pondělí 28. ledna 2019

Autentický chleba



Od čtvrtka jsem si plánovala, jak zkusím upéct chleba. Dřív jsem koketovala hlavně s toastovým chlebem, nebyl špatný, ale pečení v tehdejší plynové troubě nebyl vůbec žádný hvězdný zážitek, a tak toasťák zpravidla končil poměrně tvrdý. Na opečení na pánvi to nevadilo, ale toužila jsem po hladké střídce. V nové kuchyni jsem se do něj ještě nepustila, ani nevím proč. Ale jak se zvedla vlna šílenství okolo Chleba Brno, Lucka se pustila do své novoroční výzvy a moje sestra se po účasti na pečícím workshopu rovnou pustila do pečení chleba z kvasu, bylo jasné, že ani já nemůžu zůstat pozadu.

Jak už jsem o sobě psala dřív, prostě když se rozhodnu, že chci něco udělat, nesmí mi v cestě stát příliš mnoho překážek. A pro mě je v tuto chvíli zásadní překážkou živý a oživený kvas. Nemám ani jedno. Ne že by byla potíž si nějaký opatřit, ale vyžaduje to plánování. Pokud jsem správně nastudovala teorii podle Maškrtnice, kvas potřebuje aspoň 12 hodin na aktivaci. Ne že bych je neměla. Ale mám takový pocit, že kdybych kvas založila, odložila ho, zákonitě by se něco pohnojilo (jakože bych zase jela do porodnice) a celé by to zplesnivělo. Takže to chtělo recept, který vyžaduje minimální dobu kynutí a vystačí si s droždím.

A tak jsem si našla recept u Kitchinette na blbuvzdorný chléb. Za superúplňku, kdy jsem nespala, jsem si pročetla celé diskusní fórum pod receptem (recept je z roku 2015, usla jsem až někdy o půl páté ráno, veřte mi, času jsem měla dost) a takto vybavená jsem se rozhodla, že tento týden recept pokořím.

Dopadlo to nad očekávání dobře. Těsto se chovalo přesně tak, jak Markétka píše v receptu, vykynulo v uvedeném čase do požadovaného množství, dokonce jsem si vyzkoušela i doporučení "nepečte v keramické formě, bo to pak nevyklopíte" (ano, nepečte. Nevyklopíte.)

Udělala jsem si pěknou fotodokumentaci a pak na instagram zveřejnila obrázek nepovedeného bochníku s komentářem "50% úspěšnost". Muž se mě ptá: "Proč fotíš ten vošklivej, když se ti ten druhý povedl? Tebe sere, že se ti nepovedl a ještě si to postneš na instáč..." kroutí hlavou v nepochopení. Jenže já záměrně nechci zakrývat neúspěch. Měla jsem to tak vždycky a nic na tom měnit nebudu, ať už se jedná o zdraví, o jógu, o kosmetiku, o cokoli. Proč nepřiznat, že učený z nebe nespadl? Proč nebýt autentický?

A tak mám na svém profilu nepovedený chleba, nepovedený koláč (který lépe vypadá než chutná) a nestydím se za to. Protože ač se to nezdá, tak Markétčin recept je perfektní a bochník ze silikonové formy dopadl vizuálně perfektně. Chuťově jsou oba mňam a recept určitě vyzkoušejte.




pátek 25. ledna 2019

Třetí trimestr a jógová praxe

Třetí trimestr je hrozně zvláštní období. Samotnou mě zaskočilo, jak moc se v hlavě peru s různým typem strachů, obav, nejistot (a zdaleka se netýkají jen a pouze porodu) a diskomfortu. Poslední dny mě hodně bolí podbřišek, noci jsou za trest, protože bolest a protože nedokážu spát. A když zaspím, budím se nočními můrami.



I přesto všechno ale neúnavně pokračuji ve své jógové praxi a jsem za to hrozně vděčná. Už dřív jsem psala o tom, že ve třetím trimestru se chci zaměřit na jemnější praxi obrácenou dovnitř sebe, naladit se na svoje instinkty a naučit se všímat si, jak se cítím. Fyzicky jsem chtěla pomoci kyčlím, aby se více otevřely a miminko dostalo prostor pro příchod na svět. S tím se pojila i strategická práce s pánevním dnem.

V plánech na leden se tedy objevily tyto tři úkoly na každý den.
  1. Ashtanga jóga pro těhotné
  2. Yoga with Adriene - Dedicate - 30 Day Yoga Journey
  3. Meditace a pranájáma
A jak to tedy aktuálně vypadá?

Opravdu si každý den večer zapálím v pokoji svíčku, rozvinu podložku a nachystám si k ruce velký polštář, bločky a teplé ponožky. Moje praxe trvá zpravidla 30 až 60 minut, vytvářím si pro sebe malé soukromé studio. Snad jen jeden jediný den jsem vynechala, protože mi bylo zle a potřebovala jsem ten den strávit v posteli. Jinak se na každou svoji lekci moc těším.

Po návratu z nemocnice jsem si dopřála ještě nějaký čas na zotavenou. Výsledkem odpočinku bylo, že jsem rovnou zavrhla návrat k Ashtanze, byť moje ashtangová praxe byla upravená velmi na míru. Ač jsem to zkoušela, nebylo mi po ní moc dobře. Pořád si stojím za tím, že Primary Series je hodně zaměřená na třetí čakru - manipúru, kterou si můžete představit jako obrovské žluté ohniště v oblasti pupíku. Hodně souvisí s egem, se sebevědomím, se spalováním všeho špatného, ale i se zapálením pro věc. A i když mi právě Primary Series na jaře hodně pomohla, tak teď v břiše plameny nesnesu. Paradoxně si totiž tu nerovnováhu víc podporuju - ono i to zvracení v těhotenství má původ právě zde. Teď už mi zvracení/pálení žáhy ustalo, ale přesto jsem po této praxi byla protivná a nenaladěná. 

