pondělí 7. května 2018

Příběh kuchyně

Láska k vaření ke mně přišla na táboře. Bylo mi jedenáct, možná dvanáct, ochomýtala jsem se okolo táborové kuchyně a byla jsem ráda za družinkové směny v kuchyni. Krájení všeho druhu představovalo meditaci v pohybu, míchání a ochutnávání v kulisách vůní mísících se s kouřem z otevřeného ohně. První recept, který jsem doma vyzkoušela, byla česneková polévka z kuchařky od Brabce, měli jsme ji doma v polici. Její vazba byla zcela rozložená, u většiny receptů chyběly fotky a tam, kde byly, vypadaly velmi velmi retro už tehdy. Česnečka mi otevřela dveře dál a u vaření pro ostatní (a především pro sebe) jsem zůstala. Bylo mi líto, že tehdy se nedaly sehnat všechny suroviny, o nichž se v zahraničních kuchařkách psalo (sehnat třeba batát anebo artyčok? co třeba citronovou trávu?), a taky že naši s námi nechodili do restaurací a já nemohla zažít chutě vyšší gastronomie. Nikdy jsem si nenašla cestu k ryze české kuchyni, i když na gulášek nedám dopustit, a může být klidně i z hlívy. Nejčastěji vařím zdravě - jídla plná zeleniny, různých druhů koření, hlavně jednoduchá a prostá. Domácká.

Proto bylo jasné, že tím nejdůležitější bodem v mém budoucím bytě bude rozhodně kuchyně. Po pěti letech života na pracovní desce o rozměrech dvakrát 35 centimetrů a plynové troubě (zde maličko odbočím - v plynové troubě se nedá péct. Nedá se tam upéct zelenina dokřupava, vždycky se z ní staly sežehnuté uhlíky. Nebo sladké. Jediné, na co byla perfektní, byla dlouho pečená masa. Za těch pár let jsem se úplně odnaučila některým úpravám pokrmů a spoustukrát jsem měla gastrokrizi, kdy jsem prostě nechtěla v tak nedostačující kuchyni vařit) jsem musela mít velkorysý pracovní prostor a hlavně dobrou ergonomii. O našich přešlapech ve formě návrhu dokonalé kuchyně za 5.000 Kč, které se nám už nikdy nevrátí, protože jsme se rozhodli do nabídky kuchyňského studia nejít, jsem psala už kdysi. Doma proběhlo hodně diskusí (které jsem pak tajně obrečela), jak se s kuchyní vypořádat, když nebudou prostředky. Psala jsem si tehdy se Soňou, jejíž designérskou práci hrozně obdivuju, (je to prostě krásná žena se vším všudy. Tečka. Koukněte k ní na blog.) a ta mě přivedla na myšlenku kuchyně z Ikea. A žádné horní skříňky. Trvalo mi nějakou chvilku, než jsem muže přesvědčila, že Ikea kuchyně bude tím nejlepším rozpočtovým řešením, ale nakonec jsme na podzim stáli v obchoďáku a kreslili v Ikea planneru, jak to bude vypadat.

Všechno stavění má svoje úskalí, o kterých jsem tušila jen velmi vzdáleně. Tím prvním bylo, že původní návrh kuchyně byl designovaný na "papírové" rozměry kuchyně. Zdi reálně ještě nestály, když jsme řešili, kam a v jaké vzdálenosti se vysekají odpady a odtah na digestoř. A když jsme si to šli přeměřit, zjistili jsme, že oproti "papírovým" rozměrům je sloupek o pět centimetrů delší, tam jsou jiné míry a tam zase trochu jiné. Takže návrh z Ikea, ten první, taky letěl do koše, protože Ikea má standardizované délky a museli jsme všechno naskládat úplně jinak.

