pondělí 10. prosince 2018

Příběh kuchyně


Naše kuchyně je skutečnou perlou mezi kompromisy. Na začátku byla ideální představa, která se postupem času obrousila na efektivní, praktické a hlavně dosažitelné řešení. Ale estetika nikdy nezůstala na chvostu kuchyňského "must" a právě proto jsem na vážkách, jestli to ještě je kompromis, anebo spíš win-win model.
Pohlédněme maličko do historie. Hned, jakmile jsme podepsali smlouvu a smlouvě budoucí na byt, bylo potřeba stavbyvedoucímu potvrdit, jak chceme mít vysekané odpady. Mohli jsme to nechat vyhnít a řešit to až potom, ale mně to nedalo a trvala jsem na tom, že se takový zásah do stavby musí udělat už v začátku, protože na konci se nám do toho chtít nebude. Naše kroky tedy vedly do kuchyňského studia. Udělala jsem si poctivě přípravu - moodboard, jak chci, aby kuchyně vypadala, jaké potřeby mám při vaření a z čeho neslevím. Kuchyňář se mi tehdy vysmál. Můj moderní styl označil za rustikální, ale rozložení pracovní plochy navrhl velmi dobře, a tak jsem mu to odpustila. Zaplatili jsme za vytvoření plánku s příslibem, že nám peníze odečtou od celkové ceny kuchyně. Moje ideální kuchyň v základu stála přes 200.000 Kč. 

Z vizualizací jsem se těšila dlouho, všichni je obdivovali, usínala jsem s myšlenkou na luxusně velkou pracovní plochou. Ale kdesi vzadu mě hlodalo, jak na to zvládneme našetřit, protože kuchyně nebyla jedinou investicí, kterou jsme museli udělat. 

A někdy v tom období, kdy zase hrála prim praktická Ef, jsem si psala s mou oblíbenou designérkou Soňou Malinovou. Ukazála mi tehdy jeden typ kuchyně z Ikea, který je nadčasový a praktický a otevřela moji hlavu pro myšlenku nemít horní police. To byl nejsilnější podnět vymanit se ze zajetých kolejí, že kuchyně musí být opatřená spodními a horními skříňkami, dlaždicemi za linkou a všemi dalšími stereotypy, na které jste od dětství zvyklí. Jsem za tuhle příležitost neskutečně vděčná. Být bez horních skříněk totiž neznamenalo jen odlehčení našemu velmi napjatému rozpočtu, dalo nám to ale i možnost skládat kuchyň postupně. I když s Ikea moduly bylo trochu náročnější vejít se už vysekaných odpadů (a světe div se, nakonec rozměry kuchyně nebyly dobře zakreslené ve stavebních plánech, které jsme tehdy měli k dispozici), ale nakonec jsme to zvládli. Kuchyň jsme si objednali, sami jsme si ji vyzvedli, sami jsme odnosili všechny krabice do bytu, kluci ji sami sestavili, sami nařezali pracovní desku, sami si udělali šablonu na neviditelný rohový spoj a sami ji na skříňky osadili

O půl roku později, ač jsme to ani nezamýšleli, Ikea vyrazila do světa s novou kolekcí obkladů na kuchyňskou stěnu. Poplatná trendům nezapomněla zahrnout i imitaci betonu. Za pár peněz jsme tedy nakoupili zmíněné obklady, několikrát naoko odkývali prodavačce, že je rozhodně nebudeme lepit na holou zeď a že skutečně dokoupíme ty hnusné hliníkové rámečky. A kluci za jeden večer desky nařezali a nalepili. 

Tehdy přišel čas na největší kompromis, který jsme s mužem udělali. Zeptala jsem se ho tehdy, jestli prostě nepřestaneme řešit na míru dělané police ode zdi ke zdi, z masivu, na které bychom museli ještě víc našetřit, docela dlouho čekat na vyhotovení zakázky a vůbec najít nějakého šikovného truhláře. Muž byl trochu nedůvěřivý, ale když jsem mu řekla, že prostě nakoupíme police v Ikea, navrtáme je cik cak, bude to vtipný a navrch to celé kuchyni dodá punc dodělanosti.

A světe div se, za pár týdnů už visí police na zdi. Muž se mě zeptal: "Proč jsme se nekoupili hned? Stály pár šupů..." Protože všechno má svůj čas.