S respektem k sobě samé jsem se tedy rozhodla, že nebudu nic lámat přes koleno a raději se svezu na vlně dechu a jemnosti s Adriene. A pokud ucítím, že mi něco z ásánové praxe bude chybět, hravě to doplním. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to moudré rozhodnutí. Dedicate se mi totiž opravdu hodně líbí. To, co jsem vytýkala předchozí 30-ti denní výzvě, zde opravdu není - nejsou tu trapnovtípky, naopak je to mnohem víc o respektu k sobě samé. Vyjma prvních pár videí má každá lekce stopáž okolo 25 minut, což je moc příjemné a dovedu si představit, že i s prací bych stíhala se každý den na podložku postavit. Taky si poctivě každý den zapisuji, co jsem při praxi cítila, abych směřovala svůj fokus na vnitřní prožitek.



Ne vždy je moje rozpoložení z praxe pozitivní. Nárust váhy totiž znamená větší nárok na klouby, a tak nevydržím dlouho klečet na kolenou, pes tváří dolů je pro mě krátkou zastávkou a šup z něj raději pryč. Bříško už mi nedovolí ohnout se, Človíček má u mě hrozně málo prostoru, takže když se nešetrně pohnu, vystřelí mi jeho noha do žeber a to moc příjemné není. Strašně se mi stýská po plnějších rozsazích. Ale pořád jsem neskutečně fascinovaná tím, jak moc mě přítomnost Človíčka nutí naslouchat si a respektovat se. Absolutně a bezvýhradně. Takže i když jsem mrzutá, že položit se na záda a překulit se na bok je pro mě příšerně náročné, říkám si, že tímto se o sobě dozvídám nejvíc.

Každodenní videa z Dedicate Series si pak doplňuji podle aktuální chuti a potřeby jinými videi od Adriene. Buď zaměřené jen na meditaci (a to je prosím pěkně jako jíst ten nejlepší větrník na světě, tak moc dobré to je!), anebo další yogasanové video. Dost se mi osvědčilo video pro ženy ve třetím trimestru, které je ale v placené aplikaci. Cílí na dech, otevření hrudníku a kyčlí a posílení hýždí a stehen. Snažím se ho do praxe zařadit alespoň dvakrát týdně, dělá mi opravdu dobře.



Ač jsem si myslela, jak budu hodně pracovat s pánevním dnem, dělám to spíš mimoděk. Rozhodně nejsem důsledná tolik, jako bych asi být měla. Trochu se vymlouvám, že vlastně pořádně nevím, jak na to, ale není to tak úplně pravda. Prostě se na to soustředím víc jen ve chvílích, kdy se ve videích praktikuje ásána, kterou nemohu pro bříško vykonat. Pak si dřepnu do jógového dřepu a dno aktivně vytahuji vzhůru a s výdechem postupně uvolňuji. Víc nic.

Někdy začátkem tohoto týdne jsem si udělala radost a rozhodla jsem se, že vyzkouším zkušební verzi webu Alo Moves. To je takový krásně americká jógová platforma, kde vedou různé lekce krásní lidé a jejich lekce jsou vizuálně krásně zpracované. Celé je to prostě krásné. Měsíční poplatek je dvojnásobně vyšší než u Yoga with Adriene, stojí 20 dolarů. Ale mají tu možnost si aplikaci zadarmo vyzkoušet a když jsem zjistila, že tam mají dvě moc pěkné řady Prenatal Yogy, které obsahují i vedené meditace, rozhodla jsem se, že to prostě zkusím a těsně před uplynutím trialu svoje členství zruším. A po porodu a šestinedělí si třeba měsíc zaplatím. Asi nebudu mít prostor chodit na lekce do studií, ale v pohybu bych ráda zůstala pořád.

Alo Moves mě zatím hodně baví, hodně lekcí je tam soustředěno ve specifické série zaměřené na rozvoj síly, mobility, pro začátečníky, na meditaci. Chtěla bych se ve své praxi posunout dál, využít toho sebe-uvědomění, které s těhotenstvím přišlo. A jestli někdy přeci jen nějakou lekci povedu, ráda bych nasbírala nějakou inspiraci. Nejen co se týče skladby lekce, ale i používání pomůcek a vlastní zkušenost, jak se postavit do nějaké pozice a jaké jsou její modifikace. Protože - a to buďme upřímní - na veřejných lekcích ve studiích se prostě dost často potkáte s velkým stereotypem. A taky si tak trochu potřebuju všechno vyzkoušet a zažít sama na sobě.



Ten hlavní důvod, proč se bojím porodu a proč jsem začala ladit svoji mysl pozitivním směrem (a ne katastrofickými scénáři), je vlastně úplně prostý a jednoduchý. Pochybnost. Pochybuju o tom, že moje instinkty sepnou, že moje tělo bude reagovat tak jak má a já ho prostě hlavou neuřídím. Protože nebudu vědět, jakou úlevovou pozici zaujmout, jestli to dělám technicky dobře, jestli dýchám dobře. Zkrátka si nevěřím.

Kecy!

S každodenním zapisováním svých prožitků z praxe jsem pochopila jednu zásadní věc. Jestliže moje intuice nefunguje, proč si každý den vyberu jako doplňkovou jógovou praxi nějakou, po které moje tělo a hlava prahne? Že když cítím, že bych potřebovala otevřít hrudník a zapojit lépe mezilopatkové svaly, proč paže automaticky spletu v Garudasaně? Každý den si intuitivně vybírám a volím praxi, která mi udělá dobře. Tak jak jsem proboha přišla na to, že mi intuice nefunguje?

Přiznám se, že mi k uklidnění pomohla jedna meditace (příhodně nazvaná I trust my body - Důvěřuji svému tělu). Došlo mi, že moje tělo prostě přesně ví, co je potřeba. Jen když nad tím vším začnu příliš přemýšlet a dostanu se do pochybností, začnu šílet a mám pocit, že nic nefunguje a nic nemám pod kontrolou. A přesně pro takový moment se musím zastavit, nadechnout se a vykašlat se na pochybnosti. Nechat dělat tělo to, co uzná za vhodné, protože je inteligentní dost. Za to, že mu to hlava sabotuje, chudák tak úplně nemůže.



