kdy se zase na kolo posadím. Rozhodně se ale nebudu rvát o místo, to přísahám!

sobota 28. listopadu 2015

O manželství

Jednou z mých největších starostí před svatbou bylo, že jsem netušila, jak moc odlišný manželský život od toho stávajícího může být. Všech jsem se samozřejmě vyptávala, ale nedostalo se mi kloudné odpovědi. Ne takové, která by uspokojila můj hlad po vědění. Musela jsem si na to holt přijít sama.

Za tři měsíce soustavného výzkumu bych své poznatky shrnula do několika málo bodů:

  1. To, že jsem vdaná paní, mi pořád ještě nedošlo a přijde mi to jaksi velmi neskutečné. V mém věku! S přáteli, kteří pořád ještě žijou "studentský život!
  2. Inzenzita oslovení "Slečno" rapidně vzrostla. Jestli před svatbou všichni důsledně dodržovali oslovení "Paní", tak teď mi soustavně vtloukají do hlavy slečnu. No, nevadí mi to, že bych podědila rodinný dar stárnout do krásy?
  3. Strašně mě baví říkat "manžel". "Byli jsme s manželem na brunchi v Industře. Manžel mi se vším pomáhá." Jak je to pořád neskutečné (viz bod 1), přijde mi, že za slovem "manžel" vidím prošedivělého pupkatého pantátu :-)
  4. Ihned po svatbě se u mě objevil komplex "manažera vztahu". Nechtějte vědět, co to přesně obnáší, ale nejčastěji se to projevuje takto: "Prostě proto. Nediskutuj se mnou, kdo je tady šéf?!"
  5. Vídáme se mnohem méně, než předtím a nemyslím si, že by to bylo díky bodu 4. Manžel má teď v práci hektické období, já se snažím aklimatizovat na novém místě, naše rodiny s námi chtějí trávit čas, naši přátelé s námi chtějí trávit čas... Prostě upřímně padáme na hubu, když přijdeme domů. Chvil, kdy jsme spolu sami, začíná být málo a moc se mi to nelíbí. Doufám, že se to po Vánocích vrátí do normy.
Co je ale stinnou stránkou posvatebního období je dost silná finanční rekonvalescence. Vyčerpalo nás to. A naše zlobivé auto nás pak dorazilo. Neživoříme, ale musíme teď mnohem víc přemýšlet, co a jak koupíme, jak budou vypadat naše společné programy a jak často si ke kafi dáme dortíček, A s tím vlastně souvisí i to, že vlastně teď nevíme úplně přesně, co dál. Pro muže to asi není nijak zásadní, pro mě je to takový motor. A já nevím. Chtěla bych do většího bytu. Každý den si dívám po nabídkách, ale nic, co by mě zaujalo tak, že bych tam chtěla žít následujících 20 let, není. A výši úvěru ani mluvit nemusím. Celé to na mě padá a dost často si kvůli tomu zoufám. Někdy mě to samotnou až mrzí, že si víc neužívám toho společného života tady a teď, kdy nemusím řešit, že se tu batolí nějaké prďole, které nás nenechá spát. Nějak si to prostě nedokážu užívat, hlavně asi poté, co se mi to všechno uvnitř v hlavě porouchalo.

Snažím se to ale brát sportovně. Až přijde čas, aby to přišlo, tak to přijde. Osud nás sleduje bedlivě a já doufám, že se už jen párkrát vyspím a bude tu. Krásný, cihlový, velký byt, s okny do zeleně, dostupný MHD, s krásnou velkou kuchyní, kde se bude žít život a prožívat přes chuťové vjemy, budeme pořádat domácí brunche pro přátele a v pupku bude zaseté semínko.


čtvrtek 26. listopadu 2015

Porouchaná


Sedím. Na břiše počítač, jeho jemné vrnění zahřívá tam, kde to bolí. Už jsem skoro zapomněla na to, jaký to je, když člověk dostane zánět močového měchýře. Ne že by se mi stýskalo, to ne. Ale myslela jsem si, že už se ke mně nevrátí. Mýlila jsem se.

V květnu tohoto roku jsem se rozhodla, že přestanu brát antikoncepci. Nic jsem tím nesledovala, jen jsem si říkala, že je načase, po 12 letech, skončit. Byla jsem překvapená reakcí těla, většina předchozích obtíží zmizela, cyklus více méně pravidelný, jen jsem se musela znovu naučit číst své tělo. Všechno se zdálo být sluníčkové, než došlo na měsíc před svatbou, který jsem prožívala intenzivněji, než jsem si asi byla ochotná přiznat. Zlom. Rozhození.

Pak přišla jedna situace. Netýkala se mě, byla to pouhá informace, za kterou se skrývalo strašlivé štěstí. Ale ne u mě. U mě se něco pokazilo, zasáhlo mě to do morku kostí, měla jsem pocit, jako by mě někdo opustil, tak prázdno mi bylo. Ne, nebyla to deprese, ne, nebylo to zhroucení, byla to prázdnota. Temná. Krutá. Nepoznaná. Hlavně se o tom těžce mluvilo a troufám si říct, že jsem pochopení nenašla. Zamykám to do sebe a snažím se vymyslet způsob, jak prázdné místo zaplnit.

Logicky první, co zaplakalo nejvíc, byla peněženka, protože jsem se potřebovala zachumlat do co největšího kabátu, zahalit se od hlavy k patě do černé a šedé. Ale tohle pomáhá jen na chvilku. Nebo jen do té doby, než zjistíte, že nemáte co na jídlo, protože z nového svetru hody neuspořádáte.

Pak jsem dostala nabídku navštívit jednoho člověka. Jít na masáž, možná o něčem mluvit. Nečekala jsem od toho nic, vůbec nic. Jen jsem chtěla pochopit, proč se moje tělo zbláznilo, jak mu můžu pomoct, než začnu zběsile obíhat bílé pláště a cpát do sebe prášky. Pořád totiž zastávám stanovisko, že to, co se děje navenek, je odrazem toho, co se děje uvnitř.

