pondělí 9. dubna 2018

Nové hnízdo

Překvapuje mě, jak snadno a rychle jsem za sebou nechala pět let života na 38 metrech čtverečních. Jednoho dne jsem prostě otočila klíčem v zámku a odešla, někde za čelem jsem ale uslyšela hlásek "Konečně pryč!" a bylo to.

A přitom to byl konec jedné etapy života, nemálo významné. Bylo to první bydlení bez rodičů, s klukem, který se posléze stal manželem. Tam jsem se poznali, zjistili, jak oba fungujeme, jak fungujeme dohromady a jací opravdu jsme.

Ne, ani jedna slza neukápla. Ačkoli byl ten byt v krásné čtvrti, byl tam klid, říkala jsem mu "doma", nebylo to pro mě úplně doma. Protože to nebylo moje, i když jsem se do všech zdí propsala. Byt v přízemí obklopený stromy a jinými domy znamená, že proud slunečních paprsků nikdy nevidíte. Zato je ten byt prohřátý a v zimě vymrzlý od okolní země. A postupně obrůstáte pavučinami, protože pavouci a chrobáci milují temné kouty.

Tak ahoj!

Balení kuchyně bylo téměř nekonečné.

Poslední oběd.

Za rok budu určitě hodně ráda vzpomínat na to, jak rychle se mi ten byt uklidil a jak mě naučit nehromadit majetky. Jak blízko jsme si my dva s mužem byli. Ale teď ještě ne.

Jsme přestěhovaní v rekordním čase. Bydlíme mezi krabicemi, místo dřezu lavor, kuchyň stojí složená v yoga roomu a čeká na smontování. A pak bude čekat na výrobu desky, protože atyp. Jenže už teď, i mezi krabicemi, cítím tu největší svobodu, jakou jsem už dlouho nezažila. Mohu vstát dřív než muž a neruším ho. Mohu si napustit horkou vanu. Mohu si zacvičit a nikoho neobtěžuju. Nebo prostě můžu jen tak sedět a koukat na ten pěkný výhled, který máme z pokoje. Manžel začal v noci spát a ráno mi říká, že se konečně dobře vyspal. A to je i pro mě dobrá zpráva, protože insomnie a nekvalitní spánek v 1 plus kk není nic moc. A nevyspaný manžel rovná se velký špatný.

Jednoduše jsem strašně šťastná, protože se mi splnil sen. Máme hnízdo, které je opravdu jen naše společné, máme v něm prostor pro nádech i výdech.

Když Brno vstává.

Velikonoční pondělí a krabicový chaos.

Krabice, krabice, tašky, všude nepořádek.

Nová kuchyň na následující měsíc(e). Nejlepší je ten "dřez".

Prý že capsule wardrobe... Ani ne, jen skříň na pár let.

Lego pro dospělé! Zárodek kuchyně, kterou budou moji kluci skládat zatímco se budu jógovat na Vysočině.

Z Yoga Roomu, zbytek je zaskládaný krabicemi s kuchyní.

středa 28. února 2018

CoffeeTalk: Asi jinej živočišnej druh


Je pořád hodně témat, o kterých se mi špatně mluví, ale chtěla bych je otevřít. Rozhodně ne kvůli veřejné diskusi, jako si spíš určité myšlenky potřebuju odložit stranou. Automatickým textem to tu zanechávám, nechť si to žije vlastním životem.

Po novém roce nestíhám gratulovat všem novým těhotným ženám v okolí. Každý druhý pár nadšeně sdílí černobílé snímky s maličkatými človíčky, s nehranou něhou v očích gratuluji a přeju jim štěstí. Myslela jsem si, že mě to bude drásat. Nakonec ne tak, jak jsem si myslela. Když ti totiž oznámí těhotenství tvoje nejlepší kamarádka, pak všechny ostatní už jsou jaksi vzdálené...