Abych drahému plánu jen nekřivdila, už tehdy jsem si zhruba vymyslela tu správnou ergonomii. Že chci mít sporák otočený bokem do obytného prostoru, že dřez a myčka bude zády k obytnému prostoru, že kuchyň bude opticky oddělená od zbytku podhledem. Díky Ikea skříňkám jsem se rozloučila s pracovním ostrůvkem ve prospěch vzdušnosti. I tak jsem ale vytěžila maximum pracovní plochy, vedle plotny mám na jedné straně 60 centimetrů (ve starém bytě jsem měla 35 cm) a z druhé strany dobrých 80 centimetrů. Muž trval (bez jakýchkoli diskusí) na největším dřeze, který v Ikea měli, takže máme dvojdřez s odkapávací plochou, který sice zabral většinu plochy, ale nakonec to ničemu až tak nevadí. To nejgeniálnější, na čem jsem si trvala zase já, je vytvoření další pracovní/odkládací plochy na pravé straně kuchyně. Díky práci zedníků tam mám prostor na skříňky s hloubkou 60 centimetrů. Tato plocha volně navazuje na samostatně stojící lednici, což v reálu znamená, že jakmile přijdu z nákupů, postavím si tašky na linku a bez nutnosti ohýbání pohodlně tašky vyskládám do ledničky a do "spížky". Pro srovnání - ve starém bytě jsem u skládání nákupu do ledničky klečela a všechno jídlo jsem měla rozeseté po zemi, protože na lince na to nebylo místo. Skladování potravin mám vyřešené v šuplících. Ráda bych toho skladovala míň, protože potravinoví moli jsou svině, takže doufám, že mě to donutí.

S čím jsem si byla jistá od úplné začátku bylo barevné ladění. Chtěla jsem v bytě zachovat spoustu světla. Využila jsem toho, že do obytného prostoru proudí přirozené světlo z velkého okna na terasu a zvolila obyčejnou lesklou bílou. I přesto, že na ní budou vidět otisky, se od ní bude odrážet světlo a trochu to odvede pozornost od celkem vysokého podhledu, který kvůli digestoři v kuchyni máme. Horní skříňky v rámci rozpočtu nebudou a vlastně mi to čím dál víc přijde jako geniální řešení, protože to velmi odlehčí prostoru. Zásadní dilema byla deska. Chtěla jsem dezén betonu a betonovou stěrku, jenže obojí je tak strašlivě drahé, že jsme se museli dohodnout trochu jinak. Nakonec budeme mít černou pracovní desku, černý dřež, černou vodovodní baterii, černou indukční desku. A otevřené bílé police. Místo betonové stěrky obyčejné bílé lesklé panely, které nalepíme přímo na zeď.



Mám-li přiznat finance, pak odhadem říkám, že i se spotřebiči jsme na poloviční ceně původně navržené kuchyně. Rozhodli jsme se, že některé spotřebiče dokoupíme později (myčku). Zlí jazykové budou možná tvrdit, že si z bytu děláme Ikea Showroom a nebyl by daleko od pravdy. Jenže v současné situaci to prostě jinak nejde a Ikea nám v tom vychází vstříc.

Navrhování a rozhodování, co kde bude, byla vlastně ta jednodušší část celé věci. Rozhodli jsme se, že se do nového přestěhujeme i bez kuchyně. Že to zvládneme s varnou konvicí a topinkovačem. A že to tak zvládneme i delší čas.



Upřímně? Dalo by se to. Kromě toho, že už nemůžu topinky ani vidět (na snídani a na večeři), denní menu v hospodách mě ničí, jsou to všechno nepodstatné problémy. To, co nám ale chybí nejvíc, je tekoucí voda v kuchyni. Protože nádobí umývat v lavoru ve vaně je strašný (bolí z toho záda a je to opravdu nechutný), nosit si vodu ve džbáncích z koupelny do kuchyně je otravné. Navíc prudce designová baterie ve vaně (prostě nám zprostředka vany vytéká malý vodopádek) je na napouštění čehokoli úplně na nic. Bylo jasné, že stavba kuchyně bude téma číslo jedna hned, co se zahojíme z drobné rekonstrukce starého bytu.

Z různých důvodů jsme se nakonec rozhodli, že si kuchyň postavíme svépomocí. A nejen, že si ji svépomocí postavíme, taky si ji sami z Ikea odvezeme. Nejdřív jsem z toho měla hrůzu, protože muž manuálně zručný není, nicméně jeho kamarád je vášnivý kutil a sestavil už dvě Ikea kuchyně. Takže se do toho kluci vrhli.







Zatím není konec, ale nic krásnějšího, než přijet z jógového víkendu a vidět hrdost v očích muže, že základ sestavili (a k tomu kluci sami od sebe vybrali skvělé lampy nad jídelní stůl a do obýváku). To je větší láska než pugét růží, co si budem povídat. Teď už jsme ve fázi, kdy kluci sami nařezali pracovní desku, sami si vyrobili šablonu na vyfrézování neviditelných spojů a teď, zatímco sedím na gauči a píšu tenhle příspěvek, ji usazují. Dneska je totiž možná poslední den, kdy jsem umyla nádobí v lavoře.