Setkání mi přineslo mnoho bolesti a úlevy. Ani nevím, proč jsem pojala důvěru k absolutně cizí osobě, ale prostě jsem jí všechno řekla. Paní mi nádherně promasírovala záda, odblokovala všechny zablokované části a kromě toho jsem si odnesla doporučení na pití kontryhelového čaje. A jaká vlastně byla "diagnóza"? Tělo se teprve až teď začíná detoxikovat po dlouhé chemické zátěži. To, co se děje v hlavě, je věc druhá. Lékem je jen čas. A musím najít odvahu naučit se komunikovat s nejbližšími. Ta nejcennější rada, kterou si opakuji, je tato: Zkus začínat větu místo "Já musím "Já chci". Touto metodikou mi vypadlo hodně věcí, které dělat nechci.

Zánět močového měchýře beru jako další očistec. Nejsem z jeho přítomnosti nadšená, obzvlášť, když v noci nemůžu spát a druhý den mě čeká jen pracovní. Brát si ve zkušební době neschopenku rozhodně není nic, co by mi jakkoli pomohlo. A tak do sebe kapu lichořeřišnicové kapky, piju hodně čajů a udržuju se v teple. Kolegové prominou vzezření zombie a rychlost želvy. Věřím tomu, že do neděle budu v pořádku.

Ten zbytek musí počkat na vhodnou příležitost. Ono to přijde. Jednou. Teď jde hlavně o to, jak si to čekání zkrátím. A smutnění mi jako dobrá varianta nepřijde.

středa 25. listopadu 2015

Vyfukování pneumatiky aneb makrokoučink v praxi


Sice jsem sérii článků o svatební cestě ukončila velmi záhy, ale i z toho mála jste asi poznali, že kromě výtečného odpočinku jsem si také přivezla pneumatiku navíc. A to dokonce tak velkou, že jsem musela vyřadit troje kalhoty, dvě košile a ostatní košile nosím jen pod svetr, aby nebylo vidět, jak se mi u prsou rozvírají knoflíčky. Ne, není to hezký pocit. Přesněji řečeno, byla jsem hodně na dně a díky tomu na svatební cestu ne úplně dobře vzpomínám. Ne, nelituji toho, že jsem ochutnala spoustu věcí, ale toho pohybu jsme rozhodně měli zařadit víc!

Nezdálo se to, ale vrátit se s pneumatikou na pupku do svého sportovního tempa byl poněkud náročný počin. Před svatbou jsem už tréninky nestíhala, takže v podstatě měsíc a půl jsem nechodila pravidelně cvičit. Těžce budovaná fyzička byla pryč a smutek se mi rozhostil v duši, protože moje výkony spíš vypadaly jako těžké začátky metráčka. A tak jsem se v jedné slabé chvíli rozhodla a napsala jsem Blance, která nabízí makrokoučink. Protože jestli mám někde hodně slabé místo, pak je to v jídle. Tam ta sebekázeň rozhodně není taková, jaká by mohla být.

V čem spočívá makrokoučink? Prostě se změříte, zvážíte, vytyčíte si cíl, doplníte pohybovou aktivitu, stáhnete si počítací aplikaci do telefonu a čekáte na to, jaké přijdou hodnoty. Napsáno o tomhle bylo hodně, někdo to zvládne sám, já o sobě měla pochybnosti, a také jsem chtěla být pod něčí kontrolou.

Začátky pro mě byly těžké, nebudu tady nikomu mazat med okolo úst. Je to totiž hodně o vážení jídla, jehož hodnoty pak zadáte do aplikace, která vám na základě těchto údajů vypočítá, kolik živin jste do sebe dostali. V podstatě se pouštíte do dekonstrukce potravy na prvočinitele a první, od čeho upustíte, jsou složitá jídla. Navažovat totiž cibuli, víno, mrkev, žampiony, hovězí maso, protlak, nakládané cibulky jako byste si chystali bouf bouvignon, je totiž na palici a průměrná doba vaření se vám neuvěřitelně protáhne. Druhou věcí, se kterou jsem hodně bojovala, je vlastně neznalost živin. Zapomněla jsem, která potravina obsahuje nejvíc bílkovin, ale méně tuku, kolik čeho mám sníst, abych se vešla do čísel. První týdny jsem byla hrozně zoufalá. A nejen to - zjistila jsem, že na to, jak cvičím, jím strašně, strašně málo a největší porci živin si dopřávám v podobě tuků. Takže kromě alchymie v kuchyni jsem taky byla permanentně přežraná, protože žaludek nebyl zvyklý na to, aby dostal přesně to, co potřebuje a ještě vyváženě.

Nebylo to vlastně ani moc pozitivní, protože zezačátku se makra hodně ladí v závislosti na reakci těla. Na to, že hodně sportuju a měla bych do sebe dostat poměrně dost bílkovin, ani 200 g kuřecích prsou a dvě vajíčka k tomu se do mě nevešlo, nedej bože to jíst každý den. Jako první tedy šly dolů bílkoviny, kdy jsem si řekla, že tohle je maximální strop, co dokážu za den sníst. Druhou položkou, kterou jsme pokrátily, byly sacharidy. A to jen proto, že mě po nich hodně bolí břicho. Ne, skutečně sacharidy potřebuju k životu, ale sníst 50 g ovesných vloček v kaši je pro mě smrtelné (přesněji řečeno, dostala jsem tak strašnou křeč do žaludku, že jsem přišla domů ohnutá jak paragraf a od té doby jsem si ovesnou kaši neudělala a ani neudělám). Snažím se také jíst méně tučných věcí, ale smetanu anebo olivový olej či poctivé máslo si neodpírám. Jen se snažím nepřehánět to.

