středa 19. června 2019

Vedro

Vlna veder zasáhla Brno, v našem nádherném jihozápadně orientovaném bytě se teplota tedy začala pohybovat letně vysoko. Byla jen otázka času, kdy mi Chlapeček dá vědět, jaká je jeho termohranice. Přišlo to záhy. Kombinace nošení v šátku/nosítku, horko venku, horko doma a v jeden jsem se naučila zavádět čípek na sražení teploty, stříkání kapek do nosu miminku, jak se měří teplota a opět jsem zavzpomínala na časy, kdy jsem s plačícím miminkem simultánně plakala taky. 




Přišlo mi nové nosítko. Tomu půjčenému už jsme odrostli. Nechápu. Před týdnem nám bylo tak akorát... Mrňous má ve 4 a půl měsíce 70 cm a 8,1 kg. Potřebovala jsem něco pohodlného, ono se to nezdá, ale Chlapeček se pronese. Obzvlášť, nesu-li na zádech ještě batoh s náhradními věcmi anebo jen nákupem. 




Taky jsem poprosila muže, aby přehodil kočárek do sportovního režimu, i když Chlapeček nesedí. Beru si to na své triko. Jenže občas prostě potřebuju, aby Chlapečka někdo pohlídal (potřebuju akutně k zubaři) a k nošení nutit nemůžu. Moje domněnka, že Chlapeček v takto nastaveném kočárku vydrží bez pláče, se nakonec ukázala jako správná. Není to sice na dlouho, ale kouká a občas i usne. Mám z toho moc velkou radost. 




Nedávno jsem ulehla s migrénou. Tak strašnou, kdy jsem si na hlavu musela dát poskládanou plínu, nemohla jsem stát, protože mi bylo na zvracení. Dostala jsem příšerný, obecný strach. Co když mě odvezou do nemocnice a nechají si mě tam? Kde bude Chlapeček? Kdo ho nakrmí, když na umělé mléko není zvyklý a odstříkat do zásoby neumím? Kdo ho utěší? Nechali by ho v nemocnici se mnou? A v ten moment jsem se rozhodla, že je nutné dbát o své zdraví. A tak si odpočívám s Chlapečkem, občas u kojení usneme oba, usilovněji cvičím jógu s důrazem na posílení středu těla, aby mě záda z celodenního nošení nebolela. A taky jsem vyběhla. I proto jsem chtěla, aby  Chlapeček vydržel v kočárku. Aby muž mohl povozit, případně že bych šla běhat s kočárkem. 





Některé kamarádky mi říkají, že by taky chtěly cvičit, ale že to nejde... Já mám taky náročné dítě. Jógu cvičím někdy mezi desátou a půlnocí (na vyhřáté terásce s pohledem na noční oblohu. Slast.). Můj běh rovná se 30 minut rychlejší chůze a pročůraných kraťasů (protože mě stále hodně trápí uvolněné pánevní dno). Nehledám výmluvy. Hledám možnosti.  A přitom pociťuju obrovskou radost z pohybu, z toho, že se to dá. 

P.S. Děkuju všem za krásné komentáře, které dostávám. Ráda bych na ně zareagovala, ale technika mě zrazuje. Z mobilu z nějakého záhadného důvodu nemůžu nikomu a nikde, ani na vlastním blogu, zanechat komentář. Tak aspoň takto - těším se z nich a vaše slova mě dost často uklidní a utěší. Děkuju!

středa 12. června 2019

Klub náročných dítek a jejich vorvaných matek

Do rodinného centra jsem plánovala jít už dlouho a přesto jsem to odkládala. Chyběla mi odvaha jít na nové místo mezi úplně neznámé lidi. Nakonec mě přesvědčila potřeba vyzkoušet nosítko. Můj pokus o letnější úvaz nevycházel podle mých představ, a tak jsem sbalila Chlapečka, šátek a odvahu a vyrazila jsem vstříc revizi úvazu. 

Nakonec jsem si kromě nosítka odnesla úlevu a trochu jinou perspektivu. Povídala jsem si s maminkami dobrovolnicemi. O partnerství. O rodině. O neodložitelnosti. O celodenním šátkování. O dlouhých hodinách kojení a bradavkách do čtverečku. O tom, že nemám pro sebe ani trochu času a cítím se jako žena neskutečně zanedbaná. Udivilo mě, že všechny o svých dětech mluvily jako o náročných. Ony se za to ale nestyděly tak jako já! Prostě to tak je a co. Mají snad svoje dítka méně rády než ti rodiče, jejichž dítě je celospolečensky uznáno jako normální?

