úterý 14. srpna 2018

Prosté sdělení

Tisíckrát jsem si v hlavě přehrávala jednu scénku, kdy pompézně, hrdě a poeticky seznamuju své okolí s tím, jak to teď bude. Můj výkon byl obdivuhodný, čišela z něj energie a nadšení. Jak už to tak bývá, nakonec to stejně proběhlo jinak, za jiných okolností a vlastně tak trochu zcela po mém způsobu. Stydlivě. Se sklopenýma očima, abych zakryla svoji křehkost a zranitelnost. Dlouze hledající, jak správně začít. Jaká slova použít. Myslela jsem si, že na to budu připravená a budu vědět, jak správně reagovat. Nakonec mě to samotnou tak překvapilo, že jsem se nezmohla na žádná velká gesta.

Před dvěma měsíci jsem se po obědě zavřela v práci na záchodě. Seděla jsem tam dobrou půlhodinu a nevěřícně koukala na to, co vidím. Dvě čárky. Prostá informace o tom, že jsem si PMS skutečně vyléčila, jen teda trochu jinak, než jsem předpokládala.

Potřebovala jsem čas to v sobě zpracovat. Neletěla jsem hned k telefonu a nezačala jsem nadšeně volat muži, že moje zpoždění se výrazně prodlouží, pravděpodobně o pár měsíců. Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem vytočila telefonní číslo na gynekologii a objednala jsem se na termín prohlídky. Zbytek musel počkat - tlak v práci, navíc jsem odpoledne hostila u nás doma jógu na terase, holky nevěděly, kde nás na lontu hledat, snažila jsem se odvést maximální lektorský výkon a nedát na sobě znát, jak moc se chvěju.

Ráno jsem si test musela zopakovat. Pořád jsem si opakovala, že to přece není možný, že si to tak moc přeju, že jsem si tu druhou čárku přimyslela.

Nevymyslela.

Ten vymodlený zázrak, vyzpívaný mantrami, zalévaný hojivými bylinkami, ke mně prostě přišel a je. Zdravá, silná, osmicentimetrová porce lásky.

Chtěla jsem toho napsat mnohem víc a nakonec to dopadne takto úsporně. Podobně, jako jsem to řekla svému šéfovi, když jsem dostala kartáč za to, že jsem se vykašlala na jednu věc a vzala jsem si volno (abych ho celé prozvracela).

Jsem strašně šťastná. I přes všechny situace, jimž musíme čelit (mimořádné genetické testy kvůli vadám v naší rodině, neustálé a neustupující nevolnosti, ač jsem už za první třetinou). Hodně se toho ve mně změnilo a já se tomu musím neustále přizpůsobovat. Naštěstí se stalo něco, v co jsem nedoufala... Obrovská podpora muže, který se s tím sice pořád ještě srovnává, ale hodně o mně pečuje. Něžně se stará.

Je to celé šílená jízda, kterou nemám úplně pevně v rukou. Od začátku navždy.


úterý 17. července 2018

Težká hlava


Přetěžká noc obvykle znamená přetíženou hlavu. Nemohla jsem usnout. Snad to bylo vlivem břicha napnutého k prasknutí (dobře, ta miska domácího popcornu byla báječná, ale asi ne moc vhodná), snad to bylo z přecvičení po józe, nejvíc se mi hlavou honily myšlenky okolo práce. Ty neodbytné. Takové ty, které nemůžu zaplašit ani s hlubokým nádechem a výdechem.

Po více než deseti letech, kdy jsem měla práci na žebříčku priorit, jsem přišla na to, že mi došly síly. Splnila jsem si velké množství osobních cílů a snů (třeba vlastnit byt, mít auto, se kterým se dá jezdit na road tripy, chodit si na kafe do kaváren a jíst dobře), ale je fakt, že jsem na své cestě poztrácela hodně lidí. Ne že bych se chovala jako sobecká mrcha, ale jednoduše proto, že o vztahy neumím pečovat. Protože jsem v práci a všichni až příliš silně pocítili, že je to pro mě priorita, i když tomu tak třeba vždycky úplně nebylo.