Na co jsem ale hrdá, je to, že už 6 týdnů jsem nesnědla ani kousek chipsů. Opravdu. A velký podíl na to má i manžel, který se (KONEČNĚ) začal o zdravý životní styl také zajímat. Začíná pomalu, polehoučku, ale díky tomu už nemáme v šuplíku lákadla tohoto typu. Je jasné, že mám náhražku - dělávám si doma popcorn, když mám chuť, ale zase si ho poctivě navážím a zadám do aplikace, protože lhát nechci.

Ta zásadní otázka je, jestli vidím nějaký pokrok. Podle váhy? Ne. Podle centimetrů? Ne. Ale součástí plánu je také posílat progress foto. Měla bych ho posílat jednou za 14 dní, ale protože mám strašný strach, udělala jsem to až po měsíci. A musím říct, že tam drobný pokrok je, i když jsem spíš přibrala a centimetry nabrala. Každopádně mě to velmi povzbudilo a když už jsem se do toho pustila, nechci to vzdávat a jsem zvědavá, jaké změny uvidím další měsíc a pak ten další měsíc. Třeba se jednou dočkám toho, co bych si přála!

sobota 21. listopadu 2015

Z Teplic do Litomyšle

Tento článek čekal na zveřejnění dlouho. Jediné, co mu chybělo, byly fotografie. Až teď se k tomu dostávám. Dostala jsem totiž nový čopítač, na kterém můžu konečně psát až do aleluja!

Sedím v práci, mírně pobavená. Už se mi to blíží, a tak morálka každý den se drkotat hodinu autobusem se radikálně zmenšuje. Dnešní ráno ale začalo jedním z nejzajímavějších jednáních, na nichž jsem byla. Během 10 minutové prezentaci se došlo na jádro pudla. Otázka zněla: „V čem vidíte nejslabší místo naší práce? Co je skutečně kritické a nemáme pro to náhradní plán?“
Tušíte, co byla správná odpověď?
Automat na kávu.
Skutečně mě to pobavilo, ale nemýlí se.
Není to totiž tak dávno, co jsme s manželem propadli dobré kávě. Tak dobré kávě, že tu hnědou břečku, co teče z trysky firemního automatu nemůžu pozřít bez toho, aniž bych si nepořezala hrdlo. 

Začalo to klasicky, teď už můžu říct, že folklorně.

Já: Ha! Nová kavárna! Jdem to zkusit!
Manža (toho času Muž): To je moc ale moc filďácký/alternativní/hipsterský/rustikální. Tam nejdu.
O několik měsíců později.
Manža (stále Muž): Měli jsem po ceste z oběda výbornou kávu... A výborný cheesecake...
Já: Kde?
Manža: No ve (doplň název kavárny)!
Já: Vždyť jsem ti o tom říkala...
Manža: Jak jsi mi to mohla zatajit!

Jistě. Když žena muži něco říká, jde to jedním uchem sem, jedním tam. Tak se ale z mého čajomilce stal kávomilec, který pije espresso bez mléka a doma připravuje černou kávu hned na tři alternativní způsoby. Kávu zásadně kupujeme výběrovou, já dávám přednost spíš sladším tónům. Mým nejoblíbenějším místem je kavárna Mitte, která je extrémně titěrná, ale kafe tam dostanete to nejlepší možné, vždy s úměvem sympatické baristky anebo baristy. Nedávno jsem od nich dostala kartičku věrného zákazníka, kterou si moc považuju. Přes léto navíc mají sympatickou otevírací dobu (až do 11 hodin do večera), a tak když jsem se někdy toulala nocí z nějaké business dinner, stavila jsem se na digestivní capuccino.

Jak asi tušíte, láska ke kávě nás přivedla do Industry, v Industře jsme se brali, v Industře jsme si dali první novomanželský brunch a nakonec náš gastrotrip v Industře zakončili. A především jsme při naší svatební cestě mapovali stav českého kavárenství.










Po náročné cestě z Teplic, s nohama mokrýma od mlhy a deště otevíráme šampaňské na hotelovém pokoji v Litomyšli. Už se mi napouští horká voda do vany, tabulka čokolády už leží u vany, přímo na štosu časopisů. Ráj. Prostě ráj. Ležet ve vaně, obalená párou. Odpočinek. Teď už můžu...










Prospala jsem se až do rána. V Litomyšli se toho leccos změnilo. Třeba to, že naše oblíbená Mandala už není tak oblíbená, jak dřív bývala. Pořád se tam sedí v báječných křeslech ze šedesátek, ale capuccino je spíš obrovské latté. Dortíky mají ale pořád dobroučké.




Příjemným překvapením pro mě rozhodně byla nová Ró Café. Raw trend dorazil i do Litomyšle a usadil se pod muzeem. Osobně raw stylu vůbec neholduji a nechtějte vědět, kolik báječných vtipů se dá vymyslet na 42 stupňů, což je maximální teplota úpravy raw pokrmů J Přesto jsem muži uždíbla kus raw cheesecakeu s pistáciemi a musím říct, že něco tak exkluzivního už jsem dlouho nejedla! Výběrová káva z Doubleshotu a capuccino optimální velikosti a dobré chuti příjemný dojem umocnily.

Co však ale na Litomyšli bylo peckou největší, pak ukrajinská restaurace U Kolji. Když se mě moji přátelé ptají, jaká je moje oblíbená restaurace, neumím odpovědět (asi jako většina lidí). Rozhodně ale vím, co mě teď jídelně baví. Jsou to poctivá domácká jídla z lokálních surovin, ideálně kulturně ovlivněné. S ukrajinskou kuchyní mám spojené hlavně plněné zelné listy, ale nejznámější je asi boršč. Dámy a pánové, v této restauraci jsme byli dvakrát. Protože to jídlo, co jsem jedli, bylo nadpozemsky dobré. Poctivé. Na nic si nehrající. Chuťově bohaté. Je to takové jídlo, které si chcete dát, když chcete mít v bříšku jako v pokojíčku. Proto pokud někam do Litomyšle, pak jedině tam. Zahoďte předsudky a naplňte pupky!