Slavnostní sloupnutí té šílené modré ochranné folie bude už jen třešnička na dortu. Držte nám palce!

sobota 5. května 2018

Pár měsíců shrnutých do pár vět

Když jsem slavila ty svoje třicátiny, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych od rodiny mohla dostat příspěvek na jógový kurz. Bez něho bych se nikdy na žádný nepřihlásila. Jako už tolikrát jsem se přesvědčila, že vesmír a osud vždycky zasáhnou, když bude potřeba. A tak když jsem procházela těžším obdobím, jsem se rozhodla, že do toho půjdu po hlavě, umrtvím v sobě všechny zákruty bolesti a přemýšlení o věcech, které stejně neovlivním. A zafungovalo to skvěle. Protože tak náročný březen a duben (se vším tím stěhováním, s nepříjemnými situacemi v práci) už jsem neměla ani nepamatuju. Nebyl čas a prostor nimrat se v pocitech, jediné, na co jsem se omezila, bylo, ve které krabici je která věc, na jaký způsob si obložím topinku (protože už čtyři týdny nedisponujeme kuchyní, pouze topinkovačem) a jak si poskládat nohy, aby v hodinové meditaci/mantrování neodumíraly a nekřečovaly. Terapie jak vyšitá, to vám povím.

Kurz zatím nemůžu hodnotit, jsem teprve v polovině, ale už teď vím, že dává přesně to, co jsem potřebovala a taky něco navíc. Nejcennější jsou pro mě korekce jednotlivých ásán a navedení do nich. Díky kurzu dokážu mnohem lépe zapojit střed těla, protože vím, kde to je, co to je a jak to má vypadat, když se zapojí. Naučilo mě to větší pokoře a respektu k sobě samé - nervat se do pozic, na které nejsem připravená a které tím pádem dělám špatně. A hlavně si samu sebe mnohem víc uvědomuju, což mi vlastně hodně pomáhá i v tréninzích, ke kterým jsem se po čtvrt roce vrátila (a ráda). 

To nejcennější, co jsem si ale odnesla, je nové přátelství. Cítila jsem se mezi těmi kulatými bříšky tak strašně sama... A najednou ke mně přišel někdo nový, s podobnými zájmy, někdo, kdo je mi hodně podobný a přesto úplně jiný. Otevřely se mi nové dveře, do kterých jsem se nebála vstoupit, protože si myslím, že jsou ty správné, právě pro toto tady a teď. 

Vím, že jsem ke svým těhotným kamarádkám krutá a nedokážu s nimi prožívat jejich radost. Rozporuplné pocity, které prožívám, jsem schopná s většinou zcela utlumit, odosobnit se. Jen v případě své nejlepší kamarádky se občas přistihnu, že s ní nemůžu být. I když mi strašně chybí naše společné chvíle a když ji vidím, mám v sobě nádherný pocit štěstí. Vlastně tohle těhotenství je pro mě ze všech nejtěžší, u něho mě nejvíc trápí, že nedokážu být tou správnou oporou a prožívat to bez předsudků. A navíc mám pocit, že mě tím kamarádka opustila. Nechala napospas. Je strašně těžké o tom mluvit a ještě navíc psát do veřejného prostoru, ale je to tak. Nechtěla jsem zůstat sama a najednou jsem se cítila opuštěná a zrazená. 

Vstup nového člověka do mého života najednou bylo velkým požehnáním. Proto si ho velmi vážím a jsem ráda, že přišlo, protože je strašně fajn vyrazit si s někým a nemít přitom výčitky, jestli jsem dostatečně pozorná k jeho mateřství. Je to tak moc úlevné, nepřipadat si nemocná, porouchaná, zrazující genetický fond, nenormální. 

Rozhodně neplánuji opustit svoje zaměstnání, abych se vrhla na dráhu profesionálního lektora jógy. Vlastně mě ta možnost nikdy nenapadla - svými sny hypotéku nezaplatím. Ale učení úplně nevylučuju, minimálně se chci vzdělávat a učit já sama, s větším pochopením a porozuměním. Už jen to, co se dozvídám a co zkouším (mantrování, očistné techniky, různé styly jógy) mě nesmírně obohacuje. Dělám to sama pro sebe, protože si to po těch letech, kdy o sobě uvažuju jako o neúnavné biologické jednotce, která má za úkol vydělávat peníze, uklízet, vařit, být tu pro ostatní a plnit občanské povinnosti, strašně zasloužím. Už jen proto, abych o sobě jako o jednotce nepřemýšlela, ale naučila se mít ráda, vnímat se pozitivně a být spokojená s tím, jak to teď je. 

