neděle 14. října 2018

14/10

Týden kanceláře z domova uběhl jako nic a musím uznat, že to zase tak snadné nebylo. Nevadí mi být bez lidí, nevadí mi řešit pracovní úkoly na dálku, mám na všechno mnohem víc klidu a daří se mi dělat svoji práci mnohem efektivněji. Nedaří se mi ale dodržovat přestávky, nerozčilovat se a nebýt pořád k dispozici (třeba nepřestat v chystání tolik potřebného jídla, když ti zavolá někdo z práce, že okamžitě potřebuje propustit zaměstnance a včera bylo pozdě). A úplně upřímně bych na home office zůstala klidně i celý příští týden až do nástupu na mateřskou, protože jsem se konečně zklidnila natolik, že se ve mně probudil hlad (chuť na nic nemám pořád, ale hlad je jistě předzvěstí brzkého návratu chutí, věřím tomu), tělo začalo dostávat víc živin a já se začala kulatit. Kontrola u doktora moje tušení, že jsem na správné cestě, potvrdila a já mám upřímnou radost. Vím, že človíček nijak netrpí, ale já k životu taky potřebuju něco víc než pránu.

Nějakým záhadným způsobem se mi ale ve čtvrtek podařilo uvrhnout se do splínu. Bylo mi doopravdy smutno, všechno mě bolelo, byla jsem příšerně unavená, umořená všemi úkoly, které jsem zvládla a jen jsem ležela na gauči, brečela do polštáře a hekala. A tehdy poprvé mi došlo, že mi něco chybí a že se mi po něčem stýská.

Nemluvím o skleničce vína a nemluvím ani o carpacciu nebo tataráku. Nechybí mi nic ze světských požitků netěhotných. Ale chybí mi pohyb. Protože s (konečně!) kulatícím se bříškem prostě přišla kila nahoře a já cítím, jak se s tím tělo i hlava pere. Smutnění po běhání a po zvednutí činky umocnilo ještě to, že spousta těhotných holek s aktivitami nepřestalo a nijak se nešetří. A já, já, která byla vždycky aktivnější než většina normálních lidí, má problém vstát z gauče a netřást se v pozici planku.

Po prosmutněných hodinách na gauči jsem se neprobudila v lepší náladě. Ba co víc, probudila jsem se s bolavými zády. Nedokázala jsem sedět na židli, nedokázala jsem se soustředit na práci, klepala jsem se zimou a věděla jsem, že to není dobrý. Udělala jsem to nejnutnější a odpoledne jsem zalezla do postele, zahalila se dekou, vystlala záda polštáři a na chvilku jsem usla. Pak jsem se nechala mužem odvézt (za jeho nesouhlasného mručení) na fyzioterapeutickou jógu a doufala jsem, že jemnost mi pomůže uvolnit tu neplechu, která se mi usídlila nejen v bedrech, ale i v ramenou a mezi lopatkami.

O devadesát minut později jsem nadšeně muži psala, že už se zase cítím mnohem, mnohem lépe a že jsem ráda, že jsem vyrazila, protože bolest se uvolnila. A jak jsem si tak šla setmělým Brnem a tu a tam špičkou boty nakopla spadený list ze stromu, uvědomila jsem si, že tohle je pro mě další lekce sebepřijetí. Na začátku jsem prostě musela smířit s tím, že prvních pár měsíců prozvracím a to, že jsem tu a tam dostanu na lekci jógy, bude zázrak. Stejně tak jsem se musela smířit s tím, že v práci ostatním nestačím a že spíš potřebuju pomoct. Že musím být hlasitější, když budu šéfovi říkat, že jsem opravdu vyčerpaná a nečekat, až skončím na neschopence, aby to bylo ještě teatrálnější. Teď musím přijmout, že nebudu jako těhotné crossfiterky, nevyběhnu kopec k nám domů a moje procházka bude znamenat malý okruh okolo domu se třemi zastávkami na čůrání. Že prostě musím zákonitě přibrat, protože chci dostatek síly pro človíčka a sama pro sebe.