Z Litomyšle jsem si odvezla ještě jednu věc. Nevím, kolik lidí z vás ví, ale třeba značka Litex je tam doma. Kromě podnikové prodejny je na náměstí ještě normální prodejna, kde ale nakoupíte sortiment tak o 100 Kč levnější než na jejich webu. Proto jsem si pořídila šílené legíny na jógu – čtyři stovky mi přišly akceptovatelné.




Jestliže do kávového nebe jsme se v Litomyšli nedostali, pak v Olomouci ano. Olomouc totiž byla naše další zastávka. A kdybychom neobjevili Jazz Fresh Café, Silně návykovou kavárnu a báječné burger bistro, byla by Olomouc trochu zklamání. Holt my na ty památky prostě nejsme. O tom snad ale až příště. 

čtvrtek 19. listopadu 2015

Restart


Mám za sebou první skoro tři týdny v nové práci. Včera jsem ležela v posteli, listovala jsem si novým Standartem a u toho paralelně přemýšlela nad tím, že jsem vlastně hrozně šťastná a že si tenhle moment štěstí uchovat, i kdyby mělo být jen pomíjivě krátké.

 

Měla jsem z té změny strašný strach. Nevěděla jsem, do čeho půjdu, měla jsem nějaká svá očekávání a přání, která souvisela s přechodem, ale byly spíš spojené s mým osobním přístupem k životu a řešení náročných situací. Musím ale říct, že zatím vše probíhá tak, jak jsem si snad ani nepředstavovala. Dostala jsem nové úkoly, na kterých sice závisí moje hodnocení zkušební doby, ale jsou to úkoly zajímavé a zapojuji u nich úplně jinou část mozku, tu kreativní. Přešla jsem od 150 emailů s úkoly denně ke 3 emailům v mailboxu, které spíš nejsou určené pro mě. Mám klid a prostor na práci a zjišťuju, že jsem tím pádem mnohem výkonnější a méně unavená, než jsem bývala po celém dni plném nesmyslného jednání a poté práce do pozdních večerních hodin.

 

Díky tomu, že chodím NORMÁLNĚ domů a konečně mi cesta nezabere dvě hodiny denně a spoustu nervů, po práci zvládnu ještě uvařit dobrou večeři, pobýt s manželem, vyrazit na kávičku, stihnout trénink, pár dílů Přátel anebo výbornou přednášku v Industře. Tohle jsem doposud neznala. Nedívejte se na mě jako na blázna, ale poslední dva roky jsem domů chodila strhaná, hladová, tak akorát jsem zvládla uklohnit večeři a pak jsem upadla do kómatu, vystresovaná z toho, že zase za 5 hodin vstávám a čeká mě naprosto šílený den.

 

Teď je to dost naopak. Ráno totiž vstávám tak o hodinu až dvě později. V nové práci se na příchody moc nehraje, a tak je v pohodě, když dorazím v devět. Nejsem morning person, naopak mi všechno ráno strašně dlouho trvá, protože se nedokážu nastartovat. Jen v koupelně trávím víc jak 30 minut, abych ze sebe udělala člověka. Chystání snídaně, kávy, teplé vody s citronem mi zabere dalších 30 minut, ani okem nemrknu (neptejte se jak, jsem v tomhle strašný kouzelník). Díky tomu, že mi do práce jede přímý spoj a ještě záměrně si dopřávám ranní procházku (nastupuju o zastávku dál, než musím a vystupuju dvě zastávky před prací, abych si dala ranní cardio do kopce), jsem v práci za chvilku a nestresuje mě, že když mi ujede poslední spoj v 8:25 (na který jsem musela vyrážet z práce někdy v 7:45, protože zácpy a nepravidelnost v jízdních řádech), do práce pojedu další dvě hodiny. Dvě hodiny, které si pak budu muset nadpracovat. Třeba v pátek večer. Teď se můžu stavit na dobrou kávu ráno anebo na fresh juice do džusárny. Ani nevíte, o jak moc je ten den příjemnější, když nemusím absolvovat hektické ráno.

 

Druhým nesporným benefitem je, že díky blízkosti práce stíhám všechny tréninky. Jsem za to ráda. Někdy jsem na trénink dorazit chtěla, vyrazila jsem z práce s hodinovým předstihem, ale díky šílené dopravní situaci na brněnském okruhu jsem přijela stejně pozdě. Ale ne o pět minut. Třeba o 30 minut. A to už doopravdy nemělo cenu připojit se ke cvičící skupině.

 

Prostě a jednoduše - jsem spokojená. A tenhle stav štěstí je potřeba archivovat pro horší časy.

pondělí 28. září 2015

Z Brna do Teplic

Celou dobu plánování svatby jsme skloňovali jediné podstatné jméno. Dovolená. Těšili jsme se na ni víc než na celou svatbu. A protože jsme si opravdu chtěli odpočinout, zvolili jsme podobný koncept jako loni - gastrotrip. 

Pravidla téhle dovolené jsou jasně daná. Dvě noci v jednom městě, přejezd do jiného. Cestou ochutnat co nejvíc jídel, zavítat do zajímavých restaurací, cestou mapovat stav českého kavárenství a především hodně spát a číst. Loni jsme takto procestovali Čechy. Trasa Liberec - Berou - Žebrák - Praha se zakončením velekoncertu Justina Timberlakea (jehož Mirrors jsme jednohlasně prohlásili za naši svatební píseň) byla skvělá, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet kraje východní. 