V novém se nám bydlí báječně. I když nemáme kuchyň a do pondělí jsme neměli žaluzie, což by asi nevadilo, kdyby mi nesvítilo pouliční světlo přímo od obličeje při spaní. To pak totiž není spaní, ale různé rotace a akrobacie v posteli. Na terase (když z ní smetu množství žlutého pylu) se krásně cvičí jóga, v yoga roomu můžu koukat na hvězdy, když se stmívá. Miluju každý centimetr podlahy, je tu světlo, prostor pro nás oba a je to neskutečný. Nejoblíbenější místo mého muže je překvapivě vana, kde se nakládá jako okurka do láku a čte si. Někdy i při svíčkách :-) Ten byt pro mě představuje strašlivou satisfakci za léta dřiny v práci. Protože bez ní bych neměla takový příjem, který by banku přesvědčil, že si hypotéku můžu vzít. A až bude kuchyně, budou i návštěvy a brunche, to vám povídám!

(Příběh kuchyně si zase nechám na jindy, až bude hotová. To je totiž příběh s velkým P.)

pondělí 9. dubna 2018

Nové hnízdo

Překvapuje mě, jak snadno a rychle jsem za sebou nechala pět let života na 38 metrech čtverečních. Jednoho dne jsem prostě otočila klíčem v zámku a odešla, někde za čelem jsem ale uslyšela hlásek "Konečně pryč!" a bylo to.

A přitom to byl konec jedné etapy života, nemálo významné. Bylo to první bydlení bez rodičů, s klukem, který se posléze stal manželem. Tam jsem se poznali, zjistili, jak oba fungujeme, jak fungujeme dohromady a jací opravdu jsme.

Ne, ani jedna slza neukápla. Ačkoli byl ten byt v krásné čtvrti, byl tam klid, říkala jsem mu "doma", nebylo to pro mě úplně doma. Protože to nebylo moje, i když jsem se do všech zdí propsala. Byt v přízemí obklopený stromy a jinými domy znamená, že proud slunečních paprsků nikdy nevidíte. Zato je ten byt prohřátý a v zimě vymrzlý od okolní země. A postupně obrůstáte pavučinami, protože pavouci a chrobáci milují temné kouty.

Tak ahoj!

Balení kuchyně bylo téměř nekonečné.

Poslední oběd.

Za rok budu určitě hodně ráda vzpomínat na to, jak rychle se mi ten byt uklidil a jak mě naučit nehromadit majetky. Jak blízko jsme si my dva s mužem byli. Ale teď ještě ne.

Jsme přestěhovaní v rekordním čase. Bydlíme mezi krabicemi, místo dřezu lavor, kuchyň stojí složená v yoga roomu a čeká na smontování. A pak bude čekat na výrobu desky, protože atyp. Jenže už teď, i mezi krabicemi, cítím tu největší svobodu, jakou jsem už dlouho nezažila. Mohu vstát dřív než muž a neruším ho. Mohu si napustit horkou vanu. Mohu si zacvičit a nikoho neobtěžuju. Nebo prostě můžu jen tak sedět a koukat na ten pěkný výhled, který máme z pokoje. Manžel začal v noci spát a ráno mi říká, že se konečně dobře vyspal. A to je i pro mě dobrá zpráva, protože insomnie a nekvalitní spánek v 1 plus kk není nic moc. A nevyspaný manžel rovná se velký špatný.

Jednoduše jsem strašně šťastná, protože se mi splnil sen. Máme hnízdo, které je opravdu jen naše společné, máme v něm prostor pro nádech i výdech.

Když Brno vstává.

Velikonoční pondělí a krabicový chaos.

Krabice, krabice, tašky, všude nepořádek.

Nová kuchyň na následující měsíc(e). Nejlepší je ten "dřez".

Prý že capsule wardrobe... Ani ne, jen skříň na pár let.

Lego pro dospělé! Zárodek kuchyně, kterou budou moji kluci skládat zatímco se budu jógovat na Vysočině.

Z Yoga Roomu, zbytek je zaskládaný krabicemi s kuchyní.

středa 28. února 2018

CoffeeTalk: Asi jinej živočišnej druh


Je pořád hodně témat, o kterých se mi špatně mluví, ale chtěla bych je otevřít. Rozhodně ne kvůli veřejné diskusi, jako si spíš určité myšlenky potřebuju odložit stranou. Automatickým textem to tu zanechávám, nechť si to žije vlastním životem.