Vyrovnala jsem se s tím dobře. Vlastně jsem ani trochu nežárlila, neříkala jsem si, proč ona jo a já ne. Byla jsem smutná z toho, že se přehoupla na jiný břeh, někam, kam já jako ne-matka už nemůžu, protože ho nedokážu pochopit. Neprožila jsem ho, neprožívám ho a nedokážu si to představit. Nedokážu se do těch situací vcítit.

Můj pocit totální izolace vyvrcholil dlouho plánovaným setkáním s kamarádkami z vejšky. Domlouvaly jsme se, že za jednou mimobrněnskou dorazíme domů, že si uděláme příjemný babinec. Muže jsem nechala doma, co by tam taky dělal, že jo. Koupila jsem si lístek na vlak a udělala jsem si pěkný výlet. Abych nejela s prázdnou, vzala jsem lahvinku dobrého vína. Když jsem přijela, nestačila jsem se divit. Byla jsem tam jediná sama, bez svého partnera, bez svých dětí. A šest hodin se diskuse točila okolo dětí, rodičovství a jediné, co si z toho pamatuju, je, že bez dětí je život prázdný a nenaplněný. Lahev vína jsem vypila sama, protože jsem zároveň byla taky jedinou nekojící a netěhotnou. Ještě dlouho po návštěvě jsem vzteky nemohla ani dýchat, jak moc mi to přišlo nespravedlivé.

Můj svět se rázem rozdělil na matky a ne-matky. A vůbec se mi nelíbí, že matky mají potřebu soudit ne-matky a chovat se k nim despektem jen proto, že se rozhodly nemít děti anebo protože nemohou. Nechci se potkávat s kamarádkami na místech, které jsou vhodné pro děti, nechci termíny setkávání pořád ohýbat podle toho, jak malý/malá/malé bude mít den. Nerozumím tomu, proč se jednou nemůžeme potkat bez dětí, když přece dítko může pohlídat partner doma. Však se nemusíme vidět na celý den, dáme rychlé kafe, podrbeme a můžeme jet domů.

Nemám nejmenší odvahu jim to říct do očí. Že svoje mateřství přehánějí. Všechny je obdivuju, myslím si, že je to absolutní dar a zázrak, co se jim povedlo. Ale jakoby to malé z nich vytlačilo všechno a všechny ostatní a já už nepoznávala.

Když jsem kamarádce popisovala peripetie ohledně hledání vhodného místa na setkání (baby friendly), s hrůzou v očích mě žádala, abych jí to řekla, až taky začne tak šílet. Řekla jsem jí, že to nedokážu. Právě proto, že nevím, co prožívá, nevím, proč nemůže miminko nechat doma. A taky protože ji nechci ztratit. A tahle připomínka, byť třeba oprávněná, je emočním granátem.

Vypadá to, že děti mít nikdy nebudeme. Kdybych řekla, že jsem s tím srovnaná, lhala bych. Nejsem. Ale pořád to neznamená, že jsem ve společnosti skončila svoji roli. Paradoxně mi tohle přiznání otevírá cestu k plnění vlastních snů.

Jeden z nich už se začíná naplňovat tuto sobotu.




pondělí 12. února 2018

CoffeeSnob: CoffeePirates ve Vídni

Nařídit budík na čtvrt na šest v neděli se zdálo jako absolutní zločin proti tělu. Znám se za ta léta dobře, brzká rána mi nedělají dobře, potřebuji alespoň dvě hodiny na rozehřátí, promazat panty dobrou snídaní, horkým čajem a následně zalít kávou. Jenže tohle bylo vstávání dobrovolné, za výletem, vstávalo se tedy až s překvapivou lehkostí. 

Rodiče muže vyráželi na dovolenou a na poslední chvíli jim vybouchl odvoz na letiště do Vídně. Do sdíleného kalendáře mi od muže přišla upomínka opatřená mrzutým smajlíkem. Mně to tak mrzuté nepřišlo. Obratně jsem prolistovala web European Coffee Trip a s nadšením zjistila, že Vídeň je kávově zmapovaná dobře. Tak teď jen najít, která kavárna je v neděli otevřená, protože neděle - svátek - Rakousko - všude zavřeno.