Zkrátka mi došel dech a myšlenky se víří mezi tím být v práci nejlepší, být stejně výkonná jako všichni ostatní muži okolo mě, a tím, že se mi už prostě nechce tlačit na pilu a jen chci nechat věcem volný průběh.

Po měsíci jsem si vyrazila na lekci jógy do Punkárničky. Sebemrskačsky jsem si zakázala v průběhu dopisování seminárek a příprav na zkoušky jakékoli výlety na jógu nebo za kamarády. Dokonce ani hudbu jsem si nepouštěla, dokud to nebylo za mnou. Hrozně jsem se těšila - na místo, na lekci, na atmosféru, která tam panuje. Téměř všechno se mi splnilo, jen ta lekce byla.. Hm... Dobrej workout. A mně přijde, že už jsem trochu dál než očekávat od jógy, že to bude workout. Věřím tomu, že zpevněný core je elementární pro správné držení těla, ale mám ráda kreativitu a těším se z toho, když se sekvence někam rozvíjí a vrství se, a ne se zuřivě opakuje pořád a pořád dokola. I když i to má své kouzlo, o tom snad příště. Takže jsem sice propotila aj gaťky, ale toužila jsem po avizované jemné vinyase.

Všechno se ve mně mění.

neděle 15. července 2018

O jógovém kurzu


Všechno má své důvody, to si opakuju, když přemýšlím, proč je tu tak pusto a prázdno a radiový klid. Jistěže jsem si mohla najít čas a něco málo napsat, ale nerada dělám věci bez účelu a občas slova prostě nestačí, když nemáte ten správný obsah sdělení.

Včera jsem úspěšně složila zkoušky a stala se akreditovaným lektorem jógy. Byla to půlroční náročná jízda, která mi v lecčem pomohla a i když jsem odložila na vedlejší kolej veškerý svůj společenský život a nedělní brunche v Industře, jsem si vědomá toho, že jsem to potřebovala. Potřebovala jsem si splnit nějaký svůj další cíl, sen, prohloubit svoji vášeň, zkrátka a dobře jsem sobecky investovala jen sama do sebe a ono se to vyplatilo.

Včera mi spadl velký kámen ze srdce, protože to bylo náročné a stresující, obzvlášť k závěru, kdy byla potřeba odevzdat asi deset esejů a závěrečnou práci o nějakém rozsahu. A potom složit písemnou a praktickou zkoušku. Kdybych nezapomněla, jaké stavy jsem prožívala, když jsem se učila na zkoušky na výšce a na státnice, už bych k těmto zkouškám nešla. Uvědomila jsem si, že jsem velmi dobrá v tom vstřebávat informace (ráda je hltám jako žíznivá houba), ale mám-li oficiálně prokázat, jakou mám znalost, jsem úplně štronzo. A toto se nevztahuje jen na zkoušky vědomostní, ale i na zkoušky výkonnostní a je to i důvod, proč jsem nikdy nezávodila a ani závodit nemůžu. Protože hlava to celé sabotuje a pak je jedno, jak moc mám natrénováno. Vidím to na námět dalšího seberozvoje pro svoji terapii.

Jaký byl celý ten kurz? Stálo to za to?

Rozhodně stálo. Vybrala jsem si kurz intenzivní, půlroku každou druhou sobotu setkání od 8 do cca 5 hodin odpoledne a dva čtyřdenní pobyty mimo Brno, kde jsme jeli od půl šesté od rána někdy do desíti. Součástí bylo už zmíněných deset esejů na zadaná témata, pak odchodit dvacet hospitačních hodin, z pěti z nich udělat rozbor, a potom závěrečná práce na vlastní téma, bez literatury, pouze z vlastních zkušeností a prožitků.

Nejzajímavější byly víkendy. Vedoucí kurzu nám to udělaly zážitkově, jako bychom byly v ášrámu. Vstávaly jsme hodně brzo, před šestou jsme si za mlžného oparu u rybníčku proplachovali nos slanou vodou (očistná technika džala néti). V šest ráno už jsme seděli v sále, zabalené v dekách, abychom den přivítaly zpěvem manter. Po hodinovém mantrování jsme věnovaly pranayamě a dechovým technikám a ještě před snídaní nás čekala hodina a půl lekce různých jógových stylů. Až potom jsme byly propuštěné na snídani, což bylo někdy okolo půl desáté.