Po novém roce nestíhám gratulovat všem novým těhotným ženám v okolí. Každý druhý pár nadšeně sdílí černobílé snímky s maličkatými človíčky, s nehranou něhou v očích gratuluji a přeju jim štěstí. Myslela jsem si, že mě to bude drásat. Nakonec ne tak, jak jsem si myslela. Když ti totiž oznámí těhotenství tvoje nejlepší kamarádka, pak všechny ostatní už jsou jaksi vzdálené...


Vyrovnala jsem se s tím dobře. Vlastně jsem ani trochu nežárlila, neříkala jsem si, proč ona jo a já ne. Byla jsem smutná z toho, že se přehoupla na jiný břeh, někam, kam já jako ne-matka už nemůžu, protože ho nedokážu pochopit. Neprožila jsem ho, neprožívám ho a nedokážu si to představit. Nedokážu se do těch situací vcítit.

Můj pocit totální izolace vyvrcholil dlouho plánovaným setkáním s kamarádkami z vejšky. Domlouvaly jsme se, že za jednou mimobrněnskou dorazíme domů, že si uděláme příjemný babinec. Muže jsem nechala doma, co by tam taky dělal, že jo. Koupila jsem si lístek na vlak a udělala jsem si pěkný výlet. Abych nejela s prázdnou, vzala jsem lahvinku dobrého vína. Když jsem přijela, nestačila jsem se divit. Byla jsem tam jediná sama, bez svého partnera, bez svých dětí. A šest hodin se diskuse točila okolo dětí, rodičovství a jediné, co si z toho pamatuju, je, že bez dětí je život prázdný a nenaplněný. Lahev vína jsem vypila sama, protože jsem zároveň byla taky jedinou nekojící a netěhotnou. Ještě dlouho po návštěvě jsem vzteky nemohla ani dýchat, jak moc mi to přišlo nespravedlivé.

Můj svět se rázem rozdělil na matky a ne-matky. A vůbec se mi nelíbí, že matky mají potřebu soudit ne-matky a chovat se k nim despektem jen proto, že se rozhodly nemít děti anebo protože nemohou. Nechci se potkávat s kamarádkami na místech, které jsou vhodné pro děti, nechci termíny setkávání pořád ohýbat podle toho, jak malý/malá/malé bude mít den. Nerozumím tomu, proč se jednou nemůžeme potkat bez dětí, když přece dítko může pohlídat partner doma. Však se nemusíme vidět na celý den, dáme rychlé kafe, podrbeme a můžeme jet domů.

Nemám nejmenší odvahu jim to říct do očí. Že svoje mateřství přehánějí. Všechny je obdivuju, myslím si, že je to absolutní dar a zázrak, co se jim povedlo. Ale jakoby to malé z nich vytlačilo všechno a všechny ostatní a já už nepoznávala.

Když jsem kamarádce popisovala peripetie ohledně hledání vhodného místa na setkání (baby friendly), s hrůzou v očích mě žádala, abych jí to řekla, až taky začne tak šílet. Řekla jsem jí, že to nedokážu. Právě proto, že nevím, co prožívá, nevím, proč nemůže miminko nechat doma. A taky protože ji nechci ztratit. A tahle připomínka, byť třeba oprávněná, je emočním granátem.

Vypadá to, že děti mít nikdy nebudeme. Kdybych řekla, že jsem s tím srovnaná, lhala bych. Nejsem. Ale pořád to neznamená, že jsem ve společnosti skončila svoji roli. Paradoxně mi tohle přiznání otevírá cestu k plnění vlastních snů.

Jeden z nich už se začíná naplňovat tuto sobotu.




pondělí 12. února 2018

CoffeeSnob: CoffeePirates ve Vídni

Nařídit budík na čtvrt na šest v neděli se zdálo jako absolutní zločin proti tělu. Znám se za ta léta dobře, brzká rána mi nedělají dobře, potřebuji alespoň dvě hodiny na rozehřátí, promazat panty dobrou snídaní, horkým čajem a následně zalít kávou. Jenže tohle bylo vstávání dobrovolné, za výletem, vstávalo se tedy až s překvapivou lehkostí. 

Rodiče muže vyráželi na dovolenou a na poslední chvíli jim vybouchl odvoz na letiště do Vídně. Do sdíleného kalendáře mi od muže přišla upomínka opatřená mrzutým smajlíkem. Mně to tak mrzuté nepřišlo. Obratně jsem prolistovala web European Coffee Trip a s nadšením zjistila, že Vídeň je kávově zmapovaná dobře. Tak teď jen najít, která kavárna je v neděli otevřená, protože neděle - svátek - Rakousko - všude zavřeno.