Jasně, že jsme mohli jít na sachr a šíleně přepražené nepitelné presíčko, ale kdo to má zapotřebí? Toužím po objevování krásných míst, silně poznamenaných třetí kávovou vlnou, nabízející do blonďata upražená kávová zrnka. A mám radost, když objevím nové místo, které má svůj specifický genius loci a v kávě utopených spoustu skvělých chutí. A je jedno, jestli je to espresso, capuccino, flat white, anebo filtrovaná (překapávaná) káva.

Nakonec nám na výběr zbyly dvě kavárny, které splnili moje náročné podmínky. CoffeePirates. Už ten název zní skvěle, vzbuzuje zvědavost, v čem jsou tak jiní...

Interiér je kombinací pražské Emy a brněnského Punktu. Na první pohled nás překvapilo, jak moc velká kavárna je. Dala by se rozčlenit do čtyř místností. V centrální části je maličký bar a jeden velký stůl, který ve mě evokuje příbuznost Emy. Ve výloze je pak pár míst k sezení. V zadní části, zády k baru, je obrovský prostor se stoly pro různý počet hostů, v průběhu dopoledne se zcela zaplnila rodiči s dětmi a kočárky. Jedna část zůstala bez hostů - tam se pravděpodobně odehrávají cuppingy a asi se tam dělají promo přednášky. Napravo od centrální místnosti je místnost nejpohodlnější - zaplněná pohodlnými ušáky a gauči. S brněnským Punktem ho spojuje využití dřeva a surových kovových prvků. Různé židličky, maličkaté stolky, systém sezení ve výloze. Kdybyste ale hledali žárovky bez stínidel, asi byste nenašli. Možná proto můj muž kavárnu vyhejtil jako další z hipsteřin, která ho už moc nebaví.

Všechno se objednává na baru. Pro Brňáky docela nezvyk, Pražákům je tento styl asi vlastnější. Mě to tentokrát nezaskočilo, všude to bylo napsané, že to tak je, tím pádem jsem tam zmateně pobíhala jen kvůli tomu, že jsem přemýšlela, kde se bude nejlíp sedět. A právě samoobsluha asi ospravedlňuje ten zvláštně malinkatý bar, na kterém stojí jen pořádná mašina, malý prostor na kasu výlohu s dortíky a sendviči. Filtrovaná káva se připravuje zády k zákazníkovi. Co mi přišlo skvělé tak voda ke kávě. Za barem byl dřez, kde na odkapávači stály umyté skleničky různých velikostí, a to včetně karaf. Prostě si naliješ, kolik toho potřebuješ. Nevím, jak vy, ale já toho vypiju docela dost a napiju se nejlíp z větší sklenice. Takže tohle mi přišlo jako splněný vodovodní sen.



Ačkoli jsem se německy učila dobrých deset let, nikdy jsem německy neřekla nic. Ani slovo. Dobře, dobře. Guten Morgen, Auf Wiederseen, Danke a vyjmenovat dny v týdnu umím, no, ale to je tak konec. Byla jsem tedy moc ráda, že za barem mluvili všichni perfektně anglicky. Až po chvilce nám došlo, že jedna ze slečen pravděpodobně byla přímo z Londýna, ale baristi mezi sebou anglicky mluvili normálně.

CoffeePirates si praží svoji vlastní kávu, která se tam dala ve velkém koupit. Překvapilo mě, že na espresso měli na výběr tři police různých druhů. V Česku to spíš bývá naopak - víc druhů na filtr. Předpokládám, že je to proto, že Rakušáci mají doma spíš mašinku na espresso než alchymistovo vybavení na překapávanou kávu. My jsme si domů odvezli Etiopii s kozou na obalu a Burundi s motýlkem. Mají povedené logo - překřížené hnáty pod srdíčkem na černém podkladu. A fauna na obalech značí charakteristické zvíře pro danou oblast. Ani si nedokážete představit tu dětskou radost v očích mého muže, když nadšeným hlasem vykvíkl, že chce tu s kozou :-)





Všechny kávy si lze objednat ve dvou velikostech - single a double verzi espressa, kapůča, flat whiteu. Připravte si 3 Eura za single kapůčo, dvojitá radost pro jednoho vyjde na Eura 4. Bylo to moc dobré, v chuti jemné, hladce klouzalo po jazyky rovnou do břicha. A tam se rozleje blaho. 