Jsem za tuhle kuchyň neskutečně vděčná. Navrhla jsem si ji přesně podle svých potřeb. Má dostatek úložných prostorů, má spoustu pracovní plochy, takže si s mužem nepřekážíme. Je tak trochu dekadentní a rozhodně nevypadá jako většina kuchyní v bytě. A postavil mi ji vlastníma rukama můj muž, protože věděl, že mi na ní moc záleží. Jistě, že se nebude líbit všem, stejně, jako ne všem sedí náš chladný a moderní byt. Mně se líbí, a moc. Do polic ještě přijde trocha zeleně, teď na zimu jmelí a jehličí. A Ježíšek třeba přinese betonové hodiny :-) 


K hotové kuchyni ještě zbývá digestoř, tu plánujeme na jaro. Možná ji totiž předběhne sušička, která bude potřeba mnohem víc. K vaření kafe ji stejně neupotřebím a na funkčnost kuchyně její absence vliv nemá, tak už tak spěchat nebudeme. 

Taky se vám ve vaší kuchyni tak dobře peče?

A kdo nesleduje Soňu Malinovou, chybu dělá. Podle mě je to ta nejlepší a pro mě osobně rozhodně nejvlivnější a nejpraktičtější influencerka, kterou sice osobně neznám, ale sleduju ji strašně dlouho a její práci obdivuji.

neděle 9. prosince 2018

Jóga: Předobědová vinyasa v Punku, pro mě tak trochu rozlučková

Plná euforie ze soboty jsem se rozhodla, že si dopřeju další rozmazlovací porci ranní jógy, kde jinde než v Punkárně a s kým jiným, než s divokou Sanny. Mám její lekce ráda, protože jsou směsicí učení Danky Čechmanové (majitelky studia), Ashtangy a celá sestava na sebe vždycky moc pěkně navazuje. Sanny navíc na konci lekce masíruje ramena vonnými oleji, je to takový zasloužené pohlazení zpoceného těla. A taky je záruka, že po lekci budou na baru její koláče :)

Jsem neustále udivená tím, kolik toho moje tělo dokáže. Ne, skutečně u mě nenastal ten sladký moment, kdy na sebe koukám do zrcadla, hladím si bříško a říkám si, že jsem krásná a že těhotenství mi sluší. Jednak máme zrcadlo jen v koupelně (takže se vidím jen od prsou po temeno hlavy), jednak jsem tou proměnou vlastně hodně zaskočená a popravdě se už těším, až ta kilo nahoru a kolébavá kačení chůze odejdou. Ta fascinace pramení z poznání, že neohrabanost pohybu při běžných činnostech na podložce mizí a najednou mi to břicho ani velká prsa nepřekáží. Vnímám pohyby Človíčka, vnímám teplotu podložky pod nohama, vnímám, které části těla protahuju a na kterých částech těla teď leží váha. Lépe se mi dýchá a lépe se dokážu soustředit na Človíčka, který je většinou po dobu lekce (a je jedno, jestli doma anebo ve studiu) klidný. Nekroutím se do složitých ásan, už jich stejně spoustu neudělám, ale respektuju aktuální rozsah. I tak je pořád překvapivě podobný jako před Človíčkem. Kde se ve mně ta síla bere? podivuju se často sama nad sebou. A právě v těchto momentech dopřeju svému nebohému tělu (ke kterému se prostě nechovám pěkně ani slovně, ani fyzicky, protože těžce trénovat 6x týdně, nedopřát mu dost jídla, stresovat se, nadávat si, že jsem i tak tlustá, to prostě s láskyplným vztahem nemá společného zhola nic) asi největší porci lásky.

Dnešní lekce byla těžká. Byla těžká fyzicky a po lekci jsem se cítila hodně unavená. A já jsem pochopila, že tohle asi bylo naposledy, co mi tělo dovolilo takové podložkové skotačení. Paradoxně jsem se necítila nijak hrdá, když za mnou nezávisle na sobě po lekci dorazily dvě ženy a vyptávaly se mě na doporučení ohledně cvičení pro těhotné a józe v těhotenství, potvrdilo mi to, že ta lekce byla těžká i pro lidi v ne-jiném stavu. Moje tělo už si žádá zvolnit. Pochopila jsem to, když jsem doslova vdechla Sannyin pistáciový koláč se svařenými malinami, protože jsem měla hlad. Pochopila jsem to, když jsem vyrazila pěšky směr řečkovický Lidl, kde jsem měla sraz s mužem, abychom udělali nákup. Šlo se mi ztěžka, bříško mě pobolívalo a já věděla, že dnešní odpolední šlofíček bude víc než zasloužený.