Každodenní praxe mi dělá opravdu, opravdu moc dobře. I dvacet minut stačí pro to, abych se cítila líp, nejen po fyzické stránce. Nebolí mě v zádech, nebolí mě hlava, neotékají mi ani nohy, ani ruce, nemám zácpu. Vnímám, jak se mi každý den víc a víc roztahuje pánev, všímám si, jak se mají moje kyčle a dopřávám si častého sezení ve zkříženém sedu klidně i na zemi, protože je to velmi, velmi pohodlné. Ta hodinka na podložce mi dovolí zapomenout na diskomfort a třeba ho i na chvíli velmi zmírní. Jistě, že to není vždy růžovoučké a někdy se prostě nedokážu soustředit, ale i tak to nevzdávám a beru to jako svoji každodenní příjemnou rutinu.



Co mě ale nejvíc zajímá je, jak mi moje každodenní praxe pomůže při porodu a potom v čase hojení. Na zhodnocení si ale ještě nějakou chvilku budeme muset počkat. Jste také tak zvědaví, jako já?

úterý 15. ledna 2019

15/1

Po návratu z nemocnice mi opravdu do skoku nebylo. Asi jsem čekala, že po dobrání antibiotik mi začne být znovu mnohem lépe. To se doopravdy nestalo. Bylo mi hrozně. Dokonce tak hrozně, že jeden večer jsem ležela na gauči, neschopná pohybu, se slzami v očích, čekala na muže, až se vrátí a trochu se o mě postará. Ke konci týdne se můj zdravotní stav zlepšil, ale musela jsem udělat několik zásadních kroků, abych tomu šla trochu napřed. Třeba jíst mnohem menší porce jídla, pít jen tak akorát, hodně odpočívat (= opravdu proležet celý den na gauči s knížkou) a přijímat hodně lásky.

Zařizuju poslední věci, které mi zbývají ze seznamu na leden. Po návratu z nemocnice jsme připravili všechno pro příchod Človíčka, roztřídila jsem, vyprala a vyžehlila všechno, co nejspíš bude potřebovat v prvních měsících, muž smontoval kočárek a postýlku, odvezli jsme do recykláku věci, co nám doma překážely a trochu přestavěli nábytek v pokojích. Tašky máme všichni sbalené. Jediné, co zbývá sehnat, je přebalovací komoda (v Ikea v Brně ji zatím nemají skladem) a nějaké vybavení pro mě (přípravky na hojení, nejzákladnější věci pro kojení). A i kdyby se nám to nepodařilo sehnat včas, plán B už mám taky rozmyšlený. 

Včerejší kontrolu u doktora pořád ještě zpracovávám a nevím, co si o tom mám myslet. Ten nejzásadnější pocit, který se dostavil, byl tento: "S pokorou a otevřeností přijímám, co se děje." Nechávám tomu volný průběh. Subjektivně vím, že moje tělo už by si potřebovalo ulevit a připravuje se k porodu. Miminko se fyziologicky posouvá dolů, blíž k porodním cestám. Dokonce je tak nízko, že si oba - já i doktor - nezávisle na sobě myslíme, že spíš než v polovině února porodím dříve. Jenže mému lékaři se nelíbí ještě jedna věc - Človíček začíná být hodně velký, zatímco já zase ztrácím na váze. Nelíbí se mu výsledky naměřeného cukru v krvi z nemocnice, takže pro jistotu se mám střežit všeho sladkého (což už se víceméně nějakou dobu děje), abych váhu miminka ještě víc nepodporovala. A poslal mě na mimořádný velký ultrazvuk, aby se znovu přeměřily všechny hodnoty. Pak se budeme rozhodovat, co dál.

I když jsem se těšila na to, jak si leden užiju jako měsíc volna, potkám se se všemi kamarádkami a strávím své poslední dny ochutnáváním různých jógových studií, po hospitalizaci a s přihlédnutím k tomu, jak se vlastně cítím, se na příchod Človíčka těším a je mi jedno, kdy k němu dojde. Mrzelo by mě, kdyby se rozhodl přijít na svět příští týden, kdy muž bude pendlovat mezi Brnem a Prahou a nebude schopen za mnou přijet do 10 minut, jak jsem zvyklá. (Ale i pro tyto situace mám plán B.) Dohodli jsme se však doma, že od příštího týdne zlehka podpoříme celý ten proces a nebudeme vyčkávat do začátku února. Někde uvnitř sama sebe cítím, že je to moudré rozhodnutí.

I přes veškerou únavu a nepoladění se každý den věnuju své jógové praxi a je to nádherné, protože se tak děje s veškerou úctou a respektem k aktuálnímu stavu těla a duše. Po návratu z nemocnice jsem se přidala k Dedicate - 30 day yoga journey od Adriene Mishler a opravdu si užívám každou strávenou na podložce. A není to jen o fyzické praxi, značnou část toho času věnuju dechu, uvolnění břicha, meditaci a celkovému zklidnění a strašně mi to pomáhá. Mám přes den i přes bolesti v podbřišku, případně mě píchá pod žebry (Človíček si tam odkládá nožičky) a jen prostý sed vzpřímený a dech do břicha mě uvolní natolik, že se mi zvedne nálada. Snažím se také každý den zaznamenávat, jak na mě praxe působí, abych si to tu mohla shrnout a třeba inspirovat další z vás k pravidelně nepravidelné praxi doma.

Strašně ráda jsem si přečetla všechna novoroční předsevzetí, které se na různých blozích objevily. I já jsem si dala tu práci a udělala si přehled toho, čeho bych chtěla v tomto roce dosáhnout. Záměrně používám slovo "práce", protože se mi do toho úplně nechtělo, ale věděla jsem, že to bude užitečné. Po poslechnutí tohoto podcastu jsem si totiž udělala prvně poctivé shrnutí roku 2018. Položila jsem si několik otázek:
  • Čím pro mě byl rok 2018?
  • Co pro mě v roce 2018 rozhodně nebylo jednoduché? Co nešlo podle mých představ? Co se pokazilo?
  • Co bylo v roce 2018 krásné? Co se mi rozhodně povedlo?
  • Co jsem se o sobě v roce 2018 dozvěděla? Co jsem se o sobě naučila? 
Sepisovala jsem si svoje myšlenky bezmála tři dny a bylo to objevné. Ano, byla to dřina, protože kdo se chce obracet zpět, když tu máme čerstvý start a nové výzvy? Jenže jsem díky tomu pochopila, jak odpovědět na otázku Čeho chci mít v roce 2019 mnohem víc? Čeho chci naopak méně? Znám důvod, proč si to tak přeju, a to je podle mě zásadní.