Následovala spousta lektorské teorie a praxe, která mi byla asi nejcennější. Rozebraly jsme na atomy jednotlivé ásány, mluvily jsme o jejich významu, o zjemněních, každou z nás opravily, když jsme dělaly něco špatně. Večery jsme strávily meditacemi, zpíváním manter, vyprávěními, jógou nidrou. Byla jsem ráda, že jsem každý večer padla do postele a mohla spát.

Všechno, co jsem si přála, mi kurz vyplnil. Chtěla jsem se dozvědět něco z filozofie, chtěla jsem pochopit i co se děje v těle fyziologicky i energeticky. Chtěla jsem se naučit zpívat mantry, vyzkoušet si aspoň jednu očistnou techniku. Prohloubit si svůj zážitek z pranayamy. Chtěla jsem ten kurz věnovat sama sobě, svému pozorování, svému rozvoji a já myslím, že jsem si to splnila do poslední tečky. Ano, byla jsem strašně unavená, hrozně mi chyběl volný víkend, když se do toho všeho ještě stěhujete a v práci řešíte dost nepříjemné věci (nový šéf, přerozdělení sil v týmu, kde najednou přestáváte pasovat, šéf vás chce nějakou a dává vám na změnu nerealistické termíny), chyběli mi přátelé, chybělo mi fitko, ale nemohla jsem mít všechno a doufala jsem, že aspoň někdo moje sobecké rozhodnutí pochopí. A i kdyby ne, mrzelo by mě to, jenže jsem na té cestě potkala další spřízněnou duši a všechno to hrozně zapadlo do sebe.

Uvědomila jsem si svoji vlastní sílu a svoji cenu. A najednou se mi začalo mnohem lépe dýchat, svobodněji, protože jsem jednoho dne uslyšela svůj vlastní hlas, jak brání a hájí moje názory, říká nahlas moje přání a stojí za mnou. Vrátilo se mi tolik energie, že jsem po strašlivě dlouhé době měla radost ze života. Pomohlo mi to překonat moje obvyklé strachy a fobie, pročistila jsem vzduch doma i mezi mými nejbližšími. Tohle jsem já byla moje každodenní mantra a bylo krásné být u tohoto znovuzrození.

Co dál?

Mám před sebou spoustu možností a to mě těší. Brány jsou otevřené, i ten pitomý certifikát od MŠMT je mi jakousi zárukou, že můj život už nezávisí jen na práci v korporátu. Prázdniny bych chtěla navštívit další jógovny v Brně, Praze i v Bratislavě. Chtěla bych načerpat co nejvíc inspirace a užít si prázdniny na maximum. Jestli budu někde učit? Možná. Ono to ke mně přijde. Určitě bych chtěla ale zopakovat akci "Jóga u nás na terase", kterou jsem zpunktovala na začátku června v rámci tréninku na praktickou zkoušku pro své kamarádky. A plán na nejbližší dobu? Být na sebe hodná. A za hodinu vyrazit do Industry, po půl roce!


pondělí 7. května 2018

Příběh kuchyně

Láska k vaření ke mně přišla na táboře. Bylo mi jedenáct, možná dvanáct, ochomýtala jsem se okolo táborové kuchyně a byla jsem ráda za družinkové směny v kuchyni. Krájení všeho druhu představovalo meditaci v pohybu, míchání a ochutnávání v kulisách vůní mísících se s kouřem z otevřeného ohně. První recept, který jsem doma vyzkoušela, byla česneková polévka z kuchařky od Brabce, měli jsme ji doma v polici. Její vazba byla zcela rozložená, u většiny receptů chyběly fotky a tam, kde byly, vypadaly velmi velmi retro už tehdy. Česnečka mi otevřela dveře dál a u vaření pro ostatní (a především pro sebe) jsem zůstala. Bylo mi líto, že tehdy se nedaly sehnat všechny suroviny, o nichž se v zahraničních kuchařkách psalo (sehnat třeba batát anebo artyčok? co třeba citronovou trávu?), a taky že naši s námi nechodili do restaurací a já nemohla zažít chutě vyšší gastronomie. Nikdy jsem si nenašla cestu k ryze české kuchyni, i když na gulášek nedám dopustit, a může být klidně i z hlívy. Nejčastěji vařím zdravě - jídla plná zeleniny, různých druhů koření, hlavně jednoduchá a prostá. Domácká.