Jasně, že jsme mohli jít na sachr a šíleně přepražené nepitelné presíčko, ale kdo to má zapotřebí? Toužím po objevování krásných míst, silně poznamenaných třetí kávovou vlnou, nabízející do blonďata upražená kávová zrnka. A mám radost, když objevím nové místo, které má svůj specifický genius loci a v kávě utopených spoustu skvělých chutí. A je jedno, jestli je to espresso, capuccino, flat white, anebo filtrovaná (překapávaná) káva.

Nakonec nám na výběr zbyly dvě kavárny, které splnili moje náročné podmínky. CoffeePirates. Už ten název zní skvěle, vzbuzuje zvědavost, v čem jsou tak jiní...

Interiér je kombinací pražské Emy a brněnského Punktu. Na první pohled nás překvapilo, jak moc velká kavárna je. Dala by se rozčlenit do čtyř místností. V centrální části je maličký bar a jeden velký stůl, který ve mě evokuje příbuznost Emy. Ve výloze je pak pár míst k sezení. V zadní části, zády k baru, je obrovský prostor se stoly pro různý počet hostů, v průběhu dopoledne se zcela zaplnila rodiči s dětmi a kočárky. Jedna část zůstala bez hostů - tam se pravděpodobně odehrávají cuppingy a asi se tam dělají promo přednášky. Napravo od centrální místnosti je místnost nejpohodlnější - zaplněná pohodlnými ušáky a gauči. S brněnským Punktem ho spojuje využití dřeva a surových kovových prvků. Různé židličky, maličkaté stolky, systém sezení ve výloze. Kdybyste ale hledali žárovky bez stínidel, asi byste nenašli. Možná proto můj muž kavárnu vyhejtil jako další z hipsteřin, která ho už moc nebaví.

Všechno se objednává na baru. Pro Brňáky docela nezvyk, Pražákům je tento styl asi vlastnější. Mě to tentokrát nezaskočilo, všude to bylo napsané, že to tak je, tím pádem jsem tam zmateně pobíhala jen kvůli tomu, že jsem přemýšlela, kde se bude nejlíp sedět. A právě samoobsluha asi ospravedlňuje ten zvláštně malinkatý bar, na kterém stojí jen pořádná mašina, malý prostor na kasu výlohu s dortíky a sendviči. Filtrovaná káva se připravuje zády k zákazníkovi. Co mi přišlo skvělé tak voda ke kávě. Za barem byl dřez, kde na odkapávači stály umyté skleničky různých velikostí, a to včetně karaf. Prostě si naliješ, kolik toho potřebuješ. Nevím, jak vy, ale já toho vypiju docela dost a napiju se nejlíp z větší sklenice. Takže tohle mi přišlo jako splněný vodovodní sen.



Ačkoli jsem se německy učila dobrých deset let, nikdy jsem německy neřekla nic. Ani slovo. Dobře, dobře. Guten Morgen, Auf Wiederseen, Danke a vyjmenovat dny v týdnu umím, no, ale to je tak konec. Byla jsem tedy moc ráda, že za barem mluvili všichni perfektně anglicky. Až po chvilce nám došlo, že jedna ze slečen pravděpodobně byla přímo z Londýna, ale baristi mezi sebou anglicky mluvili normálně.

CoffeePirates si praží svoji vlastní kávu, která se tam dala ve velkém koupit. Překvapilo mě, že na espresso měli na výběr tři police různých druhů. V Česku to spíš bývá naopak - víc druhů na filtr. Předpokládám, že je to proto, že Rakušáci mají doma spíš mašinku na espresso než alchymistovo vybavení na překapávanou kávu. My jsme si domů odvezli Etiopii s kozou na obalu a Burundi s motýlkem. Mají povedené logo - překřížené hnáty pod srdíčkem na černém podkladu. A fauna na obalech značí charakteristické zvíře pro danou oblast. Ani si nedokážete představit tu dětskou radost v očích mého muže, když nadšeným hlasem vykvíkl, že chce tu s kozou :-)





Všechny kávy si lze objednat ve dvou velikostech - single a double verzi espressa, kapůča, flat whiteu. Připravte si 3 Eura za single kapůčo, dvojitá radost pro jednoho vyjde na Eura 4. Bylo to moc dobré, v chuti jemné, hladce klouzalo po jazyky rovnou do břicha. A tam se rozleje blaho. 

Koeficient příjemnosti celého výletu zvyšoval fakt, že ten den bylo prostě kouzelně zimně. Brzy ráno poletoval sníh, ale po deváté ráno, kdy jsme vešli do kavárny, se udělalo mrazivé slunečno. Když paprsky pročísly skleněné výlohy, dostalo to všechno mnohem krásnější kontury. V místnosti s gauči bylo vyloženě útulno a vůbec se nedivím, že tam hned bylo plno.