Nic se nemá přehánět a Človíček mě souhlasně kope do posledního pravého žebra.

Jestli uvažujete zajít si do Punku na nějakou lekci, ale na Danču se přes množství rezervací nedostanete, zkuste Sanny. Dělá ty lekce s radostí a je to hodně poznat, pracuje na sobě, to je taky hodně poznat. A pak si dejte ty její koláče. Bez výčitek.


Jóga: Studio Yoga Lokah a adventní lekce jógy

Mám za sebou poslední plnohodnotný pracovní týden. Reálně mě sice ještě jeden pracovní týden čeká, ale polovinu pracovní doby budu pobíhat po doktorech, protože jsem se přehoupla do 32. týdne a to znamená kromě odběrů, dalšího velkého ultrazvuku také nějaké administrativní záležitosti související s žádostí o peněžitou pomoc v mateřství. Reálně už opravdu nic moc neudělám, snad si jen sbalím věci do krabice, vrátím vybavení a možná mě přepadne chvilka nostalgie.

Musím ale říct, že odcházím od čistého stolu. Taky jsem pro to docela dost udělala, usilovně jsem tento týden dokončovala úkoly, naháněla ostatní, aby mi přestali dlužit odpovědi a já mohla dořešit skutečně všechno. Jistě se najde dost věcí, který jsem podcenila, nepředala, kolegy nenapadlo zeptat se mě a mě třeba nenapadlo sdílet to s nimi, protože je to přece jasná věc. Ale pro tuto chvíli mám svědomí čisté. Udělala jsem maximum.

Teď už to říkám s velkým klidem, ale je pravda, že jsem se hodně zapotila. Zase jsem v noci přestala spát, takže první polovinu pracovního týdne jsem byla hodně nepříjemná, unavená, ale ani jsem si nenašla čas na odpočinek. Chvíli jsem to sváděla na to, že až teď všem skutečně došlo, že mám před sebou posledních pár dní, takže se nátlak na mě zvýšil, ale pravda je vlastně taková, že jsem si na sebe odmítla najít čas. Situace se vyhrotila až tak, že jsem ve středu, rozbolavělá po celodenním sezení na židli téměř bez jídla, energicky zaklapla laptop, vzala jsem si do kabelky deník, vyrazila jsem oběhat obchody (nemám ani jeden dárek) s cílem zaparkovat se v Mitte na kávu/čaj/cokoli a tam prostě být jen sama se sebou. A s deníkem, do kterého vypíšu veškerý přetlak v hlavě, který se mi tam utvořil.

Bylo to to nejlepší možné rozhodnutí. Jakmile jsem totiž dosedla, dopadla na mě šílená únava, hlavně ta fyzická. Za jedno capuccino jsem popsala asi tři stránky hustého nesouvislého textu. Cítila jsem, jak se pozvolna zase navracím k zemi, hlava rozlítaná v oblacích trochu těžkne a přichází k míru. To zastavení mi dokonale zhmotnilo tu strašnou únavu, kterou jsem pod tíhou povinností přecházela. Když mi muž psal, jestli jsem v pohodě, popravdě jsem mu odpověděla, že jsem tak vyčerpaná, že se asi ani nikdy nezvednu. A kdyby byl poblíž, nechala bych se v náručí vynést.

Ten večer jsem spala jako už dlouho ne. Druhý den ráno jsem vstala v šest a před prací si dopřála jemnou jógovou praxi. A to stejné v pátek. S jedním konkrétním záměrem: Stejné množství lásky, péče a pomoci, které věnuješ ostatním, věnuj sama sobě.

A s tímhle mottem jsem dneska ráno vstoupila do studia Yoga Lokah, ve kterém jsem ještě nikdy nebyla, zato už jsem mnohokrát plánovala, že se tam vypravím. Chtěla jsem jít za jednou konkrétní lektorkou, Anetou Poláškovou, protože je mi tak nějak sympatická a dost často ve mně souzní myšlenky, které sdílí (Třeba její příspěvek o odlehčení hlavy psaním. Dělám to pravidelně už druhým rokem, strašně mi to pomohlo, ale ve chvílích, kdy to potřebuju, mi to musí vždycky někdo jiný připomenout.). Takže i když jsem byla docela unavená (třetí trimestr - pracovní pátek - vánoční večírek), prostě jsem ráno vstala a vyrazila jsem.