Není to vůbec jednoduché a na fyzické úrovni se ten boj odráží hlavně v jógové praxi, kdy jsem spíš nešťastná, že jsem tak rozlámaná. Ale musím si touhle lekcí projít. Protože stejně jako všechny předchozí lekce mi daly do života něco, co jsem dřív neměla a v sobě nenacházela. Radost a štěstí.

pátek 5. října 2018

5/10

Strašně ráda zabíjím čas procházením krásných (ale ne příliš zprofanovaných) profilů na instagramu. Dřív jsem na IG taky přispívala víc, teď se to smrsklo na deníček kavárenského povaleče. Případně zachycuju momentky (i myšlenkové). Prostě je to spíš galerie vzpomínek, občas si je ráda projdu zpětně. Každopádně jsem začala přemýšlet nad tím, co se asi tak děje za dokonale nastylovanou fotkou? Mají ty holky naklizený jen svůj oblíbený fotící koutek a v koutě mají huj? A co dělají, když mají špatný den a mají pocit, že ve všem vypadají jak v pytli od brambor? 

A co dělám já, když zrovna neobjíždím všechny výběrové kavárny a doma máme jakž takž zařízený akorát obývací kout, dokonce i ta kuchyň ještě není tak zcela hotová? 

Svoje neschopenkové dny vyplňuju čtením, odepisováním na emaily, na zprávy. Občas jsem telefonní ústředna. Taková administrativa mi zabere klidně celé dopoledne. U knížky vydržím maximálně jednu kapitolu,  pak mám pocit, že musím jít něco dělat. Umyla jsem prach v knihovně (taky to u vás funguje tak, že muž zvolá: "Teď o víkendu umyjeme prach v knihovně!", ale ve skutečnosti to znamená, že se to udělá o víkendu kterémkoli jiném, popřípadě se to dohromady vlastně neudělá vůbec, takže je to spíš na mě. A tak to máme téměř se vším.), vyčistila jsem odpad ve vaně (až tehdy člověk pochopí, KOLIK vlasů má na hlavě), vyprala jsem, vyžehlila. Vaření teď moc nedám, na nic nemám chuť a máloco mi chutná. Pak se zase vrátím ke knížce a kafíčku anebo čaji a tak to motám dokola. 

Doma sedím v jediných legínách, které jsem při stěhování nevyhodila. Tehdy mi už byly velké, při cvičení jsem je měla skoro pod zadkem. Ani nevím, proč jsem je zachovala, u jiných jsem tak milosrdná nebyla. Každopádně jsem za ně moc ráda, protože teď mi jako jediné sedí a nikde netlačí. Tričko mám taky historické, ale báječně drží. F&F námořnické tričko. Na takové jsem tam už nikdy později nenarazila. Kdybych si přesně doprostřed mezi prsa kdysi nekydla rajče (nejde to vyprat), nosila bych ho na ven pořád. Úplně navrch vytahaný svetr v barvě myšího kožíšku, který rozhodně nelichotí mé nelíčené tváři, ale rozhodně odvádí pozornost od mastných vlasů, které se mi jaksi nechtějí mýt (protože s hormonální bouří je jedno, jestli je myjete anebo ne. Protože jsou mastné pořád). Jsem tu v tom navoněném bytě trochu jako pěst na oko, nicméně alespoň mám všechno krásně vyprané, vypasované a kromě svetru na mně nic nevisí.

O tom, že jsem dneska ráno otevírala stavbyvedoucímu s instalatérem s maskou na obličeji a pyžamu, všechna média zarytě mlčí.