Koeficient příjemnosti celého výletu zvyšoval fakt, že ten den bylo prostě kouzelně zimně. Brzy ráno poletoval sníh, ale po deváté ráno, kdy jsme vešli do kavárny, se udělalo mrazivé slunečno. Když paprsky pročísly skleněné výlohy, dostalo to všechno mnohem krásnější kontury. V místnosti s gauči bylo vyloženě útulno a vůbec se nedivím, že tam hned bylo plno.

Baví mě pozorovat lidi v kavárně. Kdo tam chodí, co si tam žije za příběh. Jestli mě ale něco dostalo, tak nedělní móda. Většina tam totiž přišla naprosto uniformně: v legínách a v teniskách. A bylo jedno, jestli to byla žena anebo muž. A někteří tam přiběhli po ranním běhu, někteří tam prostě přišli jen tak, prostě neděle, snídaně někde mimo domov a dobrý kafe. A zatímco v Česku by se všichni tihle lidi smažili v módním pekle anebo byli spatřeni na stránce Divnolidi v MHD. Tady to všem bylo jedno. A mně je tenhle přístup tak sympatickej! Spatřuju legíny (neprůhledný, samozřejmě!) jako jeden z nejpohodlnější kousek oděvu. Když najdeš dobrý střih, netáhne ti na záda, zároveň tě netlačí na pupíku, nikde se ti po nich nerolují šaty nahoru, neškrábou tě švy... Prostě mě baví. Jenže v Česku si je na sebe beru akorát na cvičení anebo když se na cvičení přemisťuju. Jindy ne. Prostě NE. Protože Módní peklo a Divnolidi. Jenže pak vytáhneš paty z Česka a zjistíš, že ta svoboda není za čárou na mapě, ale v hlavě. V hlavě tvé a v respektu ostatních. Tak třeba taky jednou beze studu vyrazím v legínách ráno na jógu, pak do práce a po práci do kavárny a vůbec nikomu to nebude divný (a ještě si budu připadat svůdně a budu mít hezkej zadej).

V CoffeePirates otevírají v neděli v devět ráno a dobrá zpráva je, že v neděli se dá parkovat v centru zadarmo. A je tam perfektně liduprázdno. Kdyby vám scházely při procházce zcela zavřenou Vídní toalety (a Mekáč daleko), v parku před Rathausem jsou dvoje veřejné toalety, čisté, s galantní obsluhou, která mi po spisovném pozdravu školskou němčinou podržela dveře nejen na toaletu, ale i z toalety. To kdybyste měli podobně rychlý průtokový systém jako já a kafí v sobě hodně.

Tchüss!


čtvrtek 13. července 2017

Panování končí...

Zvolna mi končí svěřený mandát v roli HR manažerky. Ten pocit je osvobozující. Už zase nebudu muset rozhodovat o tom, co bude nebo nebude, nemusím stát v přední linii a pořád dokola všem vysvětlovat, proč se tomu a onomu věnovat nebudeme. Vedla jsem tým v době, kdy firma procházela těžkými chvilkami a sama jsem se potila, protože tým mi nikdy nic neodpustil anebo nedal nic zadarmo. Já jsem si nedala nic zadarmo.