Zatím si pořád myšlenky srovnávám a ráda bych je prvně svěřila svému deníku. Z těch velmi praktických tu mám dva krátkodobé (poporodní) záměry:
  • zahojit se;
  • pracovat s pánevním dnem a svaly středu těla;
  • vrátit se zpět k pestřejšímu způsobu stravování.
Ráda bych navštívila fyzioterapeuta, který mi trochu pomůže právě se správným zapojováním pánevního dna a navede mě na domácí praxi. Čas věnovaný sama sobě je pro mě strašně, strašně důležitý (i to mi ukázalo moje domácí písemné cvičení) a nechci se odbývat. Nebude to jednoduché, umím se perfektně rozdat pro ostatní, ne však pro sebe. O to významnější pozici mají tyto moje plány na rok 2019 mezi ostatními "předsevzetími".

P.S.: Pro všechny čerstvé maminky, které rády poslouchají podcasty při svých cestách nočním bytem při uspávání anebo po venku s kočárkem/šátkem, doporučuji Yoga - Birth - Babies kanál. Ačkoli je v angličtině a v některých termínech prostě plavu, nutí mě k přemýšlení. Snad jednoho dne budu moct všechny své dosavadní zkušenosti propojit a sdílet s ostatními ženami také.

P.S. 2: Kdybyste některá z brněnských čtenářek vyrážela na tuto akci, prosím, napište mi svoje dojmy. Myslím, že tou dobou bude moje pánevní dno v dost velkém zápřahu samo o sobě, takže se nezvládnu zúčastnit. Ale vy běžte!

P.S. 3: Anebo tento program vypadá skvěle!

P.S. 4: Punk jóga nově přidává lekce Ashtanga jógy! Pokud vás láká podívat se do Punku a ještě zkusit Ashtangu, tak teď nastává ten správný moment :-) I když vás to třeba nemusí chytnout za srdce, minimálně si odnesete lásku k pozdravu slunci, návod, jak propojit pohyb s dechem a hlavně jak si vytvořit domácí praxi.

čtvrtek 3. ledna 2019

Moje těhotné tělo

Strašně ráda si procházím Instagram. Obzvlášť, když se třeba nedejbože ocitnu v nemocnici, spánek nepřichází, kvůli zavedené kapačce není příliš mnoho možností, jak se uvelebit, ale to až tak nevadí, protože nakonec je člověk vlastně rád, že ho nic nebolí a kdyby se přeci jen něco dělo, stačí zmáčknout kouzelné tlačítko nad postelí a pomoc přijde. 

Když přišla nová aktualizace operačního systému pro majitele jablečných telefonů, jedna z vychytávek, kterou telefon najednou začal oplývat, byl monitoring času stráveného u miniaturní obrazovky a potom u jednotlivých aplikací. Nikoho to nenechalo chladným a obzvlášť na Instagramu se hodně lidí dušovalo, že výrazně omezí svoje koukání do mobilu. S touhle vlnou detoxu se pak svezl ještě detox od účtů, které jsou příliš vymazlené/prolhané reklamou/neupřímné/s nekvalitním obsahem (dosaďte si cokoli) a nakonec se to zabalilo do různých klišé, nad kterými jsem se musela pousmát. 

Strašně ráda si procházím Instagram a tu vyfikundaci (pardon my French) na monitoring stráveného času na mobilu jsem si natvrdo vypla a nezajímá mě to. Nemám totiž pocit, že by to u mě byla nějaká extrémní závislost. Ráda nacházím opravdové profily, ráda se dívám se na ty extrémy, kterými se ukazujeme na odiv světu. A ještě radši sleduju ty, kteří třeba nějak rozumí svému oboru a sdílejí zajímavé informace (v tomto směru sleduju zajímavé lidi, kteří se etablují ve fitness světě a přinášejí dost unikátní pohled na některé věci; nejvíc mě zajímá ženský trénink, ženská výživa, ženské tělo a jeho fungování, jsem tím prostě fascinovaná). A protože jsem se chtěla obklopit ženami, které také čekají miminko anebo jsou čerstvě maminkami, hledala jsem podobné profily s příběhem. Profily s holými těhotenskými břichy, lascivním spodním prádlem, ze kterých přímo do očí bila zoufalá potřeba cítit se krásná, jsem míjela. Obzvlášť ty, které pod takovými fotkami hlásaly, jak jsou se svým těhotenským tělem děsně spokojené.

Něco vám povím. Já to nedokážu. Nedokážu se vysvléct do naha, obalit svá prsa krajkou, nasadit si roztomilé podkolenky s mašličkou a pak čekat na samospoušť v polocudné/necudné póze. Nedokážu ani pod takový příspěvek napsat, že před miminkem jsem měla vyrýsované břicho a měla pocit, že je to ono, ale ta konečná láska k sobě samé a svému tělu přišla až právě teď. 

Proč?

Jednak jsem od začátku těhotenství začala být alergická na cokoli, co nebylo 100 % bavlněné anebo 100 % bambusové. Krajka, silonky, umělotina se o mě nesměla ani otřít, jinak bych se uškrábala k smrti. Jednak jsem se začala maličko stydět za to, jak málo svému tělu rozumím a jak to, co dříve bylo pochopitelné a dobře čitelné, reagovalo najednou jinak a ne podle žádného předem odžitého vzorce. Nic nepřipomínalo žádnou předchozí zkušenost. Koukám se na svoji schránku s překvapením a údivem a pořád nerozumím. 