Odjezd byl ale hrozně hektický. Po svatbě, když se hosté rozutíkali domů, jsme ještě s mužem uklízeli Industru. V neděli v 9 hodin totiž měla přijet cateringová firma, která si měla odvézt svůj inventář, a my jsme potřebovali ještě týž den nejpozději ve 4 hodiny odjet pryč z Brna. Spali jsme tedy jen pár hodin a už jsme byli zpátky v Industře, douklízet zbývající věci, naložit auta věcmi a rychle jet vrátit půjčený itinerář. Skoro se to podobalo stěhování - zabalit, označit, odnosit do auta, popovézt, vyložit, vytřídit. Náš miniaturní byt se proměnil v obrovské skladiště nealkonápojů, mís, tašek, krabic a všeho dalšího. Pro představu to vypadalo tak, že k posteli vedla velmi úzká cesta, z postele do kuchyně podobně široká a do koupelny se nedaly zavřít dveře. Ve velkém poklusu jsem se snažila věci alespoň trochu pouklízet, protože jsme si oba potřebovali sbalit kufry a v danou chvíli nebylo kde.

Mnozí z vás ví, jakou mám fobii z balení kufrů. Nikdy nevím, na co se mám připravit, co zapomenu, co si přibalím raději čtyřikrát, pro jistotu, a pak mi to akorát zabírá místo. V neděli ale nebyl čas ztrácet čas, tak jsem to tam velkoryse házela. Nakonec jsem to odhadla výborně, i když to sportovní oblečení  a tenisky (jakože budu poctivě cvičit) doma zůstat mohlo. Většinu času jsem byla tak přejezená, že by ke cvičení nemohlo dojít ani vzdáleně.



A proč jsme tak strašně spěchali? Proč jsme nejeli až v pondělí?

Protože mám, bez ironie, úžasného manžela, který pro mě připravil jedno moc hezké a nečekané překvapení. 

Vysvětlení ale musím zahájit přes velkou okliku. Na svatbě jsem si nepřála mít takové ty klasické fotky - všechny ženy, všichni muži, rodiče ženicha, rodiče nevěsty atd. Rozhodně jsem odmítla klišé ve formě západu slunce, balíků sena, muže, který klečí na kolenou a zuby sundává nevěstě podvazek. Díky tomu, že nedokážeme být uvolnění a romanticky vypadající pár, byli jsme v tom zajedno. V úplných počátcích jsme se chtěli nechat svěřit do fotografické péče naší kamarádky, která pro nás fotila i oznámení, ale nakonec to nevyšlo. Měla totiž na starosti krásnější povinnosti než naši svatbu - ty mateřské přeci! (Malému M. byly sotva 3 týdny, když jsme se brali.) Museli jsme najít alternativní řešení a výsledkem toho byly momentky, které jsem sdílela v minulém článku. Aby mi to muž nějak vykompenzoval, oslovil jednoho fotografa, kterého už dlouho sledujeme na instagramu a jehož styl nás hodně baví. Zpětně, když nad tím tak přemýšlím, to byla opravdu velká souhra náhod a osud byl na naší straně, protože Pan Fotograf je strašně vytížený člověk a hlavně měl pár dní do odjezdu na Island. Jediný drobný problém byl, že jsme za ním museli do Teplic. Pondělí byl jediný den, kdy měl celkem volno.

Teplice jsou od Brna tak čtyři hodiny cesty, sice po dálnici (ale po jaké, že!) a my jsme věděli, že po svatbě budeme strašně unavení. 

Cesta do Teplic byla šílená. Pro mě asi méně, neřídila jsem, ale byla jsem strašně unavená, a tak jsem tu a tam upadala do divného polospánku. Muž trpěl. Za volantem. Zastavovali jsme, redbulloval, co to šlo, kávovali jsme. D1 k nám byla poměrně milosrdná, v protisměru na nás mávali američtí vojáci s lokty z vokna a Českým středohořím jsme projížděli při soumraku. Nikdy jsem tudy nejela, nikdy jsem tam nebyla, a tak jsem byla překvapená. Český kraj má tak jiný ráz ve srovnání s Moravou... Milešovska do noci zářila jako Sauronovo oko na hoře osudu. Pak už jen ostrý hang dolů a Teplice. Zahalené Teplice.



Přeskočím to, že jsme se ubytovali ve velmi příjemném hotelu Pivovaru Monopol, měli jsme vynikající pivo a strašně dobré jídlo. Najednou je ráno, potřeba se obléct, učesat se, namalovat si obličej. I když jsem si s sebou brala své svatební šaty, nechávám si je v autě, že se do nich na focení převleču. Zatím si nechávám růžové conversky, bílé kalhoty, khaki vytahané tričko a k tomu svoji zelenou koženou bundičku. 

Když na to setkání vzpomínám, v duchu se usmívám. Byl to prostě zážitek. Nedá se to nijak jinak popsat. Pan Fotograf si s námi sedl na kafe, s sebou měl svoji věrnou společnici Boo, kterou mi představil jako jemnou paní, a tlachali jsme. O něm. O focení. O lidech, které fotil. O názorech na Teplice a spoustu arabských turistů. O hejterech. O umění. O nemocech. Bylo to neskutečně inspirativní a já jen tiše seděla, usmívala jsem se a poslouchala. Po hodince nás naložil do auta a vyrazili jsme do jeho ateliéru, kterým bylo molo kousek za Teplicemi. Zrovna se snášela mlha, začalo se ochlazovat a začalo jemně pršet. Ani mě nenapadlo, že bych se měla převléct do svatebních šatů. Jednak bych zmrzla, jednak by to narušilo charakter focení. Prostě jsme tak seděli na molu, povídali jsme si, kolem nás běhala Boo a do toho se ozývalo tiché klapání spouště.