Na lekci jsme byly celkem 4 - lektorka, majitelka studia, jedna slečna a já. A byla to moc pěkná lekce, která sedla přesně tak, jak měla. Obsahovala všechny chutě, po kterých jsem toužila - zklidnění, otevření hrudníku, pranayamu, meditaci a zpěv manter.

Studio Yoga Lokah je maličkaté a přesto má mezi jogíny velké jméno. Ne však mezi těmi, kteří si jdou protáhnout tělo na vědomý tělocvik. Spíš mezi lektory jógy a těmi, kteří dávají přednost klasičtější cestě jógy. Není to exkluzivní klub pro pokročilé, ale myslím si, že i já jsem musela dozrát, abych si takovou lekci a takové prostředí dokázala užít a velmi ocenit. Toužila jsem po jemnosti a plynutí, a to jsem přesně dostala. Občas jsem se v psovi tváří dolů dívala oknem ven skrz křišťálovou kapku, co visela na provázku v okně a tu a tam se zaklimbala, to jak se vzduch hýbal v rytmu hořící svíčky na adventním věnci.

Odcházela jsem ze studia v povznesené náladě, strašně spokojená. Jako by mě objal někdo, od koho jsem to nejvíc potřebovala. Slíbila jsem si, že si takové uspokojení dopřeju častěji, i po narození Človíčka (pokud mi dovolí). Mamka má kancelář hned naproti studiu a myslím, že by pohlídala i ráda. I když to už hodně předbíhám, kdoví, jak to všechno bude.

Co z nabídky lekcí studia mě nejvíce zaujalo? Jógové plynutí a Jóga v pohybu pro příslib meditace v pohybu, Vinyasa jóga pro vrstvení ásány na ásánu jako nápodoba tance a Aštanga jóga, protože se s ní v Brně moc nesetkáte.

Tak třeba se tam někdy potkáme.




středa 28. listopadu 2018

28/11



Se třetím trimestrem se zatím pomalu sžívám. Rozhodně není tak komfortní jako ten druhý trimestr, kdy jsem se sice fyzicky necítila dobře, ale uvnitř jsem byla strašně šťastná. Teď je ze mě spíš mrzout a morous. Trochu mi to připomnělo pocity, které jsem zažívala každý měsíc před mensesem - necítila jsem se dobře ve svém těle. Teď je to dost podobné, když to potřebuju pojmenovat, říkám, že mě prostě bolí celá Ef. Pobolívá mě kostrč, večer mě hodně bolí kyčle, prostě přirozená reakce těla. Bříško už mi dost poskočilo, Človíček si žádá ohleduplnost a večer už nevím, jak si mám sednout, abychom se oba nemačkali. A hlavně se mi vrátila úplně šílená únava podpořená nespavostí. Jsem strašně vděčná, že jsem v kanceláři jen dva dny v týdnu, protože třeba dneska jsem si po obědě musela jít lehnout. 

Normálně bych si to asi nedovolila - jít spát po obědě. V pracovní době! Spousta úkolů přede mnou, v práci mi zbývají pouhé tři týdny, není předáno spousta úkolů, doma potřebuju ještě umýt koupelnu a záchod, vyžehlit hromadu prádla. Jenže jsem se tomu poddala, lehla jsem si na gauč v Človíčkově pokoji, na pozadí mi hrálo povídací video a najednou jsem nevěděla o světě.

A bylo to skvělé!

Když jsem se pak šla odpoledne projít, abych nasbírala aspoň trochu slunečních paprsků, přemýšlela jsem, co se vlastně stalo. A došla jsem k závěru, že se vlastně nestalo vůbec nic. A zároveň všechno. Uvědomila jsem si, že to byl jeden z nejjasnějších projevů sebelásky, který jsem si mohla dopřát. Vždycky jsem chtěla po józe, aby na mě to naučila. Mít se ráda. Taky jsem si myslela, že si lásku a péči dopřávám tím, že žiju zdravě a drtím tělo ve fitku, aby bylo ještě silnější. Jenže až teď zpětně cítím, že tak to nebylo. Že to byl převlečený trest za to, že se nemám dostatečně ráda a že na to neumím přijít. Až teď, když mám spoustu času sama na sebe, mi došlo, jak moc jsem se zanedbávala a ničila. Únavu a spánek jsem "léčila" kávou, během, sportováním, když jsem šílela, že v práci nestíhám, jsem rušila setkání s kamarádkami, odsouvala na vedlejší kolej i sportování a koníčky, protože je potřeba prvně splnit všechny úkoly, abych si pak zasloužila všechny příjemné požitky.