Proto bylo jasné, že tím nejdůležitější bodem v mém budoucím bytě bude rozhodně kuchyně. Po pěti letech života na pracovní desce o rozměrech dvakrát 35 centimetrů a plynové troubě (zde maličko odbočím - v plynové troubě se nedá péct. Nedá se tam upéct zelenina dokřupava, vždycky se z ní staly sežehnuté uhlíky. Nebo sladké. Jediné, na co byla perfektní, byla dlouho pečená masa. Za těch pár let jsem se úplně odnaučila některým úpravám pokrmů a spoustukrát jsem měla gastrokrizi, kdy jsem prostě nechtěla v tak nedostačující kuchyni vařit) jsem musela mít velkorysý pracovní prostor a hlavně dobrou ergonomii. O našich přešlapech ve formě návrhu dokonalé kuchyně za 5.000 Kč, které se nám už nikdy nevrátí, protože jsme se rozhodli do nabídky kuchyňského studia nejít, jsem psala už kdysi. Doma proběhlo hodně diskusí (které jsem pak tajně obrečela), jak se s kuchyní vypořádat, když nebudou prostředky. Psala jsem si tehdy se Soňou, jejíž designérskou práci hrozně obdivuju, (je to prostě krásná žena se vším všudy. Tečka. Koukněte k ní na blog.) a ta mě přivedla na myšlenku kuchyně z Ikea. A žádné horní skříňky. Trvalo mi nějakou chvilku, než jsem muže přesvědčila, že Ikea kuchyně bude tím nejlepším rozpočtovým řešením, ale nakonec jsme na podzim stáli v obchoďáku a kreslili v Ikea planneru, jak to bude vypadat.

Všechno stavění má svoje úskalí, o kterých jsem tušila jen velmi vzdáleně. Tím prvním bylo, že původní návrh kuchyně byl designovaný na "papírové" rozměry kuchyně. Zdi reálně ještě nestály, když jsme řešili, kam a v jaké vzdálenosti se vysekají odpady a odtah na digestoř. A když jsme si to šli přeměřit, zjistili jsme, že oproti "papírovým" rozměrům je sloupek o pět centimetrů delší, tam jsou jiné míry a tam zase trochu jiné. Takže návrh z Ikea, ten první, taky letěl do koše, protože Ikea má standardizované délky a museli jsme všechno naskládat úplně jinak.

Abych drahému plánu jen nekřivdila, už tehdy jsem si zhruba vymyslela tu správnou ergonomii. Že chci mít sporák otočený bokem do obytného prostoru, že dřez a myčka bude zády k obytnému prostoru, že kuchyň bude opticky oddělená od zbytku podhledem. Díky Ikea skříňkám jsem se rozloučila s pracovním ostrůvkem ve prospěch vzdušnosti. I tak jsem ale vytěžila maximum pracovní plochy, vedle plotny mám na jedné straně 60 centimetrů (ve starém bytě jsem měla 35 cm) a z druhé strany dobrých 80 centimetrů. Muž trval (bez jakýchkoli diskusí) na největším dřeze, který v Ikea měli, takže máme dvojdřez s odkapávací plochou, který sice zabral většinu plochy, ale nakonec to ničemu až tak nevadí. To nejgeniálnější, na čem jsem si trvala zase já, je vytvoření další pracovní/odkládací plochy na pravé straně kuchyně. Díky práci zedníků tam mám prostor na skříňky s hloubkou 60 centimetrů. Tato plocha volně navazuje na samostatně stojící lednici, což v reálu znamená, že jakmile přijdu z nákupů, postavím si tašky na linku a bez nutnosti ohýbání pohodlně tašky vyskládám do ledničky a do "spížky". Pro srovnání - ve starém bytě jsem u skládání nákupu do ledničky klečela a všechno jídlo jsem měla rozeseté po zemi, protože na lince na to nebylo místo. Skladování potravin mám vyřešené v šuplících. Ráda bych toho skladovala míň, protože potravinoví moli jsou svině, takže doufám, že mě to donutí.