Střih. Přesun dál, hlouběji do Krušných hor. 

To už začíná pršet mnohem víc, mlha by se dala krájet. Ve Fotografově autě hraje Of Monsters and Men, jak symbolické pro tento den. Vystupujeme a vstupujeme do dubového hájku kousek pod Cínovcem. Jako bychom vkročili do Hobitína. Neuvěřitelně magické místo, pořád se tak nějak smějeme, fotíme se se psem, muž fotí Fotografa, ztrácíme se v mlze, conversky spíš hnědé než růžové a hlavně mokré. Déšť ve vlasech, pára od úst. 

Nefotila jsem. Magii místa a okamžiku jsem si uchovala v paměti, nechtěla jsem to ničím kazit. A těžko to asi popíšu a zprostředkuju sem, ale bylo to pro mě nezapomenutelné. 

Nevím, jestli ty fotky nakonec někdy dostaneme. Nebyla to klasická zakázka, nebyli jsme zákazníci. I kdybych je nikdy neviděla, pořád budu strašně šťastná za to, že jsem potkala takového člověka a podívala jsem se do míst, kde se člověku tají dech.

Z toho zážitku jsme oba nemohli skoro ani dýchat. Dlouho jsme to rozebírali... 


Cesta z Teplic do Litomyšle se nesla  v duchu dojmů, deště, mlhy a zábnoucích nohou. Rozhodli jsme se zastavit v Hradci Králové, dalším městě, ve kterém se nám líbilo a chutnalo nám. Také to byla první destinace, kam nás téměř před rokem dovezlo naše auto. Nešlo se nezastavit, i když jen na chvíli, abychom se trošku zahřáli. Do Šatlavy zajeďte opravdu někdy na podzim - v zimní zahradě mají kamínka, a když oheň plápolá, vše je hned hezčí a útulnější.

Ale teď už je čas ubytovat se v Litomyšli, napustit si horkou vanu, otevřít knížku a rozjímat...

pátek 25. září 2015

O svatbě

Jsem na odvykačce. Snažím se naučit se představovat nově, ale zatím mi to moc nejde... Pořád to vypadá nějak takto: “Dobrý den, Nana Hu.. Slimáková.” Bohužel po návratu do reality se mi pokazila pračka a s manželem (taky si nemůžu zvyknout) jsme svorně onemocněli, a tak obvolávám opraváře a ruším rezervace už ponovu. Podstatně horší je podepisování, třeba dnes, při výměně občanky a pasu jsem se podepisovala natřikrát, holt mi to Slimáková pořád nejde. Ale to bych předbíhala. 

Neznám příliš mnoho nevěst, které by se na svůj den nepodívaly zpětně se zamlženým, dojatým pohledem a nepovzdechly by si, že to byl jejich nejkrásnější den v životě. Možná se najdou i takové, které řeknou, že si to moc neužily, ale takové to přiznají snad jen po několika panácích a někde v koutku u baru, skrývajíc se před tou první skupinou. Já to tedy přiznám veřejně a nahlas. Svatba není sranda! 




Strašně moc jsem si přála, abych se vdávala na místě, kde se ještě nikdy žádná svatba neodehrávala. Zároveň jsem chtěla, aby to místo nějakým způsobem odráželo nás dva. Spontánní a trochu zcestný nápad uspořádat svatbu v Industře, v bývalých mrazírnách, kde se podává nejlepší káva v Brně, byl oboustranně akceptován i přes počáteční nedůvěru rodičů. Nápad to byl brilantní - o svatbě na paletách se snad ještě bude dlouho mluvit. Předcházela tomu však doslova a do písmene páteční předobřadová šichta, kde jsme společně se dvěma muži z Industry naváželi palety, stavěli z nich stoly na jídlo, boxíky na sezení a barové pulty. Nevěsta lezla na štafle a zavěšovala pomponky na strop (byla jsem jediná, kdo měl odvahu. Ono to bylo opravdu hodně vysoko.) Sestra a kamarádka chystaly květinovou výzdobu, omotávaly netkanou textilií všechno, co se dalo, a nakonec jely do Ikea pro 31 malých polštářků, aby se hosté měli dobře. Šichta trvala skoro 10 hodin a domů jsme přijeli zbití jak psi. 

Musím podotknout, že fyzická únava byla dost milosrdná a dovolila nám oběma usnout. Nemusím nikomu nic nalhávat - neurózou jsem trpěla už týden před svatbou, poslední tři dny jsem trávila poměrně dost času na toaletě. Sobota, tedy Den D, byla ale teprve zátěžová.






Vstala jsem lehce po osmé. Nasoukala jsem do sebe nějaký suchý krekr se šunkou, napila se a vyrazila jsem směr kadeřnice. Za dvě hodiny mi měla upravit vlasy podle mého návrhu a byl to trochu vabank. Vybrala jsem si složitý účes - sčesané boky, ale naproti tomu prostřední vlasovou část natupírovanou do kohouta, spletenou ve francouzský cop. S kadeřnicí jsme to zkoušely dvakrát, byl to vždycky strašný boj, protože mám velmi jemné vlasy. Tak jemné, že na nich nic nedrží, dokonce ani tupírování. Proto jsme musely vlasy umývat, pořádně natužit, vyfoukat, nakrepovat minikrepovačkou, zalakovat, natupírovat, zalakovat, natupírovat, zaplést, zapudrovat, přichytit pinetkami, zapudrovat, zalakovat, zaleskovat, zalakovat. Po dvou hodinách jsme ale měly úspěšně dobojováno. Vypadalo to skvěle, i když velmi neobvykle, a ano, všechno to byly jen mé vlasy, žádné příčesky.

Po celou dobu tohoto procesu jsem se střídavě silně potila a třásla zimnicí. Moje pleť vypadala jako v rozpuku puberty. Každou chvilku jsem měla pocit, že musím oběhnout na záchod. Ženich mezitím koordinoval catering na místě a posílal mi jen zoufalé smajlíky. Bezmoc.