Blbost.

Všechno si zasloužilo mou pozornost víc než povinnosti a úkoly. Dneska jsem na půl hodiny usla. Včera jsem se rozhodla, i přes šílenou únavu, utéct z práce dřív a stavit se za kamarádkou, kterou jsem už dlouho neviděla a je mi s ní dobře. I přes mrzoutství si dopřeju jít na kávičku, na procházku a taky bych si ráda koupila něco na sebe. Protože proč ne? Musím si všechno zasloužit, odpracovat? Nemusím. Protože za těch 30 minut spánku se nestalo vůbec nic. Nespadlo HR. Koupelna zůstala stále pod krustou vodního kamene. Jen já jsem se cítila osvěžená a mnohem, mnohem spokojenější. 



Nepíše se mi to úplně snadno, prsty se mi na klávesnici hrozně pletou. Jsou to všechno jen pocity, moje niterné AHA momenty, těžko se formují do slov, souvětí, nedokážu je zachytit. I přesto ale cítím silnou potřebu sdílet je. Věnovat jim svoji pozornost. 

Za chvíli zase rozvinu podložku, zapálím svíčky, zápěstí si potřu levandulovým olejem a splynu s dechem. A pak už jen horká sprcha a zakutat se do peřin, protože třetí trimestr, to je pro nás oba zatím docela dřina. 

sobota 24. listopadu 2018

24/11

Od července jsme se neviděly, s některými jsem se dokonce naposledy rozloučila na poslední kurzovní sobotě v červnu a od té doby jsem je neviděla. Občas jsme si napsaly, hodně jsme řešily zkoušky, ale v ten rozhodující den, v den zkoušek, jsem byla ve skupině zamíchaná s adeptkami na lektorky jógy z jiných kurzů než byl ten můj. Na středu jsem se tedy moc těšila, přeci jen jsme se pravidelně potkávaly co půl roku a během chvilek sdílení jsme šly až na dřeň.

 Jedna z prvních sobot kurzu. Výuka probíhala v sále hot yogy, kde nebylo úplně moc vzduchu. 
Přes zimu se to ještě relativně dalo, ale jak se venku začalo oteplovat, 
sál jsme vydýchaly raz dva. Takže ponožky dolů, svetr dolů, někdy šla dolů i trička.

 Poslední z prodloužených víkendů za Brnem. Tento byl věnovaný výuce jógy - skládaly jsme si vlastní lekce a po večerech dělaly domácí úkoly. Bylo to velmi náročné a intenzivní, usínala jsem při každé možné volné chvilce. Zároveň jsem si neskutečně užila večerní zpěv manter, meditace a letní bouřky. Nevěděla jsem to, ale tehdy už jsem byla těhotná. 

Svalovec Arnie nás hrozně potrápil. Doteď si nejsem schopná zapamatovat všechny názvy svalů a některé pořád netuším, kde jsou. Ale konečně jsem pochopila, co je to ten hluboký stabilizační systém a proč je tak důležitý. A že bolest zad není způsobená jen tím, že blbě stojíme.

Sešlo se nás nakonec osm, což byl moc fajn počet na povykládání si. Snad jako jediná z těch, co zkoušky udělal, jsem nezačala hned učit. Ostatním - a to je můj vlastní názor - se to nakonec rozjelo tak pěkně, že učí téměř každý večer, někdy víc lekcí po sobě. Nemají to jako hlavní příjem, to rozhodně ne, ale moc je to baví a bylo z nich poznat, že se realizují a že je to těší. Těší mě to za ně. 

"Jéé, ty vypadáš úplně vyzenovaně!" vykřikly holky od stolu, když jsem přišla. Výjimečně se mi nechtělo mluvit o těhotenství, přeci jen se mě na to každý ptá a mně už je trapné strhávat pozornost jen na sebe a na břicho. Ráda naslouchám ostatním a opravdu mě hodně zajímalo, jaký směr si každá z nich vybrala, na jakých zajímavých školeních a workshopech holky byly a taky jsem chtěla posbírat drby o nových jógových studiích. Druhou nejčastější otázkou tedy bylo, proč jsem nezačala učit těhotenskou jógu.