I přesto, že v instagramovém ráji mlčím, se cítím šťastná a konečně odpočatá. Štěstí nemateriálního charakteru ale nevyfotíš. To neznamená, že neexistuje.


středa 3. října 2018

3/10

V Melounovém cukru se rozhodli ozvláštnit nabídku Týdne kávy tím, že budou všechny příchozí oslovovat Ahoj! Mají to napsané u vchodu, aby na to připravili všechny hosty. Po ranní kontrole u doktora, kdy jsem držela v ruce několik dílů průhledného papíru o dočasné pracovní neschopnosti, jsem potřebovala místo, kde si dám dobrou kávu a zároveň u toho budu moct nažhavit linku a přeplánovat všechny schůzky, hlavně ty pracovní, protože zrovna v úterý mívám nejvíc zaplněný kalendář. Původně jsem chtěla jít do Monogramu. Byla jsem tam jen jednou pro kafe do kelímku, rychlovka před divadlem, ale od té doby jsem si nenašla čas se tam zdržet. Jsou lidé, kteří na Monogram nedají dopustit, zajímalo mě tedy, jaké to místo skrývá genius loci.

Nezjistila jsem to, protože v 9 hodin ráno byl ten jeden jediný dlouhý stůl obeskládaný lidmi, jejich laptopy, rozpitými kávičkami. Obě okna obsazená. na baru žádné místo a lidé byli i venku, u těch srandovní židličkošpalků (a teplo rozhodně nebylo). Chvilku jsem nesměle postávala před vchodem a pak jsem naznala, že se tam skutečně nevejdu. Obrátila jsem se na patě a rozhodla se zajít do Cukru. Dlouho jsem tam nebyla a zvenku vypadala kavárna docela prázdně.

Moje ahoj zas tak nesmělé nebylo, když jsem pak byla tichým svědkem všech rozpaků a úsměvných situací. Jednak znám exMajitelovou (rozhodně jsme si potykaly už dřív, ona si to nepamatuje, já jo), jednak léta práce ve skateshopech, kde se ahoj říkalo všem bez rozdílu věku, se mi vryly pod kůži. Takže ve chvílích mezi telefonáty jsem se výborně bavila, k tomu jsem popíjela exkluzivně připravené kapůčo, specialitku v rámci Týdne kávy.

Vždycky jsem toužila mít kavárnu, kam zajdeš, řekneš ahoj a barista se tě jen zeptá "to co obvykle?" To se mi splnilo s Industrou, kam už se po peripetiích se stěhováním a vybavováním a mým jógovým kurzem zase začínáme vracet. Sice si z jejich brunche nedokážu vybrat (ne proto, že by to nebylo dobré, ale protože je to pro mě příliš velký mix chutí, na které prostě nemám chuť), ale jak jsem zcela propadla sladkému, dopřávám si jejich netradiční dezerty. Třeba takový dort s guinessem a zakysanou smetanou dokonale ztělesňuje moji představu o jídle pro duši. Jsem ráda, že můžu být divákem na téhle zajímavé hipsterské scéně, to je moje představa o absolutním luxusu a ráda se jí oddávám. Někdo je nákupní maniak, někdo má plné police líčidel, mě baví pozorovat cvrkot kavárenského života. A dobrý kafe.

Vždycky, vždycky byla mou nejoblíbenější kavárnou Mitte. Jednak to byl svého času inkubátor baristických hvězd, jednak mám ráda titěrné prostory (cítím se tam prostě bezpečně), že se všemi návštěvníky jsi součástí jedné konverzace, a to včetně baristy, protože si prostě všichni vidíte do hrnku a sedíte si za krkem. V tom děsivém rachovat mlýnku, jehož lomoz se odráží ve stropní klenbě, jsem se vždycky dokázala úplně nejlíp pohroužit sama do sebe a svých myšlenek. A paradoxně tam vzniklo nemalé množství správných rozhodnutí. Už dřív jsem měla trochu pocit, že tam začínám mezi těmi velmi mladými dospěláky vyčuhovat. A ten pocit se dost umocnil tím, že jsem těhotná.