Tomuto zmatku nepřidal ani pocit, že svoje tělo už nevlastním. Ne proto, že poskytuje bezpečný úkryt miminku, to je v pořádku, spíš proto, že najednou nestíháte reagovat rychle, když se po vašem břiše začnou sápat různé ruce. A začne vás překvapovat, že se vás nedotýkají třeba vaši blízcí, ale kolegové, nebo známí, nebo prostě jen tak někdo, koho jste potkali na vánočním večírku. Do toho přichází množství lékařských prohlídek, kterých je o to víc, pokud těhotenství neprobíhá úplně bez problémů. Vstup do vašeho intimního prostoru je najednou otevřený dokořán a vy ho vlastně nejste schopní jakkoli omezovat. Buď vaše reakce není dostatečně rychlá, anebo to prostě nejde jinak (třeba v nemocnici), anebo už rezignujete a úplně se od svého těla odtrhnete.

A pak tu jsou slova. Na začátku totiž všichni říkají, že vypadáte hrozně. Pohuble, velmi nemocně, srazí vám ze čtvrtletních prémií body za to, že jste málo entuziastičtí a málo se odevzdáváte firmě. Pak jim vysvětlíte, že procházíte dost nepříjemnými těhotenskými nevolnostmi a dost často se prostě jen snažíte nepozvracet se, když si v kanceláři někdo otevře svoji krabičku se smažákem k obědu. Anebo fish and chips (true story). Dlouho pak nemáte vůbec žádné břicho, těhotně nevypadáte, takže těhotní nejste. No a pak to najednou přijde, bříško naroste a už je z toho - panebože, ty jsi obrovská, to už musíš mít za pár, kolik jsi přibrala, no, jen tak málo, hm, tak to bude ještě horší, jen počkej, to moje žena nakonec nabrala 22 kilo.

V určitém momentu jsem se od sebe opravdu odpojila. Nemáme zrcadlo, nemám se jak prohlížet, takže když náhodou na nějaké narazím, jsem překvapená. Ne, není to o tom, že bych si připadala nepůvabná nebo až odpudivá, ale stejně si to odpojení od svého těla snažím nějak kompenzovat. Třeba že jsem zase začala mít radost z pěkného nalíčení. Přestala jsem nosit kalhoty a ráda nosím šaty. Chci sama pro sebe vypadat žensky, bříško neskrývat, ale zároveň tak trochu skrýt tu nejistotu, kterou cítím. 

A právě ta nejistota hraje zásadní roli v mém strachu z porodu. Že se na své tělo nebudu schopná naladit, nebudu rozumět signálům, nebudu je schopná vyhodnotit a nechám to na jiných, aby to udělali za mě, i když mi pratěžko mohou rozumět lépe. Uvědomila jsem si to, když mě muž 1. ledna odvážel do porodnice v hrozných křečích, neschopnou chůze.

Nevěděla jsem, co se děje, věděla jsem jen, že tohle už sama doma nepřestojím. Začalo to o dva dny dříve jako strašlivá a nemilosrdná střevní chřipka (byla to chřipka anebo to byla očista těla před porodem?). Následoval den naprostého vyčerpání v posteli a pobolíváním bříška. Spánek milosrdný úplně nebyl, sice už jsem neměla co zvracet, ale lépe mi nebylo. Novoroční oběd u rodičů jsem přesunula k nám domů, naši mi přivezli trochu vývaru, abych aspoň něco málo snědla. A pak jsem odpadla. V půlce oběda jsem přestala vnímat, tělem otřásala zimnice, nešlo to zastavit a bolest na pravé straně břicha začala být neúprosná. 

Co na to moje hlava? Rozum průběh situace vyhodnotil přesně takto v následujícím sledu: střevní chřipka anebo očista před porodem? - poslíčky, konejšivé teplo vany pomůže, úlevové pozice pomohou - hodně pít, hodně pít, dehydratace a vyčerpání organismu - vstaň a běž si okamžitě sbalit tašku do porodnice, je jedno, že ti tam polovina věcí chybí, nakonec si vem jen to nejnutnější, ostatní za tebe dořeší v nemocnici - tohle nejsou kontrakce, tohle nejsou poslíčci, tohle je divný - error, error, error, nevím, co se děje, nechci do nemocnice, bojím se - musíme jet do nemocnice, nevím, co mi je, miminko je asi v pohodě, ale já ne - taška je sbalená, vezmi si oddací list a kartičku pojišťovny - objektivní popis příznaků v přesné časové posloupnosti pro doktory.

Naši společně s mužem mě naložili do auta, a my jsme opět otestovali, jak rychle zvládneme do porodnice dojet.

Bylo to hrozné. Bylo mi tak zle, že jsem nevěděla, co mám dělat, doktoři moc nevěděli, co se mnou dělat, až se začalo jednat. Měla jsem zánět v těle, nevědělo se, jak moc je v ohrožení miminko, bylo dost možné, že je a i když jsou porodní cesty zavřené, tělo se možná chystá na případnou evakuaci, případně, a to v nejhorší variantě, mi porod vyvolají. 

A já nevěděla, co mi je. Měla jsem strašné křeče, zimnici, tvrdou polovinu břicha, kapačka nezabírala, nezabíralo prodýchávání, přestávala jsem mít na cokoli sílu a jediné, co jsem si v hlavě opakovala, bylo, že tohle přece nemohou být kontrakce, moje tělo mi přece musí dát mezi stahy aspoň chvilku oddech, tohle není správně. 

Následoval rychlý přesun na celkové sono břicha, pak prohlídka na chirurgii pro vyloučení zánětu slepého střeva. Sono bylo nepříjemné - mladý lékař byl důsledný, jenže já nedokázala v klidu ležet v křečích a zimnici a prostě toho na mě bylo moc. Když mě přivezli do čekárny chirurgie, sestřičky na příjmu se moc omlouvaly, že jsem se zrovna trefila do výměny směn, ale že udělají maximum, abych tam v té krvavé košilce na vozíku neseděla příliš dlouho. Seděla jsem tam dvě a půl hodiny. Bylo mi to jedno. Prostě jsem si tiše poplakávala a místy usínala, hlavu opřenou o madlo vozíku. Byla jsem totálně v háji, otupělá bolestí, křečemi, vysílením, žízní, nemožností jakéhokoli pohybu, bolavou rukou po několika neúspěšných vpiších pro flexilu (praskaly mi žíly). Vyčerpala jsem všechny své možnosti a prostě se odevzdala. Bylo mi líto, že miminko možná přijde na svět dřív, i když je zcela vitální a má už přes dvě kila. Bylo mi líto, že ho třeba nebudu moct pochovat hned co přijde na svět, protože budu v celkové narkóze. Hlavně mi bylo líto, že jsem tak strašně selhala a že prostě nejsem schopná ani normálně a bez komplikací rodit.