Proč vlastně?

Protože jsem sama vůbec netušila, jestli ve své praxi budu moct pokračovat anebo ne. V rámci kurzu jsme sice měly vedení lekcí pro specifické skupiny, kam patřily i těhotné, ve skriptech o tom máme velmi nahusto pojednáno a zkoušely jsme si odcvičit celou jednu lekci (a ten příběh o tom, jak jsem právě při téhle příležitosti začala tušit, že jsem těhotná, jste už slyšeli?). S těhotenstvím se obecně pojí asi nejvíc zákazů všeho možného na světě, takže jsem zpočátku měla strach vybočit mimo bezpečné skriptové koleje. A druhá, velmi prozaická pravda byla, že jsem v sobě nedokázala udržet vůbec nic, i jemný předklon byl nebezpečný. Hledala jsem tedy spíš kurzy, které by mě naučily bezpečnému pohybu s tím, že si podle nich najdu svoji cestu. O vyzkoušených lekcích už jsem psala, ono jich zas tak moc v Brně není. 

Vydala jsem se na cestu pokory a zkoumání a vzala jsem to zgruntu. Takže jsem začala zkoumat ásány doporučované v těhotenství, srovnávala jsem je s ásánámi pro "zdravé" jedince, hledala styčné body a především jsem pozorovala samu sebe a tvořila jsem si všechno na míru. I teď chodím na běžné lekce do studií, protože proč ne, ale už si vybírám lektory, kteří se nepokřižují, když mě náhodou vidí, protože těhotná = panika v očích lektora.


Legíny Pura Vida jako kauf roku 2017. Kupovala jsem si je někdy před Vánoci, strašně dlouho jsem na ně čekala - když jsem je viděla poprvé, byly jen v prototypu. Na eshop přibyly až o několik týdnů, ne-li měsíců později. Při placení se mi kroutila kapsa, nákup legín za 1.500 Kč mi přišel jako hodně velký požitek... Jenže od té doby jsem je nesundala a nosila jsem je opravdu každý den. Kdybych mě nezačaly tlačit na břiše a nezačal mi vadit materiál (jo, nesnesu teď na sobě nic, co není z čisté bavlny anebo bambusu, jinak mi hrozí uškrabání k smrti), nosila bych je doteď.

Myslívala jsem si, že si tu paniku v lektorských očích vymýšlím, ale právě středeční setkání s lektorkami mě utvrdilo v tom, že jsem se až tak moc nemýlila. Těhotná na lekci je prostě problém, podobně jako klient, který má vyhřezlou ploténku, sešroubaný kotník, prasklé vazy v kolenou. Jedna z lektorek dokonce popisovala svůj zážitek, kdy periferně při své lekci power yogy zahlédla, jak se jedna těhotná klienta twistovala v pozici židle, hlavou jí problesklo, že je to podle skript naprosto nevhodná pozice a do konce lekce těhotnou pozorovala, jestli to přežije. 

Je důležité upozornit na to, že jóga, obzvlášť ta fyzická praxe, je pro zdravé jedince. Být těhotná je natolik zvláštní, jiný, individuální stav, který ale neznamená, že se jedná o nemoc. Z vlastní zkušenosti vím, že těhotenství mi neustále každý den připomíná, že si mám hledět toho, jak se cítím, kde jsou moje aktuální limity a kde chci být. Jsem vůči sobě mnohem vnímavější. A proto věřím, že kdybych se v počátcích, kdy jsem měla maličké bříško, rozhodla udělat twist a bylo mi dobře, pak ho udělám. 

Jenže to lektorka, která si něco takového sama neprožila, nemůže vědět. A já jí to ani vyčítat nechci. Jen jsem o to víc vděčnější za to, že já si to můžu sama vyzkoušet. Studovat. Hledat informace, koukat na zahraniční videa, poslouchat zahraniční jógové podcasty a vzdělávat se. Jednak mě to baví, jednak moc dobře vím, že nejlíp dokážu předat to, co je mi vlastní, co vychází z mých vlastních poznatků. Jen tak dokážu být autentická. 