Fakt to není tím, že bych měla místo břicha balon (vypadám spíš jako průměrně obtloustlý Čech), je to o tom, že jsem začala víc řešit, že mi něco vadí. A teď naposledy mi opravdu hodně vadilo, že za barem je sice dobrý kluk, jeho kafe bylo fajn, ale je to šílený bordelář, který nejen, že nepoklidil z těch miniaturních stolečků, ale nechal roztahanou dovážku dezertů na tom jejich baru a neměl nejmenší motivaci ji uklidit do ledničky. Takže se nad muffiny platilo, vydávalo, kecalo.. Navrch pouštěl naprosto nesnesitelnou hudbu. Kavárna byla plná hlasu jeho opravdu hloupé a nesympatické přítelkyně a těhotné Ef. Tak moc velký měl nátřask, aby měl plac v richtiku. Nedokázala jsem nad tím shovívavě zavřít oči, ale zdržela jsem se poznámek, protože mi muž už několikrát řekl, že obzvlášť teď, když někomu říkám zpětnou vazbu, chutná po hejtu, byť to tak úplně nemyslím.

A právě proto se mi zachtělo vyzkoušet Monogram, protože má podobné atributy jako Mitte, jen mám pocit, že si tam generačně budeme rozumět trochu líp. Obraz, který se mi naskytl v úterý ráno, mi dal trochu za pravdu. Za laptopy totiž neseděli prváčci z vejšky. Tak třeba příště budu mít štěstí.

Jedno je jisté. Ani do Mitte, ani do Monogramu se s kočárem rozhodně nevejdu. Otázkou taky je, kdy se do nějaké kavárny vůbec dostanu, a tak si to teď užívám, co to jde.

2/10

Minulý týden jsem poslouchala jeden webinář na téma Jak mít ve světě plném spěchu a stresu v životě klid a pohodu. Za normálních okolností bych nad takovým názvem ohrnula nos (jestli někdo máte lék na to, jak být v pohodě, sem s ním), ale protože hostem pořadu byla moje oblíbená Alice Mičunek, rozhodla jsem se tomu dát šanci, které nelituju. Zavřela jsem dveře do pokojíčku, podložila si záda polštářem, zapálila voňavou svíčku a zaposlouchala se.

S Alicí jsem se potkala na seminářích věnovaných spojení jógy a bylinek. Probírali jsme nejčastější onemocnění žen, jejich duševní příčiny, učili jsme se nacítit se do sebe a s pomocí bylinek si namíchat lahodnou čajovou směs, která podpoří naše úsilí neduhu se zbavit (anebo alespoň vystopovat příčinu). Ovlivnilo mě to natolik, že jsem si pak sama namíchala několik čajových směsí a podnikla túru do neznámého světa bylinné napářky a tuším, že díky tomu všemu se stal zázrak v podobě miminka. Kromě toho mi však přijde sympatický přistup prožitku a zastavení se sama v sobě. Až do jógového kurzu bych si myslela, že je to jen kec, že tohle mám přece sama v sobě vyřešené, ale lhala jsem si sama do kapsy. Nemám a neměla jsem. Jen jsem díky ztišení na kurzu (hodiny meditace, očistných technik, dechových technik) dokázala zřetelně vnímat svá přání a cíle, jichž chci dosáhnout. A světe div se, ani na jedné z těchto příček nebyla závratná kariéra (což je absolutně v rozporu s tím, jak každý den jednám a chovám se sama k sobě).

Z webináře jsem si odnesla jednu techniku pro uvolnění krční páteře, bederní páteře a pánve (hodí se mi v těhotenství, bude se mi hodit u porodu, bude se mi hodit i po porodu), zkušenosti, jak se osmělit k zastavení mysli v domácích podmínkách, jak začít den se správným záměrem (sankalpa pro každý den). To je nejdůležitější pro mě ale bylo poslouchat příběh Alice, jak ona sama neustále hledá svoji pohodu, že to taky nemá stoprocentně vyřešené a že vlastně konečný stav neexistuje.

Hodně mi to pomohlo znovu se nadechnout uprostřed hodně náročného týdne a dodat si odvahu, že zvládnu - fyzicky a psychicky - tlak v práci a tlak sama na sebe, který si neustále vytvářím tím, že neumím odpočívat.