S čím jsem si byla jistá od úplné začátku bylo barevné ladění. Chtěla jsem v bytě zachovat spoustu světla. Využila jsem toho, že do obytného prostoru proudí přirozené světlo z velkého okna na terasu a zvolila obyčejnou lesklou bílou. I přesto, že na ní budou vidět otisky, se od ní bude odrážet světlo a trochu to odvede pozornost od celkem vysokého podhledu, který kvůli digestoři v kuchyni máme. Horní skříňky v rámci rozpočtu nebudou a vlastně mi to čím dál víc přijde jako geniální řešení, protože to velmi odlehčí prostoru. Zásadní dilema byla deska. Chtěla jsem dezén betonu a betonovou stěrku, jenže obojí je tak strašlivě drahé, že jsme se museli dohodnout trochu jinak. Nakonec budeme mít černou pracovní desku, černý dřež, černou vodovodní baterii, černou indukční desku. A otevřené bílé police. Místo betonové stěrky obyčejné bílé lesklé panely, které nalepíme přímo na zeď.



Mám-li přiznat finance, pak odhadem říkám, že i se spotřebiči jsme na poloviční ceně původně navržené kuchyně. Rozhodli jsme se, že některé spotřebiče dokoupíme později (myčku). Zlí jazykové budou možná tvrdit, že si z bytu děláme Ikea Showroom a nebyl by daleko od pravdy. Jenže v současné situaci to prostě jinak nejde a Ikea nám v tom vychází vstříc.

Navrhování a rozhodování, co kde bude, byla vlastně ta jednodušší část celé věci. Rozhodli jsme se, že se do nového přestěhujeme i bez kuchyně. Že to zvládneme s varnou konvicí a topinkovačem. A že to tak zvládneme i delší čas.



Upřímně? Dalo by se to. Kromě toho, že už nemůžu topinky ani vidět (na snídani a na večeři), denní menu v hospodách mě ničí, jsou to všechno nepodstatné problémy. To, co nám ale chybí nejvíc, je tekoucí voda v kuchyni. Protože nádobí umývat v lavoru ve vaně je strašný (bolí z toho záda a je to opravdu nechutný), nosit si vodu ve džbáncích z koupelny do kuchyně je otravné. Navíc prudce designová baterie ve vaně (prostě nám zprostředka vany vytéká malý vodopádek) je na napouštění čehokoli úplně na nic. Bylo jasné, že stavba kuchyně bude téma číslo jedna hned, co se zahojíme z drobné rekonstrukce starého bytu.

Z různých důvodů jsme se nakonec rozhodli, že si kuchyň postavíme svépomocí. A nejen, že si ji svépomocí postavíme, taky si ji sami z Ikea odvezeme. Nejdřív jsem z toho měla hrůzu, protože muž manuálně zručný není, nicméně jeho kamarád je vášnivý kutil a sestavil už dvě Ikea kuchyně. Takže se do toho kluci vrhli.







Zatím není konec, ale nic krásnějšího, než přijet z jógového víkendu a vidět hrdost v očích muže, že základ sestavili (a k tomu kluci sami od sebe vybrali skvělé lampy nad jídelní stůl a do obýváku). To je větší láska než pugét růží, co si budem povídat. Teď už jsme ve fázi, kdy kluci sami nařezali pracovní desku, sami si vyrobili šablonu na vyfrézování neviditelných spojů a teď, zatímco sedím na gauči a píšu tenhle příspěvek, ji usazují. Dneska je totiž možná poslední den, kdy jsem umyla nádobí v lavoře.