Nebudu vám lhát - moje vlastní praxe je těžká. Ne proto, že bych si záměrně volila těžké ásány. Spíš je to o tom, že cítím každé kilo nahoře. Přibrala jsem zatím 9 kilo, a i když to asi není moc poznat, cítím, že v některých ásánách už nemám potřebnou sílu a v pozicích nejsem schopná déle vytrvat. A je to v pořádku, nezlobím se na sebe, naopak mám největší radost z toho, že je moje praxe velmi pravidelná, že se mi po letech přemlouvání podařilo přirozeně zapracovat na konec také dechové techniky a především zklidnění, ztišení mysli. To mi přináší neskutečnou radost, v tom je moje praxe bohatá. Nikdy bych neřekla, že mě právě tato cesta posune tak moc dál.

 Až se s holkama příště potkám, musím jim říct, že se těch těhotných na lekcích zas tak bát nemusí. Že některé těhotné stojí i ve 40. týdnu (tj. těsně před porodem) na hlavě a dělá jim to moc dobře (protože body na hlavě pozitivně stimulují vaječníky a hlavně ženské hormony). A i když je jich menšina, pořád není senzitivnějšího člověka, než mámy.

Na každé kurzovní sobotě jsme měly uprostřed sálu malý oltář se svíčkami. Kolem dokola byly rozeskládané karty, které jsme si mohly vylosovat a pak si je nechat u sebe a o významu karty přemýšlet. Ani nevím, proč jsem si vyfotila zrovna tuhle kartu, vzpomínám si, že to bylo právě na tom posledním jógovém víkendu. Rekapitulovala jsem si v sobě ušlou cestu, byla jsem vděčná za to, že jsem se mohla zúčastnit, protože mi ta zkušenost dodala nesmírnou energii. Začalo mi docházet, že můj život zasvěcený pouze práci je pustý a prázdný a že začínám být mrtvou duší bez života a energie. Kurz, byť časově náročný, stěhování se, kultivace starého bytu, zařizování nového bytu, do toho každý víkend někde pryč, to všechno mi přineslo novou perspektivu do života. Práce přestala být tak důležitá. Tahle karta mi připomněla, že je důležité nemít jen samé povinnosti, ale mít jako esenciální součást bytí radost, koníčky, zábavu a hru. Není potřeba to brát všechno tak moc vážně.

pondělí 19. listopadu 2018

19/11

Poslední den 28. týdne oslavujeme horkým kakaem ze Sonnentoru. Na špičky nohou stále ještě dohlédnu, ale podle pnutí kůže na břiše, které mě doprovází celé odpoledne, soudím, že to nebude na dlouho. Človíček roste a podle dnešního ultrazvuku už se otáčí hlavou dolů, asi aby moje žebra byla správně okopaná.

Doktor mě dneska přivítal s úsměvem na rtech a větou: "Tak koukám, že jste to nezvládla, no, mně to bylo jasné!" Jeho obličej v tu chvíli připomínal rozesmátého smajlíka. Nebylo to na žádnou dlouhou diskusi, sám mi řekl, že nemá smysl test opakovat, podle rozboru krve na lačno se žádná cukrovka nekoná a jediné, co uděláme, je, že při příštích povinných odběrech se udělá jeden rozbor navíc. Ulevilo se mi. Ne že bych se kvůli možnosti opakovat test nějak zvlášť stresovala, ale představa opětovného požití sladké břečky mě nijak zvlášť netěšila.

Měla jsem v plánu napsat toho trochu víc, ale jsem tak unavená, že jediné, nač se znovu, je upřímné přiznání, že víc ze sebe nevyplodím. I tak se na mě podepisují ty bezdůvodné, dlouhé probděné noci. 




sobota 17. listopadu 2018

17/11

Vrátila jsem se zpátky do práce, pracovní tempo je zatím velmi volné. Kombinuju práci z domova s docházkou do kanceláře. V kanclu strávím celý den na jednáních, těch informací a rozhovorů je hodně, ale naštěstí se pak "zhojím" následující den doma, kdy mám prostor zapracovat všechny požadavky a úkoly, které ze schůzek vyplynuly. Doma si víc odpočinu, udělám si pauzu, když potřebuju, mám to tu mnohem pohodlnější. Zbývá mi posledních pár týdnů do mateřské, dala jsem si za cíl pouze předat svoji práci v nějakém konsolidovaném stavu a udělat za svým profesním životem tlustou čáru.