A na to taky došlo. Se studem v hlase jsem si v práci vymínila schůzku se šéfem, abych mu řekla, že jsem šíleně vyčerpaná, že nezvládám tempo ostatních. Možná že kdybych aspoň přestala zvracet a vrátila se mi chuť k jídlu, líp bych spala, energie bych měla víc a zvládala to s větší lehkostí. Ale ne, nebylo to tak. Domluvila jsem se na volnějším režimu, víc práce z domova, přesvědčila jsem ho, že za mě skutečně bude muset najít náhradu a pro tento den jsme se rozešli.

Tušila jsem ale, že moje vyčerpání se rozhodně nebude líbit doktorovi na pravidelné kontrole. A taky že ne. Zvracení v pátém měsíci rozhodně dobře není, to, že díky tomu taky téměř nic nejím, pro mě taky dobře není a dostalo se mi důrazného doporučení, abych začala odpočívat. Hozením se do klidu bych mohla stabilizovat žaludek, třeba ho trochu podnítit k nějakým chutím a třeba se mi i zlepší spaní. Odcházela jsem z prohlídky s neschopenkou. Pochopitelně, že v práci se hrotí termíny, lidi vyšilujou, že jim nereaguju do hodiny, když oni potřebují pomoct hned. Takže jsem zvedla telefon, zařídila záskoky v nejurgentnějších věcech, zrušila všechna jednání a šla jsem spát, protože jsem to zoufale potřebovala.

A tak je to se mnou vždycky. Jedu na plný plyn a pak musím ze sta na nulu brutálně zbrzdit. Osciluju mezi oběma extrémy. Všichni se mě ptají, jestli je miminko v pořádku. Ano, v naprostém. Miminko si zdravě poletuje ve svém světě, dopřává si, co potřebuje, dává o sobě vědět pohybem. To jen jeho máma na sebe příliš nedbá. S podzimem tedy zahajujeme čtecí kroužek (aktuálně jsem se začetla do Divočiny a do knih o ajurvédě), jemnou jógovou praxi jako přípravu na porod a taky zase konečně pohnu se seznamem věcí, které bude potřeba pořídit pro nový život. A hlavně na sebe budu mít čas a nebudu ho žít pro ostatní, jak je mým dobrým zvykem.




čtvrtek 27. září 2018

27/9

Svoje těhotenství jsem si představovala následovně. Jsem mladá, aktivní, zdravě se stravující sportovkyně. Jediné, co mě trápí, je dlouhodobý stres z práce a opakující se uroinfekce. To  jsou skvělé předpoklady k tomu, abych si vůbec nevšimla, že jsem těhotná, neomezovala se vůbec v žádné aktivitě a dělala všechno naplno tak, jak jsem byla zvyklá doposud.

No.

To byl skutečný projev mého snílkovství a idealismu, který si v sobě nábožně pěstuju a pak se stresuju, že to všechno vypadá úplně jinak.

První trimestr je pro mě:


  • rohlík s taveňákem a šunkou;
  • Haribo medvídci;
  • alergie na jakýkoli zápach a extra silné vůně;
  • neustálé zkoumání kvality porcelánu Villeroy a Boch na našem záchodě;
  • šílená únava.
To hlavní se však dělo v mé hlavě, kdy jsem vlastně vůbec nedokázala pochopit fakt, že jsem opravdu těhotná a přijmout to se všemi změnami. Hrozně jsem se o malé bála, zároveň jsem díky únavě a vyčerpání nebyla schopná držet krok v práci a dost výrazně se to odrazilo na kvalitě a rychlosti odbavování úkolů. Všechno a všichni mi smrděli, takže jakákoli interakce s lidmi pro mě byla výsledkem obrovského přemáhání. Kdybych neměla v popisu práce jednání s lidmi, asi bych z toho tak nevyšilovala. Těžko se mi předstíralo, že se se mnou nic nedělo, když jsem byla bledá jak smrt, uzavírala se před ostatními. Čtvrtletní hodnocení (které je u nás v práci díky lidem velmi nespravedlivé a zraňující), kdy jsem nedopadla nejlíp (jen proto, že nikdo neznal kontext), mě přimělo jít s pravdou ven a nakonec se mi celkem i ulevilo. No, na očekávání to rozhodně vliv nemělo, prostě jednou se jede na výkon, tak se jede. A já byla zvyklá na to, že jsem pracovala na 120 %, zvládla jsem dělat několik věcí zároveň, všechno si pamatovat a hlavně trpělivě naslouchat všem nářkům a stížnostem a problémkům ostatních. Jenže ono to najednou nešlo, nedokázala jsem se soustředit, začala jsem zapomínat, zkrátka přestala jsem to být já. Tedy, ne tak docela. Protože jsem se klasicky začala stresovat a trápit se tím.