Poznala jsem se zase o kousek víc. Už od nástupu do menší firmy jsem si dala cíl, že se budu věnovat svému vlastnímu rozvoji a rozhodně jsem to nemyslela tak, že budu obrážet různá školení a tapetovat si plochu motivačními citáty osobního leadershipu. Chtěla jsem si najít svou polohu, ve které se budu cítit dobře. Autenticky. Začala jsem se tedy lidem otevírat. Nejdřív opatrně, manažerům. Důvěra totiž funguje jen tehdy, když vás ten druhý dokáže poznat. Neplakala jsem jim na ramenou, to ne, to není můj styl, ale ptala jsem se jich. Co mám dělat, když sedím na třech židlích a vlaju v tom. Co mám dělat, když většinu rozhodnutí dělám jen intuitivně a na spoustu otázek umím odpovědět jen slovy nevím. Že nespím, protože se v noci dusím pod peřinou tíživých myšlenek. Hledala jsem inspiraci, silné vzory a zároveň jsem si šlapala cestu do hlav manažerů. A byla jsem úspěšná.

To stejné jsem pak udělala v týmu. Postupně, zvolna. Řekla jsem, že nevím, ale že dělám maximum pro to, abych věděla. Že mi situace ve firmě taky není příjemná, ale musíme to zvládnout. Že nejsem na baterky, že nejsem vyhazovací stroj a že hledám partnerství a vyznávám svobodu v práci. Že sice neřeším rozvody, rozchody a že se můžu zdát permanentně zamilovaná, ale že mám hrozný strach, jestli budu moct založit rodinu. Že si neberu home office jen proto, že potřebuju uklidit celý byt, ale protože mi bývá tak zle, že nedokážu vylézt z postele.

Ano, v týmu byly takové, které toho ve svůj prospěch využily, které mě trápily. Ale ty už tam nejsou. A já cítím, že to byl krok vpřed, byť mi pan Manžel oponoval. Byla to záchrana, jak zůstat členem týmu, i když mi mandát šéfové vyprší.

Tým mě naučil hodně věcem, nastavoval mi to nejreálnější zrcadlo. Už chápu rodičovské zhlížení se v dětech. Pořád nesnesu kritiku a všechno si beru moc osobně, ale jsem ráda, že se k sobě všichni dokážeme chovat s respektem a že se na mě mohou lidé s důvěrou obrátit.


Asi těžko někomu vysvětlím, co přesně dělám, pokaždé si vymyšlím jiný příměr. Prostě tu jsem, když potřebují poradit. Jsem taková firemní máma.

úterý 11. července 2017

S vůní batiky

Seděla jsem v autobuse cestou z práce. U Královopolské strojírny nastoupila holka. Bez make upu, vlasy svázané v jednoduchém culíku, obyčejné šortky, obyčejné kecky a zeleně batikované tričko. Nemohlo jí být víc než šestnáct, asi méně. Koukala jsem na ni jen po očku, po chvíli jsem si byla jistá. To děvče naproti jsem já, jen o pár let dřív.



Víkendová procházka údolím Rokytné, kde se odehrávala letní scéna nejhezčího divadla mého dětství, byla poutí do vzpomínek. Koukala jsem na všechno přes filtr "jakoby to bylo včera". Výšlap na kopec Kočičák byl stejně náročný jako kdysi, tábor byl rozestavený úplně přesně na tom stejném místě jako vždycky, v kuchyni spižírna Křeček, jen místo latrín už byly postavené kadibudky. Šli jsme tou vyprahlou zemí, pan Manžel mrzutý, protože se mu cesta nezamlouvala. On totiž viděl jen zatuchlé vyschlé koryto říčky. Jenže v mých očích měla Rokytná velkou sílu, u kamene Kuřáku jsme si mohli i zaplavat, voda dosahovala až po naše krky. Tam nás Ráďa dovedl někdy v šest ráno a se zavázanýma očima jsme museli udělat velký krok, abychom přeskočili díru, jenže to byla past a my skončili až po hlavu v tůňce. Byl to šok, ale dodnes si pamatuju, jak jsem lapala po dechu hroznou zimou, překvapením. On neviděl, jak se přes všechny kopce rozsvěcovaly světýlka, to když jsme v noci šli na noční bojovku pokořit pár skřetů a získat magické lektvary, jimiž jsme léčili raněné. Nemohl si pamatovat, že cestou k Bendovu mlýnu mě provázely puchýře, komáří bodnutí, někdy slzy vzteku.