Jediné, co mě drželo nad vodou, byla lidskost všech, kteří se o mně starali. Ať už to byla mladá paní doktorka na příjmu, která pochopila, že mě v těch křečích vyšetřit s nástroji bez zranění nedokáže, a tak toho nechala. Porodní asistentka, která mě podpírala, vyslíkala, oblíkala, pomáhala a držela mě pevně za ruku, když už mě potřetí vyšetřovali, jestli náhodou nezačíná porod a šeptala mi do ucha, abych nebrečela, že to bude dobrý. Zdravotní bratr na sonu, který mě zvedl z lehátka, otřel od gelu, aby mě to nestudilo, zakryl mě a pomohl mi na vozík. Sestry v čekárně na chirurgii, které se mě každou chvíli ptaly, jestli nechci deku, pustili mě na lepší záchod pro personál, abych nemusela být mezi těmi ostatními pacienty (asi si dovedete představit, kdo na chirdě večer po Silvestru byl). Chirurg, který mě vyšetřoval a který se mi omluvil za čekání, snažil se mě trošku rozesmát, určil, že to vypadá na zánět ledviny a na dotaz sestry, zda mám jít ještě na vyšetření na urologii, ji odvětil: "Neblázněte, to tam bude další dvě hodiny čekat v čekárně a už je deset hodin, je potřeba, aby se hned vrátila do postele a dostala antibiotika."

Antibiotika zabrala okamžitě, stejně jako léky od bolesti, i když mi flexilu museli přepíchnout ještě dvakrát, abych do sebe léky dostala. 

Osud ke mně najednou byl milosrdný natolik, že tu noc začal fofr s porody až těsně nad ránem, ale všechny rodící maminky byly na boxech daleko od JIPky a já mohla spát, hodně tvrdě spát.

Celý následující den jsem prospala. Ukázalo se, že porod se zatím opravdu nechystá, že na infekci zatím zabírají antibiotika a odpočinek. Ulevilo se mi. Někde vzadu jsem si přeci jen byla jistá, že Človíček u mě zatím zůstat chce. Ale stejně mě zneklidnilo, že jsem nepoznala uroinfekci, moji starou dobrou kamarádku. Jenže ona se - potvora - prostě zachovala jinak! 

Po dvou dnech, k mému velkému překvapení, mě propustili domů s balíčkem antibiotik a objednávkou na kontrolu v pondělí. Byla jsem ráda. Ne že by mi to scrollování Instagramem a čtení knížky nějak obtěžovalo, ale přeci jen mi bylo hrozně smutno a já jsem i přes všechnu lidskost personálu potřebovala cítit něhu a ochranu svého muže. Protože jestli si o svém těle něco doopravdy myslím, pak to, že je extrémně křehké. Možná takové bylo i předtím, jen jsem si to nikdy nechtěla přiznat. 

A přesně pro tyto dílčí zkušenosti nejsem schopná upřímně napsat body positive článek o tom, jak se ve svém těle cítím skvěle. Lhala bych. Je pro mě ještě větší záhadou. Ale přeci jednu pozitivní pointu to má - skutečně se na porod nepřipravím. Ani hodinami jógy, meditací, dlouhými procházkami, čtením odborných knih, chozením do předporodních kurzů, vědomým dýcháním. Takže tenhle strach z nepřipravenosti mohu hodit za hlavu. Prostě musím nechat autopilota zapnutého, on už to za mě nějak vyřeší. A když ne on, Osud to zařídí tak, jak se to má stát.

Nakonec, vždycky jsem o sobě tvrdila, že moje nohy kráčející cestami životem jsou vždycky plné šrámů od toho, jaké překážky překonávám. Tvrdošíjně si totiž vybírám cesty s nejvyšším stupněm obtížnosti. 

Do Nového roku vám přeji se z toho všeho hlavně neposrat - z množství času na Instagramu, prokrastinace, nutnosti okamžitě začít cvičit nebo držet dietu, nenakupovat rok nic zbytečně, vyházet drtivou většinu šatníku, nakupovat jen v sekáčích 100 % vlněné svetry za 50 Kč apod. Dělejte si malé radosti a potěšení a prďte na to, jestli je ta čokoláda, co vám dělá dobře v břiše, Milka a ne fair trade vegan 80 % hořká čokoláda, anebo mikina, kterou jste si koupili, protože vám sluší, v H&M. Užívejte si ten luxus, že můžete řešit takové věci. 

A já jdu do svého těhotného těla vpravit poslední dnešní tabletku s antibiotiky a zalezu za svým nemocným, ale milovaným mužem.

středa 26. prosince 2018

O síle bylinkové napářky



Věřím bylinám. Jsou mocné, léčí postupně, neviditelně čarují a jednoho dne zjistíte, kolik práce za tu dobu udělaly. Ze začátku jsem si připravovala bylinkové čaje, (mezi mé nejoblíbenější kombinace patří máta - meduňka - heřmánek. Když je smícháte, dostanete lahodnou směs na přesycený, bolavý žaludek.) postupně mě moje zvědavost přivedla na myšlenku využít bylinky i trochu jinak - jako bylinkovou napářku. Rozhodně to není z mé hlavy, inspiroval mě rozhovor Alice Mičunek s Monikou Valovou.

Bylinná napářka je technika nahřívání ženského lůna. Voňavé silice laskají dělohu, skrze ni se pak dostávají do krevního oběhu a pomáhají s nejrůznějšími ženskými obtížemi. Já jsem toužila po zmírnění křečí a bolesti při menstruaci. Prostě už jsem nechtěla brát po litrech Algifen anebo po kilech Nalgesin (když k tomu zvracíte, nemá to navíc smysl). Jednak mi to nepomáhalo, jednak jsem měla pocit, že tělo je vůči těmto prostředkům absolutně rezistentní.