Tehdy mi došlo, jak moc nezdravý vztah k práci jsem si za ta léta vypěstovala. Přemýšlím, ve kterém vesmíru by bylo omluvitelné, že jsem workoholik, který se za to nenávidí, ale protože je to práce, která musí být hotová, dávám jí přednost před ostatními. Kolik pěkných chvil s lidmi a sama se sebou mi během toho uteklo? Kolikrát mi bylo líto, že jsem přišla pozdě na schůzku s kamarádka a někdy bývala i duchem mimo, jak moc jsem byla unavená anebo vytočená z toho, že se úkoly sypou pořád, je jim jedno, kolik je hodin a jestli zrovna potřebuju nabrat sílu a mít čas na normální život.

Je to diagnóza, ze které nevím, jak ven. Jsou dny, kdy mě to netrápí, ale pak jsou dny, kdy sama se sebou bojuju, nutím se do vypětí, a pak večer potají pláču vyčerpáním do peřin, protože mi ten malý život v břiše dává doslova a do písmene sežrat, že jsem na nás zapomněla. Že jsem upřednostnila ostatní před tím nejdůležitějším.

A proto jsem si vyjednala v práci úmluvu, že část týdne budu pracovat z domu, kde se budu moct pohodlně natáhnout na gauč a obložit si záda polštáři, když budu potřebovat. Slibuju si od toho mimojiné také to, že přestanu blinkat do křoví okolo zastávky, což se mi děje i teď, v tom nejpohodovějším druhém trimestru. A hlavně doufám, že si to v hlavě začnu srovnávat. 

I přes to všechno jsem ale nesmírně šťastná. Ráda si hladím bříško, ráda chodím s miminkem na rande do kaváren a prostě tak jenom jsme (ohleduplní k našim potřebám). Nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak se mi tam do břicha vejde aktuálně šestnácticentimetrový tvoreček. Je to celé zázrak a mě baví být jeho součástí. 





středa 26. září 2018

Existují špatné lekce?


Čím víc jsem nořila nos do skript k učitelskému jógovému kurzu, tím víc jsem přemýšlela, kdy se přiměju stoupnout si před skupinu lidí a provedu je lekcí. V rámci příprav na praktickou zkoušku jsem si před ostatní několikrát stoupla a až na jednu velmi negativní zkušenost můžu říct, že to bylo moc fajn. Moc fajn cvičení. Jenže mně samotné se kurzem otevřely dveře za fyzickou praxí a i když to zní dost ezotericky, to, co se skrývá dál, je daleko zajímavější než to, jestli jsem se už postavila na hlavu anebo ne. A když už bych někdy lekce vedla, chtěla bych předávat totéž. Ztišit se, uvelebit se sama v sobě a nastavit uši, protože najednou přichází vnitřní síla, inteligence, krása, sebeláska, dosaďte si za svoji podstatu to, co je vám blízké.