Po vlasové proceduře jsem se přemístila ke kosmetičce. Když mě viděla, spráskla ruce a řekla: "Panebože, Nano, co to máš s obličejem?" Vedle kosmetičky stála máma a říká: "Byly jsme tam, ženich je zelenej jak sedma, vypadá jak před zhroucením!" A v tu chvíli na mě dolehla tíže nervozity, omluvila jsem se, odběhla jsem na záchod a totálně se zhroutila. 

Vůbec to nebylo z toho, že jsem měla strach vkročit do neznáma. Byla to čirá bezmoc z toho, že to nemám pod kontrolou. Měli jsme domluvených pět dodavatelů cateringu, všechno záleželo na dobrotě a ochotě velkého množství lidí, do toho manžel na to všechno byl sám. 

Musela jsem to ale nechat být. Na ubrečených očích ani voděodolná řasenka nedrží. Vypila jsem litr studené vody, opláchla se studenou vodou a nechala na sebe natřít mé lepší já. Nebo alespoň reprezentativnější.

Víte, co mě nakonec zachránilo? U rodičů ženicha jsem si cvakla ne jednoho panáka slivovice, ale rovnou dva a pořádně plné. Zajedla jsem to výbornou domácí tlačenkou s kvašákem, tělo jsem prohřála horkou sprchnou a nakonec jsem do sebe ještě kopla šampaňské. A najednou to bylo - byla jsem oblečená ve svatebních šatech, před rodiči, před ženichem a za 30 minut jsme měli být svoji.



Nakonec to bylo příjemné. Měli jsme to vymyšlené tak, že všichni svatebčané byli shromáždění na příjezdové rampě a mohli tak bez problémů vidět příjezd rodičů, pak ženicha a nakonec nevěsty. Když mi ženich pomáhal z auta a předával moji kytici, všichni tleskali. A pak už se jen ozvaly první tóny Mirrors od Justina Timberlakea, zavěsila jsem se do taťkova rámě a bylo to.

Strašně by mě zajímalo, co se svatebčanům odehrálo v hlavách, když vstoupili do místnosti. Myslím, že se nám podařilo nehostinný prostor vyzdobit velmi netradičně. Troufám si tvrdit, že jsme to dotáhli do nejjemnějších detailů, přesně tak, jak to mám ráda.

Obřad byl krátký. Úsměvný. Nepodařilo se mi totiž ženichovi navléct prsten. Ptáte se, co je na tom tak složitého? Inu... :-) Vybrali jsme si velmi netradiční prsteny - tři samostatné kroužky, které jsou propletené. Když jsem si v květinářství nechávala dělat polštářek na prsteny, nenapadlo mě, že mech a křovíčko pro tento typ prstenu nebude ono... Nebylo. Samozřejmě, že se mi tři kroužky rozkutálely, a tak jsem je horko těžko lovila... No. Část svatebčanů, která můj souboj viděla, se strašně smála. Já se smála, ženich se smál a já si doteď nejsem jistá, jestli jsem si to "No dopr.." myslela, anebo jsem to fakt řekla nahlas :-)



A pak už byl jen přípitek, krásný proslov mého tatínka, vtipný mého manžela a výstižný svědka ženicha. Zábava mohla začít! Svatebčané mohli ochutnat rozličný finger food od našich přátel, výbornou kávu z Industra Coffee, čaje z čajovny Probuzený slon anebo klasického trojboje řízek - guláš - bramborový salát.

S manželem jsme chtěli, aby nikdo na naší svatbě nebyl zapomenut. Celý večer jsme tedy konverzovali úplně se všemi, vlastně jsme se ani moc spolu neviděli. Ale nakonec se mi splnilo jedno mé velké přání (o kterém opravdu nikdo nevěděl) - kapela mi zahrála Nothing Else Matters a s manželem jsme si po osmi letech zatančili. 

Dojetí? Nebyla jsem. Snad jen v jeden jediný moment - to když jsem o půlnoci, když bylo zhasnuto, jen svítila světýlka, hrála hudba a kamarádi trsali jako o život. Satisfakce. Že se všichni baví.

Manžel byl dojatý. Překvapilo mě to. Celý ten večer jsem chtěla být jen s ním, ale to prostě nešlo. O to víc jsme si to vynahradili na naší svatební cestě. Musím mu ale poděkovat. Opravdu to byl on, kdo to všechno táhl, kdo se o to všechno staral. Já jsem si řešila svoji práci, svůj život, on mě ale ani na minutu nenechal ve štychu. Vím, že to byla nakonec party pro všechny naše přátele, ale zase jsme spolu zažili něco nového. A mně se jen potvrdilo, že jsem si vybrala dobře. Můj manžel je totiž opravdový parťák pro život.



Na svatbě nakonec bylo 124 lidí. Pevně věřím, že se všichni dobře bavili a zažili něco nového, ať už se jednalo o vizuální anebo chuťový zážitek. A já jsem ráda, že jsem se viděla s tolika lidmi... Kdy jindy se s nimi zase potkám, se všemi pohromadě?

Víte, co mě ale trápí úplně nejvíce? Že díky své povaze asi nikdy nedokážu vyslovit slova díků všem, kteří mi pomáhali. Rodičům. Kamarádce. A především své sestře. Omlouvám se, že vám to nedokážu říct přesně tak, jak to cítím, ale oplatím vám to tím, že o vás všechny budu pečovat. Znáte mě. Ujím vás k smrti. 