Ano, mohla jsem zůstat na neschopence až do začátku mateřské dovolené a rozhodně by to bylo v pohodě, neumím se nudit a můj neschopenkový program byl velmi, velmi příjemný. Chtěla jsem ale předat svoji práci, rozloučit se s týmem a ještě vydělat něco málo peněz, abych měla na zařízení pokojíčku, na svoje oblíbená kafíčka a na jógu. Co si budeme povídat, náhrada mzdy při pracovní neschopnosti je nula nula nic (ale pořád je to víc, než by dostal volnonožec, který si nepřispívá na zdravotní pojištění). Pracovní tempo už ale odpovídá mému aktuální stavu a jak se každý den cítím. Za dobu neschopenky jsem se hodně "spravila", už opravdu vypadám těhotně, bývám zase víc unavená, nemotorná, ufuněná a stejně jsem už myšlenkami někde úplně jinde :-)

Ve středu jsem byla zkusit povinný test na cukrovku. Už jsem ho kdysi dávno absolvovala kvůli chronicky vracejícím se gynekologickým zánětům, takže jsem věděla, do čeho jdu. Stejně mě ale překvapila reakce mého těla, protože jsem to prostě nezvládla. Doporučuje se, že od šesti hodin předchozího dne člověk nemá nic jíst, s doktorem jsem se domluvila, že se mám najíst do osmi do večera. Nakonec jsem jedla až někdy před devátou večer, v noci jsem skoro nespala, někdy ve dvě ráno už jsem měla šílený hlad. A přijít s prázdným žaludkem na glukózový test? No, dopadlo to tak, že po vypití jsem vydržela silou vůle přesně 32 minut, pak jsem žaludek opět vyprázdnila. Sestra mi oznámila, že test udělat nemůžeme, 30 minut působení roztoku je hrozně málo, takže situaci mám zkonzultovat se svým ošetřujícím lékařem a možná si test zopakuju. Doufám, že to nebude nutné. Musím ale upřímně říct, že po tom, co jsem roztok "vrátila", bylo mi zase tak dobře! Nevím, jaké z toho všeho pro mě plynou důsledky, opakování už nechci, v pondělí na kontrole se verdikt dozvím. 

Hektický pracovní týden končil první lekcí předporodního kurzu, kam jsme vyrazili i s mužem. Byla jsem příjemně překvapená, jak prakticky zaměřený kurz to je. Vede ho porodní asistentka s dlouholetou praxí a říkala nám opravdu věci ze života. Nic jiného jsem ani nechtěla, jsem praktik a odpovědi na otázky, které mě trápily doposud, jsem dostala (třeba jak vymyslet, aby muž pobral všechny věci s sebou do porodnice bez toho, aniž bych mu musela přesně lokalizovat a přesně specifikovat požadavky, na což pravděpodobně nebudu mít sílu). Nemůžu říct, že bych byla úplně klidná a přesvědčená o tom, že po absolvování kurzu budu na porod připravená a nic mě nezaskočí, ale opakuju si, že právě teď a tady dělám maximum proto, abych připravená byla. Vždycky můžu dělat víc, ale tato věta na mě působí hodně toxicky, a tak se ji ze svého slovníku snažím vytěsnit úplně.

Pátek byl zatím jeden z těch šťastnějších dní. Pracovně jsem zase o kousek posunula jeden ze svých projektů, a za odměnu jsem si dopřála dlouhou procházku prosluněným Krpolem. Zastavila jsem se na kávu a buchtu v nově otevřené kavárničce, která mě teď hodně baví, popovídala jsem si s majiteli a pak mi zcela neplánovaně psal muž, že s kolegyní vyrážejí na schůzku do Vaňkovky, ale pak by docela rádi šli ještě do Industry, jestli se k nim nepřidám. A tak jsem se přesunula za nimi a zakončila den s dobrými lidmi okolo sebe. 

Možná se mi to zdá, ale tím, že nejsem v kanceláři každý den, kde na mě pořád někdo mluví a potřebuje mi sdělit svoje problémky, si dokážu držet víc odstup od těch špatných věcí. A mám mnohem větší prostor pro svoje myšlenky, pro vnímání světa kolem sebe a bavím se opravdu jen s těmi, se kterými se bavit chci. Cítím se hrozně uvolněně. Strašně mi to svědčí. Možná je načase připustit si, že po 11 letech v HR v korporátech jsem opravdu vyhořelá a unavená z lidí, se kterými musím vycházet, i když nechci a ti lidé mi nic nevracejí.

Tolik k deníčkovému souhrnu uplynulých dní a příště už zase navážu nějakým pěkným jógovým tématem, protože psát o józe mě nesmírně baví.