Nebylo člověka, který se mě nezeptal, jestli a kdy začnu učit. Na kurz jsem nastoupila z touhy po seberozvoji a posunutí znalostí, ne proto, že bych hned začala vést lekce jógy, dala výpověď v práci, odjela na Bali a začala dělat všechna ta klišé, která se očekávají. Jenže jsem tomu po chvíli přestala sama věřit, že nebudu divná, když prostě učit nebudu. A začala jsem koktat, že něco zvažuju a že možná a že aspoň jednou týdně a že... Sama sebe jsem se o tom přesvědčovala i ve chvíli, kdy už jsem věděla, že čekám miminko. Ba co víc, zachvátila mě šílená panika, protože najednou se mi "krátí čas" udělat si lektorskou praxi, ztratím konexe a kontakty, vypadnu z role. A když jsem pak ležela v posteli, asi v čas, kdy ostatní chodí do práce a já za sebou měla další záchvat ranní nevolnosti, přemýšlela jsem, co se stane, když si prostě zatím živnostenský list nezaložím, nebudu obepisovat jógová studia a nebudu se zavazovat k pravidelným lekcím. Abych se sama před sebou ospravedlnila (nadávala jsem si do lenochů, úplně nespravedlivě, po fyzické stránce opravdu nejsem švarná a energická těhule, spíš mám sama se sebou co dělat), řekla jsem si, že vyzkouším spoustu nových lekcí a nových či staronových lektorů a načerpám od nich inspiraci.

Přiznám se, že moc těch lekcí nebylo. Ale přeci jen jsem na nějaké vyrazila a byla jsem překvapená, jak moc se liší moje optika vnímání před lektorským kurzem a po lektorském kurzu. A opravdu to není o hodnocení, jestli je ten člověk schopný mluvit spisovně, neprotahovat koncovky (ano, i to se sledovalo v rámci naší praktické zkoušky) a navést člověka slovně do pozice. Mě zajímalo, co se snaží předat na své lekci a jestli se jim to daří. Nebudu lhát, když jsem si pak v sobě uzavírala hodnocení, jak na mě lekce zapůsobila, celkový dojem byl horší. Ale přesto, přesto jsem si z každé lekce odnesla drobný detail, zamyšlení, jiný pohled.

Úplně nejvíc kontroverzní pro mě byla lekce Čakra jógy. Lektorku jsem znala z dřívějška, přišla mi docela fajn ženskou, navíc dělá HR v jedné brněnské firmě, to je mi blízké. Sál praskal ve švech, svíčky svítily, atmosféra plná očekávání, protože jsme se věnovali krční čakře, tedy komunikaci. Po celou dobu hrála divná hudba, šíleně přebasovaná, nahlas, nepříjemně nahlas, ještě každý song měl jinou hlasitost, občas to byla verze stažená, s komentovanou částí od interpreta, prostě to rušilo. Navíc mi přišlo, že to, co říkala, byly neodžité a neprožité fráze. Prostě si přečteš knížku od Barbory Hu (která je mimochodem výborná) a pak jen doslovně opakuješ myšlenky někoho jiného. Jenže ke konci, ke konci přišly dva krásné momenty. Bylo to cvičení, jak ti zní hrdlo, když říkáš něco naplno a když chceš něco říct a nemůžeš. Pozorovali jsme naši reakci těla. No a nakonec jsme zpívali moc pěkné mantry.

Na jednu stranu jsem odcházela strašně rozladěná, ale když jsem se zamyslela nad tím, že mi i taková lekce dala dva zajímavé zážitky, jak ji můžu jako lektorku a celou lekci odsoudit?

Nemůžu a ani nechci.

Až třeba příště půjdete na lekci, vnímejte ji všemi svými smysly. Možná se už nevrátíte, ale vždycky si něco odnesete.

středa 12. září 2018

Prenatal jóga


Naivně jsem si představovala, že se svým zdravým životním stylem propluju prvním trimestrem bez jakéhokoli brždění. Rodinná "anamnéza" mi dodávala na jistotě, ani máma, ani ségra neřešily žádné nevolnosti, sestra zvládla odběhnout Vokolo príglu (běžecký závod na 15 km) a taky absolvovat víkendový bike kurz na Rychlebkách. Mámě bylo blbě jen ten den, kdy se vdávala a kdy už věděla, že mě čeká. Takže jsem si malovala, že rozhodně nepřestanu se cvičením, možná jen přestanu zvedat činky, ale s jógou, s tou nepřestanu. Navíc jsem si na prázdniny slíbila, že vyzkouším různá brněnská studia a lektory a trochu si rozšířím obzory.