Byla jsem dojatá do morku svého srdce. Už dlouhá léta jsem si přála vrátit se tam, ale nikdy jsem neměla dost sil na to přesvědčit sebe i své blízké, aby se mnou tuhle cestu absolvovali. O to hrdější jsem, že jsem se dočkala, že jsem v sobě našla sílu své přání nejen vyslovit, ale dokonce na něm i trvat.

Z té holky v sedadle naproti mě jsem cítila vůni barev na textil. Jedno moje batikované tričko, které se moc nepovedlo, dostalo pracovní název mrtvej Zákopčaník. Chtěla jsem mít na břiše vysypané rudé slunce, jenže barva se rozplizla a ze sluníčka se stal čistej zásah s prudkým krvácením. To tričko jsem nosila mnoho let, i když se nepovedlo.

V jednom z mých oblíbených vydání Mých proměn bydlení byla uveřejněna fotoreportáž z bytu, který byl zařízen v tónech smetanové, šedé a korálové. Světlé stěny u oken lemovaly dlouhé závěsy, které byly odspodu stupňovitě obarvené. Vzpomínám na techniku - stačilo namotat tričko na velkou vařechu, nechat vařit na kamnech hrnec s barvou a postupně umotávat tričko tak, aby nejspodnější cíp byl v barvě ponořen nejdéle a ostatní kratší a kratší dobu. Spodní část tak zůstala nejtmavější.

Jsem ráda, že jsem dospělá. Že mám svůj účet, že si na sebe vydělám. Ale chybí mi ta volnost běhat v přírodě, nedbat na to, jestli jsem pěkná a jestli se mi zrovna nerozmazala řasenka.

Včera přišel další platební příkaz k úhradě bytu.


Duho, už se zase blíží tvůj čas.

úterý 4. července 2017

Tetování

Minulý týden jsem si pro sebe do deníčku napsala krátkou poznámku s názvem Blitíčko. Jeden odstavec, který docela trefně popisoval, o co se poslední dobou snažím. Přestat žít ve vlastních lžích. A tahle hlubinná inspekce do vlastního svědomí mi působí nejednu závrať. Asi tak na pořádnej igeliťák...

Šlapu, šlapu ze všech sil, ani se moc nedívám před sebe, protože bych to vzdala. Je horko, mám pod batohem úplně mokré tričko, co mě střídavě studí a střídavě rozčiluje. Nemůžu popadnout dech, zapínám autopilota, svůj malý vnitřní stroj, kterým obvykle přehluším všechny negace. Ještě pár kilometrů strmě vzhůru a budu se nahoře koukat na krásné Beskydy. Ale na kochání je pořád ještě času dost a v očích mě šíleně pálí pot. Kde jsou ty moje odcvičené minuty, které si tak poctivě zapisuju? K čemu jsou mi ty hodiny v posilovně, kde strčím do kapsy nejednoho týpka, když na Lysou se drápu skoro po čtyřech?

Můj pracovní mandát velké paní šéfové se chýlí ke zdárnému konci. Čtvrt roku jsem se pořádně nevyspala, protože mě vždycky mezi druhou a čtvrtou ráno probudili noční permoníci a nechali mi šrotovat makovici na plné obrátky. Bezpočetněkrát jsem potají doma brečela, plná pochybností o tom, jak to zvládnu. Jak zvládnu být silná ve chvílích, kdy si musím stoupnout před svůj tým a nevědět, co říct. Jak ustojím napětí, které mezi mnou a kolegyní vystavěly nějaké malé omyly a nepochopení? Proč ze sebe neustále dělám hrdinku, co nepoloží vůbec nic? A doma jsem pak rozsypaná na kousky?

Někdy z tohoto období taky vznikla malá zpověď. Psala jsem ji ve své oblíbené kavárně, bylo to lehce po poledni v sobotu, popíjela jsem skleničku bílého vína. Popisovala jsem si, jak bude vypadat moje tetování. A proč bude takové, jaké má být. Tenká, černá linie... jako popraskané sklo. Protože mě jen tak něco nezničí, i když každá zlá zkušenost způsobí malou bolest. Puklina, kterou probleskuje skutečná Ef. Křehká. Zranitelná. Opravdová.