Baví mě pozorovat lidi v kavárně. Kdo tam chodí, co si tam žije za příběh. Jestli mě ale něco dostalo, tak nedělní móda. Většina tam totiž přišla naprosto uniformně: v legínách a v teniskách. A bylo jedno, jestli to byla žena anebo muž. A někteří tam přiběhli po ranním běhu, někteří tam prostě přišli jen tak, prostě neděle, snídaně někde mimo domov a dobrý kafe. A zatímco v Česku by se všichni tihle lidi smažili v módním pekle anebo byli spatřeni na stránce Divnolidi v MHD. Tady to všem bylo jedno. A mně je tenhle přístup tak sympatickej! Spatřuju legíny (neprůhledný, samozřejmě!) jako jeden z nejpohodlnější kousek oděvu. Když najdeš dobrý střih, netáhne ti na záda, zároveň tě netlačí na pupíku, nikde se ti po nich nerolují šaty nahoru, neškrábou tě švy... Prostě mě baví. Jenže v Česku si je na sebe beru akorát na cvičení anebo když se na cvičení přemisťuju. Jindy ne. Prostě NE. Protože Módní peklo a Divnolidi. Jenže pak vytáhneš paty z Česka a zjistíš, že ta svoboda není za čárou na mapě, ale v hlavě. V hlavě tvé a v respektu ostatních. Tak třeba taky jednou beze studu vyrazím v legínách ráno na jógu, pak do práce a po práci do kavárny a vůbec nikomu to nebude divný (a ještě si budu připadat svůdně a budu mít hezkej zadej).

V CoffeePirates otevírají v neděli v devět ráno a dobrá zpráva je, že v neděli se dá parkovat v centru zadarmo. A je tam perfektně liduprázdno. Kdyby vám scházely při procházce zcela zavřenou Vídní toalety (a Mekáč daleko), v parku před Rathausem jsou dvoje veřejné toalety, čisté, s galantní obsluhou, která mi po spisovném pozdravu školskou němčinou podržela dveře nejen na toaletu, ale i z toalety. To kdybyste měli podobně rychlý průtokový systém jako já a kafí v sobě hodně.

Tchüss!


čtvrtek 13. července 2017

Panování končí...

Zvolna mi končí svěřený mandát v roli HR manažerky. Ten pocit je osvobozující. Už zase nebudu muset rozhodovat o tom, co bude nebo nebude, nemusím stát v přední linii a pořád dokola všem vysvětlovat, proč se tomu a onomu věnovat nebudeme. Vedla jsem tým v době, kdy firma procházela těžkými chvilkami a sama jsem se potila, protože tým mi nikdy nic neodpustil anebo nedal nic zadarmo. Já jsem si nedala nic zadarmo.

Poznala jsem se zase o kousek víc. Už od nástupu do menší firmy jsem si dala cíl, že se budu věnovat svému vlastnímu rozvoji a rozhodně jsem to nemyslela tak, že budu obrážet různá školení a tapetovat si plochu motivačními citáty osobního leadershipu. Chtěla jsem si najít svou polohu, ve které se budu cítit dobře. Autenticky. Začala jsem se tedy lidem otevírat. Nejdřív opatrně, manažerům. Důvěra totiž funguje jen tehdy, když vás ten druhý dokáže poznat. Neplakala jsem jim na ramenou, to ne, to není můj styl, ale ptala jsem se jich. Co mám dělat, když sedím na třech židlích a vlaju v tom. Co mám dělat, když většinu rozhodnutí dělám jen intuitivně a na spoustu otázek umím odpovědět jen slovy nevím. Že nespím, protože se v noci dusím pod peřinou tíživých myšlenek. Hledala jsem inspiraci, silné vzory a zároveň jsem si šlapala cestu do hlav manažerů. A byla jsem úspěšná.

To stejné jsem pak udělala v týmu. Postupně, zvolna. Řekla jsem, že nevím, ale že dělám maximum pro to, abych věděla. Že mi situace ve firmě taky není příjemná, ale musíme to zvládnout. Že nejsem na baterky, že nejsem vyhazovací stroj a že hledám partnerství a vyznávám svobodu v práci. Že sice neřeším rozvody, rozchody a že se můžu zdát permanentně zamilovaná, ale že mám hrozný strach, jestli budu moct založit rodinu. Že si neberu home office jen proto, že potřebuju uklidit celý byt, ale protože mi bývá tak zle, že nedokážu vylézt z postele.