Inu, člověk míní...

Od začátku jsem ale věděla, že bych ráda začala navštěvovat lekce jógy pro těhotné. Ne snad pro přípravu na porod, ale pro ty hezké momenty pro sebe a miminko. Takže když na mě vykoukla na FB reklama na otevírané kurzy Prenatal Yogy v Pure Yogastudiu, už jsem žhavila dráty a řešila jsem z dovolené, jestli se budu moct připojit, i když jsem teprve na začátku.

Kurz je uzavřený, schází se nás tak pět anebo šest. Ženy okolo mě jsou v různém stádiu těhotenství, spíš jsem tam "nejmíň těhotná". S lektorkou už se znám z dřívějška, má za sebou zázemí systému Iyengar, který je zaměřený hodně fyzioterapeuticky (bezpečným pohybem a provedením k uvolnění). Dlouho se ale věnuje ženám před a po porodu, sama má dvě děti a podle toho, jak působí, patří spíš ke skupině lesan (bez pejorativního nádechu).

Přiznám se, že kdysi mě s ní lekce nebavila. Nerada se obeskládávám tisíci polštáři a nepoužívám pásek, jenže tehdy bylo tehdy a dneska je dnes. Dneska mi podložení zad, zadku, použití pásku nevadí, naopak to vítám. Lekce je zaměřená velmi podrobně anatomicky, důraz je kladen správné provedení asany, zvládneme maximálně pět pozic a zbytek je vyplněný nebeskou relaxací.

Anatomický rozbor mě, přiznám se, příliš nebaví. Ono toho není moc, přeci jen jsou to lekce vedené v angličtině a ostatní ženy jsou cvičenky začátečnice, jen jsem fanoušek vinyasy a určitého flow mezi pozicemi, a to mi chybí.

Co chci ale vyzdvihnout je relaxace, zklidnění, napojení se dechovou vlnu a na miminko. Přesně to, co jsem od takového kurzu očekávala, se ke mně dostává a já jsem za to vděčná. Protože se každou středu odpoledne těším, že místo nudného meetingu mohu ležet na podložce, zavřít oči a oddat se odpočinku. Úvodní zklidnění věnuji sobě, závěrečné zklidnění pro mě znamená rozhovor s miminkem, anebo jen projev vděku za to, že se mnou je a co mi přináší do života. Řeším s ním jméno, řeším s ním obavy, které mě doprovázejí, řeším s ním, s jakým úžasem pozoruju muže, jak to celé prožívá.


S druhým trimestrem nevolnosti a slabost mírně odezněla a mně se zastesklo i po dynamičtějších typech lekcí. Chtěla bych po celou dobu svého těhotenství zůstat aktivní a v kondici, protože mi to dělá hrozně dobře. Hledala jsem tedy další lekce Gravid jógy, která mě připraví i fyzicky. Zase na mě zapůsobila reklama na FB na May Fly studio, které sídlí kousek od práce a lekce jsou v popracovních hodinách.

Tahle lekce byla úplně odlišná než ta v Pure Yoga studiu. Na začátku jsme se soustředili na dech a potom přišlo velmi příjemné protahovací flow - modifikovaný pozdrav slunci, otevření hrudníku, otevření kyčlí a práce s pánevním dnem. Relaxace byla sice krátká a na konci nepřišlo žádné Namasté, ale tleskání, což se mi úplně nehodí, ale odcházela jsem povzbuzená a v dobré náladě a říkala jsem si, že to nádherně doplní moji středeční praxi o dynamiku a jiný úhel pozorování sebe sama zevnitř.

Jsem ráda, že se mohu postupně vracet ke své praxi, že mi to miminko dovolí. Respektuju se víc než kdykoli jindy, vnímám se jinak a líp a je to vlastně velmi obohacující zážitek. Navracím se tak, alespoň vzdáleně, k práci, kterou jsem započala jógovým kurzem. Těší mě to.