čtvrtek 24. září 2015

Návrat zpět

V sobotu ráno, někdy okolo desáté dopoledne, jsem si pořídila momentku. V hledáčku jsou vidět moje růžové conversky, kolena zahalená v džínách a hlavně koš plný dobrot z trhů ze Slovaňáku a krásná kytička do vázy. Autobusovou kompozici romantizují paprsky slunce nesměle přicházejícího podzimu. Celý tento magický komplet okamžitě připínám na svůj instagram a rozepisuju se. Zaznívá tam něco ve smyslu, že tohle bylo jedno z nejlépe prožitých lét, spousta zážitků, žití jen tady a teď a oproštění se od obav z věcí, které stejně nemohu nijak ovlivnit. Ve výčtu se také objevují dvě sdělení - dala jsem výpověď a budu se vdávat.
To druhé asi není překvapením. Pro mě ale překvapení je, že to uteklo tak hrozně rychle. Za šest dní totiž přijmu nové příjmení, budu se učit znovu podepisovat, představovat se a sžívat se s novou rolí Paní. Abych si to ulehčila, rozhodla jsem se, že k tomu zvykání mi pomůže nové prostředí. A tak jsem někdy na začátku srpna řekla své Ano novému zaměstnavateli a stávajícímu jsem vysvětlila, že v listopadu už se mnou nemají počítat.
Rozhodně to pro mě nebylo snadné. Kdo mě zná, ví, že jsem strašlivě nerozhodný člověk. Tedy přesněji, rozhodnout se umím, ale většinou zabřednu na pochybnostech, jak zvládnu důsledky svého rozhodnutí, promítnu si několik alternativ a ze strachu z nich nakonec rozhodnutí změním na to více pohodlné. Tentokrát jsem se do toho ale opřela a řekla jsem si, že když už jsem změnu v životě tolikrát z obav před neznámým neudělala, že teď už musím. Nevím proč, ale všechno hrálo tím, co jsem si vždycky přála. Oslovili mě, rozhovory byly příjemné, prostředí na mě působilo dobře, je to mnohem menší firma než ten kolos, ve kterém pracuji nyní, firma má mladého ducha a hlavně mám pocit, že se naučím novým věcem.
Co to? Rouhám se? Že bych se už tady v práci neměla co naučit? Měla. Mám kolem sebe mnoho seniorů s desítkami let praxe. Problém je ale v tom, že ne všichni jsou sdílní. Přiznám se, že mou vinou jsem se tady postavila do role kam panenku postavíš, tam ji taky najdeš, takže se o mě tady rozhoduje beze mě, vždy tak, aby se uspokojil ten senior, který zrovna nejvíc křičí, že je vytížený. Stejně tak mě příliš nepotěšilo, že i když jsem byla otevřená s důvody pro odchod, dostalo se mi jen ušklíbnutí. Ušklíbnutí ve smyslu že mít vyvážený pracovní a soukromý život je pro lamy, tady se přece pracuje po práci, o víkendech, na dovolených… A já to tak nechci. 
Je pravda, že se mi bude stýskat po pohodlí toho, že tu všechno a všechny znám. Přeci jen, sedm let je sedm let, to nikdo asi nezmění. Ale na druhou stranu - po tom, co jsem dala výpověď, ze mě opadlo strašlivé napětí. Už nemám problém říct ne. Už nemám problém říct si, že některé tlaky, které každý den zažívám, jsou umělé tlaky a že když je budu ignorovat, nic se nestane. Jediné, co bych si přála, je, aby mi to vydrželo. Nebo spíš - proč jsem tohle nepochopila už dřív? Mohla jsem být spokojená korporátní krysička, zachumlaná v kancelářské židli ve své kanceláři s výhledem na jezírko. Ale ne. Je čas na změnu.
Pořád si stojím za tím, že to všechno přišlo ve správnou chvíli. Mohla jsem si tak opravdu naplno užít všechny zážitky spojené s létem. S blížící se svatbou mám také pocit, že té lásky okolo mě je teď nějak víc, než když předtím. Ne, že bychom snad s mužem byli zamilovaní jak na začátku, myslím to spíš ve smyslu podpory a přátelství lidí okolo. Začalo to krásnou rozlučkou se svobodou, kterou mi zorganizovala moje sestra (od níž bych to nikdy nečekala, protože naše vztahy jsou takové podivné), pokračovalo to pomocí všech našich kamarádů zařídit, zorganizovat a zajistit a skončí to krásnou oslavou, kde se potkám se všemi, se kterými se potkat chci (protože svatba je místo, kde se mají sejít všichni ti, na nichž nám záleží). Tyhle chvíle přátelství mi jen potvrdily to, co jsem tušila - že díky dlouhým hodinám strávených v práci, kde nezakopneš o pozitivní interakci jsem zapomněla na to, jak hezký pocit je být s lidmi, kteří jsou normální, práci neřeší a z života těží maximum.
Jistě, ukázalo se také, kdo je jakým “kamarádem”. Ale zase pro mě toto léto bylo objevné v tom, že jsem to nenechala být a řekla jsem, co si myslím. A to, že ten člověk neměl za celé dva měsíce odvahu přijít a říct mi, mrzí mě to. Anebo ne - udělat nesobecký krok vstříc. 
V nejlepším se má přestat, ale mám pocit, že toho za svůj dlouhý čas mlčení dlužím mnohem víc. Někoho by třeba mohlo zajímat, jak je na tom můj režim zdravé životosprávy a nezdravého vztahu ke cvičení. Ráda bych napsala, že zcela vyvážený a efektivní, ale opak je pravdou. Tak třeba experimentování s jídlem se mi úplně nevyplatilo a spíš jsem začala být někde na hranici mezi nemocí než zdravím. A tak jsem si řekla, že je načase začít jíst úplně a zcela normálně, běžně, bez výčitek, hlavně, ať je v bříšku jak v pokojíčku. Zatím se mi to docela daří. 
Cvičení? To je jiná kapitola, mnohem delší… A o tom skutečně až někdy příště.