Slavnostní sloupnutí té šílené modré ochranné folie bude už jen třešnička na dortu. Držte nám palce!

sobota 5. května 2018

Pár měsíců shrnutých do pár vět

Když jsem slavila ty svoje třicátiny, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych od rodiny mohla dostat příspěvek na jógový kurz. Bez něho bych se nikdy na žádný nepřihlásila. Jako už tolikrát jsem se přesvědčila, že vesmír a osud vždycky zasáhnou, když bude potřeba. A tak když jsem procházela těžším obdobím, jsem se rozhodla, že do toho půjdu po hlavě, umrtvím v sobě všechny zákruty bolesti a přemýšlení o věcech, které stejně neovlivním. A zafungovalo to skvěle. Protože tak náročný březen a duben (se vším tím stěhováním, s nepříjemnými situacemi v práci) už jsem neměla ani nepamatuju. Nebyl čas a prostor nimrat se v pocitech, jediné, na co jsem se omezila, bylo, ve které krabici je která věc, na jaký způsob si obložím topinku (protože už čtyři týdny nedisponujeme kuchyní, pouze topinkovačem) a jak si poskládat nohy, aby v hodinové meditaci/mantrování neodumíraly a nekřečovaly. Terapie jak vyšitá, to vám povím.

Kurz zatím nemůžu hodnotit, jsem teprve v polovině, ale už teď vím, že dává přesně to, co jsem potřebovala a taky něco navíc. Nejcennější jsou pro mě korekce jednotlivých ásán a navedení do nich. Díky kurzu dokážu mnohem lépe zapojit střed těla, protože vím, kde to je, co to je a jak to má vypadat, když se zapojí. Naučilo mě to větší pokoře a respektu k sobě samé - nervat se do pozic, na které nejsem připravená a které tím pádem dělám špatně. A hlavně si samu sebe mnohem víc uvědomuju, což mi vlastně hodně pomáhá i v tréninzích, ke kterým jsem se po čtvrt roce vrátila (a ráda). 

To nejcennější, co jsem si ale odnesla, je nové přátelství. Cítila jsem se mezi těmi kulatými bříšky tak strašně sama... A najednou ke mně přišel někdo nový, s podobnými zájmy, někdo, kdo je mi hodně podobný a přesto úplně jiný. Otevřely se mi nové dveře, do kterých jsem se nebála vstoupit, protože si myslím, že jsou ty správné, právě pro toto tady a teď. 

Vím, že jsem ke svým těhotným kamarádkám krutá a nedokážu s nimi prožívat jejich radost. Rozporuplné pocity, které prožívám, jsem schopná s většinou zcela utlumit, odosobnit se. Jen v případě své nejlepší kamarádky se občas přistihnu, že s ní nemůžu být. I když mi strašně chybí naše společné chvíle a když ji vidím, mám v sobě nádherný pocit štěstí. Vlastně tohle těhotenství je pro mě ze všech nejtěžší, u něho mě nejvíc trápí, že nedokážu být tou správnou oporou a prožívat to bez předsudků. A navíc mám pocit, že mě tím kamarádka opustila. Nechala napospas. Je strašně těžké o tom mluvit a ještě navíc psát do veřejného prostoru, ale je to tak. Nechtěla jsem zůstat sama a najednou jsem se cítila opuštěná a zrazená. 

Vstup nového člověka do mého života najednou bylo velkým požehnáním. Proto si ho velmi vážím a jsem ráda, že přišlo, protože je strašně fajn vyrazit si s někým a nemít přitom výčitky, jestli jsem dostatečně pozorná k jeho mateřství. Je to tak moc úlevné, nepřipadat si nemocná, porouchaná, zrazující genetický fond, nenormální. 

Rozhodně neplánuji opustit svoje zaměstnání, abych se vrhla na dráhu profesionálního lektora jógy. Vlastně mě ta možnost nikdy nenapadla - svými sny hypotéku nezaplatím. Ale učení úplně nevylučuju, minimálně se chci vzdělávat a učit já sama, s větším pochopením a porozuměním. Už jen to, co se dozvídám a co zkouším (mantrování, očistné techniky, různé styly jógy) mě nesmírně obohacuje. Dělám to sama pro sebe, protože si to po těch letech, kdy o sobě uvažuju jako o neúnavné biologické jednotce, která má za úkol vydělávat peníze, uklízet, vařit, být tu pro ostatní a plnit občanské povinnosti, strašně zasloužím. Už jen proto, abych o sobě jako o jednotce nepřemýšlela, ale naučila se mít ráda, vnímat se pozitivně a být spokojená s tím, jak to teď je. 