Celé se mi to spojilo včera, po běhu do kopce a pár cviků na workoutovém hřišti, co máme na sídláku. Někde mezi řevem místní mládeže jsem seděla se svou nejbližší kamarádkou, která mi z ničeho nic říká: "Ty, už o tom přemýšlím strašně dlouho a nedá mi to - opravdu děláš to, co ti sedí? Ty jsi pro mě hrozně éterická bytost, která miluje harmonii, věří ve vztahy, snažíš se nacházet harmonii. A místo toho vyhazuješ lidi, děláš tabulky, přemýšlíš, jak vzbudit nějaký cit v programátorech a víš co - ono se ti to vůbec nevrací. Tak proč to děláš?" Koukala jsem na ni jak zjara. Poblitej sáček praskl a nadělení mi leželo přímo pod vlastníma nohama.

Ano, mám krizi se svým lepším já. Lepší já totiž běhá 10 kilometrů pod 50 minut, na Lysou horu vyběhne bez zadýchání, její knihovna obsahuje samé uznávané autory, které umí citovat a velmi dobře interpretovat. Sleduje artové filmy a má přehled o současných trendech. V práci pracuje na 120 %, je talentem mezi zaměstnanci, jde příkladem ostatním a zvládá u toho být dokonalou a podporující manželkou, která mezi mořením hypotéky zvládne udržovat své hnízdečko vystřižené z Pinterestu a nemá přes židle přeházené hromady prádla čekající na vyžehlení. A pozor, už vůbec nemá žádný problém otěhotnět a nemusí chodit na potupné testy k lékařům, kteří mají posoudit míru její přípustnosti. Dokonalá Ef má dokonalý život, je neustále happy a váží 50 kilo i s postelí.

Skutečná Ef taková ale není. Váží 67 kilo při svých 164 cm výšky. Posledních pár měsíců skoro nejedla, nespala, knížek spoustu rozečetla, ale pak je s povzdechem, jakej je to brak, odložila a nikdy nedočetla. Filmů viděla jen pár, ale přísně si vybírala jen takové, které mají happy end a všichni tam chodí pěkně oblečení. Současné trendy má skrz instagram zmáknuté, ale přijdou jí ujeté, trapné, některé i hrůzostrašné (když dospíváš v devadesátkách, fakt nemůžeš vidět bolerka a chockers jinak než recesi na nevkusné mládí). V práci jsem dala průchod téměř všem svým emocím, ukázala jsem, že jsem velmi, velmi zranitelná a křehká a že o sobě hrozně moc pochybuju. Doma to nezvládám. Přestala jsem žehlit, vařím jen to nejnutnější, koupelnu umývám jednou za tři týdny, kdy už se to fakt nedá. Zoufale se snaží být dobrou a podporující manželkou, ale ve většině případů jen němě skřípe zuby, protože si vzala muže, který propadá do čím dál hlubší deprese a mrzoutství, že s ní přestává i mluvit. A těhotenství? Žádné na obzoru, a tak se započala cesta ponížení po ordinacích a zbytečné snahy vysvětlit, že žádnou hormonální léčbu nechcu!

Jsem nedokonalá. A přesto mám pocit, že tou krizí se mi ukazuje něco, na co jsem zapomněla. Že mám obrovské kvality, jichž si nevážím. Neexistuje žádný kinedril, který by mi pomohl od nevolností, to by byla jen další lež, kterou si říkám. Jediné, oč prosím, je - buďte na mně hodní, prosím. Vím, že tetování bolí, ale odstraňování nálepky nerozbitné ženy bolí tisíckrát víc.

středa 12. dubna 2017

Zase v posteli

Byl by to den jako každý jiný, s jedinou výjimkou. Už lehce po jedné hodině odpoledne jsem rušila své místo na obvyklé úterní lekci jógy, do mozku se mi zahryzává kolegovo mírně dramatické: "... a ty do půl roku skončíš v nemocnici, na týden, celá se z toho zhroutíš, dopadneš stejně jako já, ale mnohem hůř, ty se jen tváříš, že jsi v pohodě, ale nejsi.." a žaludek se podivně kroutí.