Tento článek bych chtěla věnovat všem svým kamarádkám. Je to totiž nádherný, velmi důvěrný a ženský rituál, jehož síla mě samotnou překvapila. Nemyslím si, že je potřeba uchýlit se k napářce jen pokud máte nějaké problém k řešení. Naopak si ho dopřejte jen tak, z respektu sama k sobě.

Jak na napářku obecně

Po přečtení rozhovoru s Monikou Valovou jsem pak procházela její web, který o napářce informuje opravdu zevrubně. Základním receptem tedy je:

  • namíchat si směs bylinek o váze 28 gramů (v sušeném stavu);
  • svařit ho ve 2 litrech vody;
  • bylinkový odvar nechat odstát 5 minut pod pokličkou;
  • na odklopený hrnec položit speciální napařovací prkénko, na nějž si sednete, zabalíte se do teplé deky, na nohy huňaté ponožky a necháte páru příjemně působit po dobu 20 minut;
  • po tuto dobu si opakujete záměr, přání, nebo jen tak v tichosti jste samy se sebou;
  • po této době se pak jen odeberete do postele, kde minimálně 40 minut odpočíváte;
  • celý odvar vylejete doma na zahradě, vrátíte bylinky zpět zemi a poděkujete za jejich pomoc;
  • aplikujete týden před menstruací 2x a 3x, v týdnu po menstruaci 1x.
Moje osobní zkušenosti

Když se rozhodnu, že něco vyzkouším, nesmí mě od toho zbrzdit nějaké zásadní překážky. Neobjednala jsem si tedy předpřipravenou bylinkovou směs, ani jsem nečekala, až mi dorazí speciální napařovací prkénko (které by mi jistě zjednodušilo celý proces). Prostě jsem si nastudovala, jaké bylinky by mi na mé obtíže pomohly, vybrala z nich šest, které mám doma anebo je snadno seženu. 

Pro bylinky si chodím nejčastěji do Léčivých rostlin v Brně. Jednak to mám kousek od domu, jednak tam seženu bylinky levněji. Jsou více nadrcené, nasekané, ale pro účely napářky se hodí skvěle. V čajových směsích mi drť a prach trochu vadí, a proto používám bylinky ze Sonnentoru. Jsou ale hodně drahé. Zdatnější ženy si bylinky samy nasbírají a nasuší, případně si udělají odvar z čerstvých bylin (a to teprve musí být nádhera!). Mezi ně ale tedy rozhodně nepatřím.

Složení mé osobní směsi vycházelo z toho, co jsem okoukala právě u Moniky Valové, a z mých vlastních (čichových) preferencí. Účinky a kontraindikace jsem si kontrolovala na webu Bylinky pro všechny

Pro svoje obtíže jsem zvolila směs:
  • Levandule (protizánětlivá, konejšivá, nejvoňavější bylina)
  • Heřmánku (tiší menstruační bolesti, užívá se při PMS)
  • Kontryhele (je na všechny ženské problémy, zvyšuje pravděpodobnost početí, tlumí menstruační bolesti, léčí všechna zánětlivá onemocnění v podbřišku)
  • Měsíčku (proti vaginálním mykózám)
  • Maliníku (pomáhá s bolestivou menstruací, tonizuje dělohu)
  • Šalvěje (čistí krev, posiluje celé tělo a je velmi podobná ženskému hormonu estrogenu)
Pak už jsem postupovala podle obecných rad s drobnými úpravami. Doporučuju si nechat bylinný odvar odstát déle než pět minut. Opařit se "tam dole" opravdu nechcete. Mám doma takové speciální hrnce, které drží teplotu pokrmu hrozně dlouhou, a tak jsem odvar nechala stát klidně i dvacet minut, anebo jsem ho rovnou přelévala do nějaké jiné mísy.

Menší mísa pro mě byla výhodná i proto, že speciální napařovací prkénko nevlastním. Nad mísu jsem si totiž klekala do pozici na všech čtyřech, kdy jsem pak různě střídala pozici dítěte a pozici na všech čtyřech. Pro takový případ je moc fajn mít pod tělem (a koleny zvlášť) nějakou měkkou podložku. Já jsem si vystačila s naším hebkým koupelnovým koberečkem. Zbytek těla jsem prvně zabalila do ručníku a až potom do deky, kdybych si náhodou nějaký cíp vymáchala v odvaru. Připravte se na to, že vám bude opravdu teplo. Byla jsem úplně zpocená (a to byl nějaký duben), prostě jako v sauně. 

Dobu nad párou jsem si stopla na mobilu. Mohla bych sice sedět nad mísou donekonečna, jak to bylo příjemné, ale nic se nemá přehánět a bylinky jsou pořád moc drogy. Čas jsem si "krátila" čtením knížky Ženy, které běhaly s vlky. Ne proto, abych od sebe a svých myšlenek odváděla pozornost, naopak, abych je podpořila. S každou přečtenou větou jsem se vracela sama k sobě a přemýšlela, jak to vlastně mám a vedla jsem tak se sebou vnitřní dialog. 

Rituál jsem završila v posteli. Naplánovala jsem si to tak, abych pak mohla přejít zabalená v dece rovnou do postele a mohla si užít ten nádherný pocit tepla, který v lůně ucítíte. Byla jsem strašně příjemně unavená, takže když jsem se prospala až do rána, druhý den jsem se cítila jako znovuzrozená. 

Bylinnou napářku jsem si dopřála jen dvakrát týden před menstruací a poté jen jednou po menstruaci. Chtěla jsem u toho být sama, nechtěla jsem odpovídat muži na jeho případné otázky nebo připomínky, a tak jsem si rituál plánovala na chvíle, kdy budu sama doma v úplném klidu. 

Bylinky jsem zpět přírodě vrátila, přišlo mi to strašně hezké. Prostě jsem vyšla z domu ven a vylila je s poděkováním do trávy. Bez toho by mi celý rituál přišel takový neukončený.