V novém se nám bydlí báječně. I když nemáme kuchyň a do pondělí jsme neměli žaluzie, což by asi nevadilo, kdyby mi nesvítilo pouliční světlo přímo od obličeje při spaní. To pak totiž není spaní, ale různé rotace a akrobacie v posteli. Na terase (když z ní smetu množství žlutého pylu) se krásně cvičí jóga, v yoga roomu můžu koukat na hvězdy, když se stmívá. Miluju každý centimetr podlahy, je tu světlo, prostor pro nás oba a je to neskutečný. Nejoblíbenější místo mého muže je překvapivě vana, kde se nakládá jako okurka do láku a čte si. Někdy i při svíčkách :-) Ten byt pro mě představuje strašlivou satisfakci za léta dřiny v práci. Protože bez ní bych neměla takový příjem, který by banku přesvědčil, že si hypotéku můžu vzít. A až bude kuchyně, budou i návštěvy a brunche, to vám povídám!

(Příběh kuchyně si zase nechám na jindy, až bude hotová. To je totiž příběh s velkým P.)

pondělí 9. dubna 2018

Nové hnízdo

Překvapuje mě, jak snadno a rychle jsem za sebou nechala pět let života na 38 metrech čtverečních. Jednoho dne jsem prostě otočila klíčem v zámku a odešla, někde za čelem jsem ale uslyšela hlásek "Konečně pryč!" a bylo to.

A přitom to byl konec jedné etapy života, nemálo významné. Bylo to první bydlení bez rodičů, s klukem, který se posléze stal manželem. Tam jsem se poznali, zjistili, jak oba fungujeme, jak fungujeme dohromady a jací opravdu jsme.

Ne, ani jedna slza neukápla. Ačkoli byl ten byt v krásné čtvrti, byl tam klid, říkala jsem mu "doma", nebylo to pro mě úplně doma. Protože to nebylo moje, i když jsem se do všech zdí propsala. Byt v přízemí obklopený stromy a jinými domy znamená, že proud slunečních paprsků nikdy nevidíte. Zato je ten byt prohřátý a v zimě vymrzlý od okolní země. A postupně obrůstáte pavučinami, protože pavouci a chrobáci milují temné kouty.

Tak ahoj!

Balení kuchyně bylo téměř nekonečné.

Poslední oběd.

Za rok budu určitě hodně ráda vzpomínat na to, jak rychle se mi ten byt uklidil a jak mě naučit nehromadit majetky. Jak blízko jsme si my dva s mužem byli. Ale teď ještě ne.

Jsme přestěhovaní v rekordním čase. Bydlíme mezi krabicemi, místo dřezu lavor, kuchyň stojí složená v yoga roomu a čeká na smontování. A pak bude čekat na výrobu desky, protože atyp. Jenže už teď, i mezi krabicemi, cítím tu největší svobodu, jakou jsem už dlouho nezažila. Mohu vstát dřív než muž a neruším ho. Mohu si napustit horkou vanu. Mohu si zacvičit a nikoho neobtěžuju. Nebo prostě můžu jen tak sedět a koukat na ten pěkný výhled, který máme z pokoje. Manžel začal v noci spát a ráno mi říká, že se konečně dobře vyspal. A to je i pro mě dobrá zpráva, protože insomnie a nekvalitní spánek v 1 plus kk není nic moc. A nevyspaný manžel rovná se velký špatný.

Jednoduše jsem strašně šťastná, protože se mi splnil sen. Máme hnízdo, které je opravdu jen naše společné, máme v něm prostor pro nádech i výdech.

Když Brno vstává.

Velikonoční pondělí a krabicový chaos.

Krabice, krabice, tašky, všude nepořádek.

Nová kuchyň na následující měsíc(e). Nejlepší je ten "dřez".

Prý že capsule wardrobe... Ani ne, jen skříň na pár let.

Lego pro dospělé! Zárodek kuchyně, kterou budou moji kluci skládat zatímco se budu jógovat na Vysočině.