Ve tři hodiny a třináct minut dopisuju poslední email, odhlašuju se z počítače a loučím se v kanceláři se slovy, že mi není dobře, že si potřebuju jít lehnout. Na chodbě ještě pořeším pár pracovních věcí, ale pak už jen úprk na zastávku, choulení se do péřové bundy a odpočítávání minut do příjezdu busu.

Doma jsem odhodila šaty do kouta, převlékla se do pyžama a usla. Usla na dlouho, probudil mě jen telefonát manžela, že přijde později domů, ale že až se prospím, ať mu zavolám, aby věděl, co připravit na večeři. No, vzbudily mě až klíče v zámku, ještě štěstí, že jsem duchapřítomně poslala smskou svá jídelní přání ještě před komatem v peřinách.

Noc nebyla lepší - sice jsem spala hluboce, ale někdy okolo čtvrté mě probudily křeče v břiše, a tak jsem si jen odevzdaně vzala knížku a vyrazila na onu místnost. Ráno bylo jasno. Slabost v těle, bolest hlavy, v břiše rybník. Do práce jsem už nedošla, nemělo to smysl. I když jsem měla naplánované důležité schůzky s managementem, prostě jsem je zrušila. Už dávno jsem pochopila, že když člověk dojde do práce prokazatelně v nekondici, s žádným milosrdenstvím se nesetká. Prostě jedeš stejně jako zdravý člověk a nikdo se neptá.

Strávila jsem den v posteli a věnovala se - ničemu. Prostě jsem si četla svoje oblíbené blogy, dívala se na videa na youtube, na pozadí mi hráli Přátelé... Když už mi bylo trochu líp a já se dokázala postavit, dala jsem si vařit hovězí vývar na plotnu, ať aspoň z něčeho naberu sílu. A přemýšlela jsem o tom, co mi říkal kolega, napolo upřímně, napolo v mírném afektu. Uznávám, možná se za něco skrývám a moje tělo zase říká dost, ale nechci si mysl zanášet vlastními toxickými myšlenkami.  Na to jsem expert a nehodlám to ještě přiživovat.

Jestli ve mně něco hodně zarezonovalo, tak tento článek. Čím dál tím víc si zakládám na vlastní opravdovosti. Ono to vlastně prosakuje i sem - neumím si vymýšlet něco, co není pravda, a už vůbec nedisponuji schopností fantazírovat o svém životě. Jenže být opravdová někdy není tak úplně snadné, jak se na první pohled zdá. A mně je sympatické podpořit svoji sebe-jistotu právě v těch chvílích, kdy se cítím nejvíc zranitelná.

Tmavě růžové rty.
Ráno umyté vlasy vonící čerstvostí.
Bílá košile, pohodlné kalhoty a ještě pohodlnější boty.

Žádné šaty ani sukně - ty mi primárně nevadí, ale vadí mi okraj silonek zaříznutý přímo v žaludku.
Žádné podpatky, i když na nich chodit umím, protože oteklé nohy.

A co je úplně nejvíc, tak bavlna. Protože se chci cítit jako v bavlnce!

To, co vyzařujete navenek, vás ovlivňuje i uvnitř. Když je všechno ono (a přesně poznáte, kdy to vončo je!), zapadne to a vy zaválíte. Jste okouzlující bytost, nebojíte se říct nahlas to, co si myslíte, s úsměvem na rtech vyberete všechny zatáčky a ani nemrknete.

A pak jsou tu dny jako ten dnešní, kdy zápasíte se střevní chřipkou a jediné, po čem toužíte, je zatraceně bavlněné, zatraceně pohodlné pyžamo a teplá postel.





No, snad zítra bude líp.