Ano, v týmu byly takové, které toho ve svůj prospěch využily, které mě trápily. Ale ty už tam nejsou. A já cítím, že to byl krok vpřed, byť mi pan Manžel oponoval. Byla to záchrana, jak zůstat členem týmu, i když mi mandát šéfové vyprší.

Tým mě naučil hodně věcem, nastavoval mi to nejreálnější zrcadlo. Už chápu rodičovské zhlížení se v dětech. Pořád nesnesu kritiku a všechno si beru moc osobně, ale jsem ráda, že se k sobě všichni dokážeme chovat s respektem a že se na mě mohou lidé s důvěrou obrátit.


Asi těžko někomu vysvětlím, co přesně dělám, pokaždé si vymyšlím jiný příměr. Prostě tu jsem, když potřebují poradit. Jsem taková firemní máma.

úterý 11. července 2017

S vůní batiky

Seděla jsem v autobuse cestou z práce. U Královopolské strojírny nastoupila holka. Bez make upu, vlasy svázané v jednoduchém culíku, obyčejné šortky, obyčejné kecky a zeleně batikované tričko. Nemohlo jí být víc než šestnáct, asi méně. Koukala jsem na ni jen po očku, po chvíli jsem si byla jistá. To děvče naproti jsem já, jen o pár let dřív.



Víkendová procházka údolím Rokytné, kde se odehrávala letní scéna nejhezčího divadla mého dětství, byla poutí do vzpomínek. Koukala jsem na všechno přes filtr "jakoby to bylo včera". Výšlap na kopec Kočičák byl stejně náročný jako kdysi, tábor byl rozestavený úplně přesně na tom stejném místě jako vždycky, v kuchyni spižírna Křeček, jen místo latrín už byly postavené kadibudky. Šli jsme tou vyprahlou zemí, pan Manžel mrzutý, protože se mu cesta nezamlouvala. On totiž viděl jen zatuchlé vyschlé koryto říčky. Jenže v mých očích měla Rokytná velkou sílu, u kamene Kuřáku jsme si mohli i zaplavat, voda dosahovala až po naše krky. Tam nás Ráďa dovedl někdy v šest ráno a se zavázanýma očima jsme museli udělat velký krok, abychom přeskočili díru, jenže to byla past a my skončili až po hlavu v tůňce. Byl to šok, ale dodnes si pamatuju, jak jsem lapala po dechu hroznou zimou, překvapením. On neviděl, jak se přes všechny kopce rozsvěcovaly světýlka, to když jsme v noci šli na noční bojovku pokořit pár skřetů a získat magické lektvary, jimiž jsme léčili raněné. Nemohl si pamatovat, že cestou k Bendovu mlýnu mě provázely puchýře, komáří bodnutí, někdy slzy vzteku.

Byla jsem dojatá do morku svého srdce. Už dlouhá léta jsem si přála vrátit se tam, ale nikdy jsem neměla dost sil na to přesvědčit sebe i své blízké, aby se mnou tuhle cestu absolvovali. O to hrdější jsem, že jsem se dočkala, že jsem v sobě našla sílu své přání nejen vyslovit, ale dokonce na něm i trvat.

Z té holky v sedadle naproti mě jsem cítila vůni barev na textil. Jedno moje batikované tričko, které se moc nepovedlo, dostalo pracovní název mrtvej Zákopčaník. Chtěla jsem mít na břiše vysypané rudé slunce, jenže barva se rozplizla a ze sluníčka se stal čistej zásah s prudkým krvácením. To tričko jsem nosila mnoho let, i když se nepovedlo.

V jednom z mých oblíbených vydání Mých proměn bydlení byla uveřejněna fotoreportáž z bytu, který byl zařízen v tónech smetanové, šedé a korálové. Světlé stěny u oken lemovaly dlouhé závěsy, které byly odspodu stupňovitě obarvené. Vzpomínám na techniku - stačilo namotat tričko na velkou vařechu, nechat vařit na kamnech hrnec s barvou a postupně umotávat tričko tak, aby nejspodnější cíp byl v barvě ponořen nejdéle a ostatní kratší a kratší dobu. Spodní část tak zůstala nejtmavější.

Jsem ráda, že jsem dospělá. Že mám svůj účet, že si na sebe vydělám. Ale chybí mi ta volnost běhat v přírodě, nedbat na to, jestli jsem pěkná a jestli se mi zrovna nerozmazala řasenka.

Včera přišel další platební příkaz k úhradě bytu.


Duho, už se zase blíží tvůj čas.