Z Yoga Roomu, zbytek je zaskládaný krabicemi s kuchyní.

středa 28. února 2018

CoffeeTalk: Asi jinej živočišnej druh


Je pořád hodně témat, o kterých se mi špatně mluví, ale chtěla bych je otevřít. Rozhodně ne kvůli veřejné diskusi, jako si spíš určité myšlenky potřebuju odložit stranou. Automatickým textem to tu zanechávám, nechť si to žije vlastním životem.

Po novém roce nestíhám gratulovat všem novým těhotným ženám v okolí. Každý druhý pár nadšeně sdílí černobílé snímky s maličkatými človíčky, s nehranou něhou v očích gratuluji a přeju jim štěstí. Myslela jsem si, že mě to bude drásat. Nakonec ne tak, jak jsem si myslela. Když ti totiž oznámí těhotenství tvoje nejlepší kamarádka, pak všechny ostatní už jsou jaksi vzdálené...


Vyrovnala jsem se s tím dobře. Vlastně jsem ani trochu nežárlila, neříkala jsem si, proč ona jo a já ne. Byla jsem smutná z toho, že se přehoupla na jiný břeh, někam, kam já jako ne-matka už nemůžu, protože ho nedokážu pochopit. Neprožila jsem ho, neprožívám ho a nedokážu si to představit. Nedokážu se do těch situací vcítit.

Můj pocit totální izolace vyvrcholil dlouho plánovaným setkáním s kamarádkami z vejšky. Domlouvaly jsme se, že za jednou mimobrněnskou dorazíme domů, že si uděláme příjemný babinec. Muže jsem nechala doma, co by tam taky dělal, že jo. Koupila jsem si lístek na vlak a udělala jsem si pěkný výlet. Abych nejela s prázdnou, vzala jsem lahvinku dobrého vína. Když jsem přijela, nestačila jsem se divit. Byla jsem tam jediná sama, bez svého partnera, bez svých dětí. A šest hodin se diskuse točila okolo dětí, rodičovství a jediné, co si z toho pamatuju, je, že bez dětí je život prázdný a nenaplněný. Lahev vína jsem vypila sama, protože jsem zároveň byla taky jedinou nekojící a netěhotnou. Ještě dlouho po návštěvě jsem vzteky nemohla ani dýchat, jak moc mi to přišlo nespravedlivé.

Můj svět se rázem rozdělil na matky a ne-matky. A vůbec se mi nelíbí, že matky mají potřebu soudit ne-matky a chovat se k nim despektem jen proto, že se rozhodly nemít děti anebo protože nemohou. Nechci se potkávat s kamarádkami na místech, které jsou vhodné pro děti, nechci termíny setkávání pořád ohýbat podle toho, jak malý/malá/malé bude mít den. Nerozumím tomu, proč se jednou nemůžeme potkat bez dětí, když přece dítko může pohlídat partner doma. Však se nemusíme vidět na celý den, dáme rychlé kafe, podrbeme a můžeme jet domů.

Nemám nejmenší odvahu jim to říct do očí. Že svoje mateřství přehánějí. Všechny je obdivuju, myslím si, že je to absolutní dar a zázrak, co se jim povedlo. Ale jakoby to malé z nich vytlačilo všechno a všechny ostatní a já už nepoznávala.

Když jsem kamarádce popisovala peripetie ohledně hledání vhodného místa na setkání (baby friendly), s hrůzou v očích mě žádala, abych jí to řekla, až taky začne tak šílet. Řekla jsem jí, že to nedokážu. Právě proto, že nevím, co prožívá, nevím, proč nemůže miminko nechat doma. A taky protože ji nechci ztratit. A tahle připomínka, byť třeba oprávněná, je emočním granátem.

Vypadá to, že děti mít nikdy nebudeme. Kdybych řekla, že jsem s tím srovnaná, lhala bych. Nejsem. Ale pořád to neznamená, že jsem ve společnosti skončila svoji roli. Paradoxně mi tohle přiznání otevírá cestu k plnění vlastních snů.

Jeden z nich už se začíná naplňovat tuto sobotu.