Jestli mi bylinná napářka pomohla? Ano. Ten měsíc jsem PMS nepocítila. Naopak jsem se cítila nádherně žensky, sebevědomě, sebejistě, tak, jako už dlouho ne. To teplo uvnitř mě zůstalo a já konečně měla pocit, že zevnitř neumírám. Byla jsem smyslná i sama pro sebe. Promítalo se to do všech oblastí mého života a konání. 

A pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Po třech letech snažení a přání.

Od té doby jsem bylinnou napářku nezopakovala, protože se v těhotenství velmi nedoporučuje. Může se znovu aplikovat až ve 39. týdnu těhotenství jako příprava těla na porod. Stejně tak, jako mi napářka mi do života přivedla Človíčka, věřím její síle, že mi pomůže zvládnout završit mé těhotenství snadno, abych se s Človíčkem konečně mohla setkat osobně.

sobota 15. prosince 2018

Narozeninový

Letošní narozeniny byly tak jiné v porovnání s těmi předchozími. Do svého jednatřicátého roku totiž vstupuju sice bez jakékoli vize, zato velmi spokojená s tím, co je právě teď. Mám za sebou rok splněných přání - udělala jsem si kurz jógy, během nějž jsem prožila mnoho nádherných okamžiků, konečně jsem drželi v rukách klíče od našeho nového bytu, na který jsme tak strašně dlouho čekali, poznala jsem se s další blízkou osobou, na které mi hodně záleží, a nakonec k nám přišel Človíček, zcela neplánovaně a překvapivě. 

Ano, kromě toho všeho byl tento rok mimořádně náročný. V práci to rozhodně neprobíhalo podle mých představ. Stěhování a drobné stavební úpravy garsonky v kombinaci s plnými víkendy kurzu taky stály zato a opravdu jsme si hodně zamakali. A pak léto, kdy jsem bojovala s šílenou únavou, neustálým zvracením a stresem z výsledků genetických testů, kdy se o nejhorší prognóze mluvilo v zámlkách. Jedna neschopenka na zotavenou po dalším šíleném zvracení. Po týdnu v práci opětovný návrat na neschopenku, oklikou přes bohunickou JIPku. Opět hodiny a hodiny pláče, strachu, nevyspání. Hodně obav ohledně rodinného rozpočtu.

Tento rok by ale bez těchto zážitků nebyl kompletní. Možná to nebude úplně luxusně zabalený dáreček, se snítkou levandule a čokoládovým lanýžkem uvnitř, převázaný mašlí, spíš to bude takový ten zmuchlaný balík unavený po dlouhém a velmi neúspěsném doručování PPL anebo DPD. Nakonec je fajn, že vůbec dorazil. 



A tak byl dnešek oslavou nikoli mojí, ale všech příležitostí, které jsem dostala. Zašla jsem si na adventní jógu do Punku, vyrazila s mužem na oběd a na kafe, kde jsme náhodou potkali kamarády, ke kterým jsme se připojili a bavili se dobře tak, že jsme ani na čas nehleděli. Krásně mi k tomu nasněžilo. Muž mi nachystal překvapení v podobě žároviček na terásce, po kterých jsem toužila. Dnešek byl prostě dokonalý po všech stránkách. Byl přesně takový, jaký jsem si přála, aby byl. Pokorný, plný vděčnosti, projevem úcty. 

Vše nejlepší!


čtvrtek 13. prosince 2018

13/12

"Zůstaň se mnou aspoň do začátku února, prosím," šeptala jsem ve středu ráno Človíčkovi. Nevím ale, jestli jsem spíš nechtěla přesvědčit samu sebe. Večer předtím totiž přišly bolesti. Takové ty dobře známé, které mi zpestřovaly každý měsíc ženské prázdniny. Byly tam, pak jsem usnula takovým tím spánkem nemocných a nad ránem po nich zůstala pobolívající jizva v podbřišku. Zůstal divný pocit a strach. Tělo se připravuje, tupá bolest v kyčlích, na kostrči a v bedrech mi něco šeptá nazpět. Z ševelení nedokážu rozpoznat jednotlivá slova, ale tuším, tuším a v mámině objetí brečím - fyzickou bolestí a únavou z bolesti, nepohodlí a ze strašné únavy.

Místo pobíhání po obchodech a zkoušení teplého svetru anebo šatiček k narozeninám se ploužím na šalinu směr domov, kde si podložím zadek polštářem, zabalím se do deky, pouštím si mluvené slovo jako bílý šum a usínám, na pár okamžiků se vypínám před světem. Je mi líp. Svěřuju se muži, kterého jsem ještě ráno chtěla zpražit kousavými slovy o tom, že myčka se sama nezapíná a že doplňovat ledničku nemusím jen já. 

Stejně jako neexistují jednorožci, neexistuje ani setrvání v osvícení. Po zkušenosti s JIPkou jsem dokázala svůj život vyklidnit natolik, že jsem opět nabyla pocitu, že zvládnu všechno. Odevzdat precizně všechnu práci, jak jsme se šéfem domluvili (aby se mi pak vyhýbal a nesplnil to, co slíbil), udělala kus práce navíc (každý dobrý skutek budiž po zásluze potrestán), sehnat všechny vánoční dárky (nemožné), potkat se se všemi přáteli (nemožné, a jejich odmítání mě bolí), mít čas na sebe a nic nedělat (nedá mi to). A ne, opravdu to nezvládnu, hroutím se z množství akcí v kalendáři a jsem z toho vlastně jen ve stresu. 

Nechci znovu skončit v nemocnici. 

Nechci ani zároveň lhát, jak moc poučená jsem a nedopouštím se stejných chyb. Pořád neumím zvolnit, pořád mám pocit, že když neudělám to nebo ono, bude zle. A teď se navíc bojím, že když v tomhle režimu zůstane, stane se něco, co se ještě stát nemá.

Nechci znovu skončit v nemocnici, a proto šeptám svoji prosbu Človíčkovi několikrát denně. 

Zítra naposled v práci. A taky se může stát, že vynechám všechna předvánoční setkání. "Nestyď se za to, že jsi těhotná a užívej si, že máš luxus říkat ne," šeptám sama sobě. 

Kéž jsou naše modlitby vyslyšeny.