Došlo mi, proč jsem s návštěvou otálela. Co bych si asi tak s těma “vorvanejma” ženskejma, s vlasama smotanýma do chaotického drdolu, ve vytahaných tričkách a barefootových sandálech vykládala? Jenže já jsem jedna z nich. To, že si najdu dvě minuty na pudr a tvářenku nezakryje, že vlasy, tedy to, co z nich zbylo, jsou po hormonální bouři totálně zdecimované. Že oblečení řešíš hlavně tak, aby se v něm dalo dobře nosit a kojit zároveň. A že teď v létě prostě budu zpocená jak vrata od chlíva, protože nosit/šátkovat v 32 stupních je... náročný. 

Bylo tak moc fajn slyšet, že můj příběh není ojedinělý. 



Dneska je to přesně rok, kdy jsem uviděla dva modré proužky na papírku z lékárny. Byl to jeden z nejšťastnějších momentů. Krásný, zmatený, blažený, tajemný. Byla jsem tak zaskočená, že jsem muži tuhle slastnou novinku sdělila absolutně neromantickým způsobem. A jeho reakce byla dost podobná. Jen pak večer překvapil krásnou bílou kyticí. 




Úplně první fotka bříška, kterou mám. První těhotná služebka do Prahy, kdy jsem cestu vlakem strávila v modlitbách, abych zvládla doběhnout na WC bez toho, aniž bych se pozvracela cestou. Hned v závěsu byla prosba, aby pán odnaproti už ten řízel okamžitě snědl, neb to smrdí!!! :-)

Naše výročí jsme s Chlapečkem oslavili stylově, na parku v dece, s ledovým kafíčkem, mlékem a koníčkem, momentálně nejoblíbenější hračkou. 



Dokončila jsem další jógovou výzvu. Daří se mi dostat se na podložku každý den. Jsem za to moc vděčná. Ač se to nezdá, po celém dni hrozně bolím. Když jsem teď naposledy funěla s Chlapečkem do kopce cestou domů, přemýšlela jsem o svém těle. Jak mě minul ten okamžit hrdosti po porodu, že to tělo dobře zvládlo. Že nesdílím takový ty rádoby duchaplný sebeláskový pindy, které nejsou pravda. Nemám to tak. Jsem ale opravdu ráda, že mi umožňuje chodit každý den na dlouhé procházky. Že mě až tak moc nebolí záda. Že jsem hned po porodu, nehledě na poporodní zranění, dokázala fungovat. Že i když málo spím, blbě a málo jím, nenechá mě ve štychu. A ač jsem jinak vorvaná, vorvaň nejsem a nechápu to. Ale přírodu nerozporuju a fascinovaně hledím. Tohle že je jedenatřicetiletá matka, co v noci chodí na čokoládu, z listovýho salátu se jí dělá nevolno úplně stejně jako v těhotenství?

Cesty života jsou fakt dost zvláštní. 








sobota 8. června 2019

Jestli jediným problémem tvého dítěte je to, ...

... že touží po tvém náručí a přítomnosti, pak jsi vlastně tou nejšťastnější bytostí na světě. 

Každou noc (to už ani není večer), když sedím na jógamatce v kuchyni, opakuju si mantru “Všechno je tak, jak má být.” Myslím u toho na ty “nepovedený” asany, na svoj nezpevněné pánevní dno, který mi nejde posílit aspoň tak, abych si neucvrkla pokaždé, když kýchnu. Hlavou mi lítají všechny obrázky té, kterou bych moc chtěla být, a nejsem. A tím zaříkadlem svoji opravdovost (ne, není to slabost) omlouvám. 

Kde se protíná svět na podložce s realitou?

Nepíše se to snadno, ale selhala jsem ve spoustě bodů našeho rodičovského programu. Uznávám, navrhovali jsme ho bez zkušeností, plní ideálů. Třeba že nosit v šátku budu jen doma kvůli kolikám. Že Chlapeček bude spát ve své postýlce u nás v ložnici a hned, jak prospí celou noc, půjde do svého pokojíčku. Že budeme společně chodit na procházky a v péči budeme rovnocenní partneři. 

Nic z toho se nestalo. Chlapeček od začátku byl jen a jen se mnou. Tři měsíce jsem nebyla bez hysterického pláče na záchodě. Čtyři měsíce už jsem neměla normální oběd. Někdy ani jídlo. Na kočárek se práší, protože Chlapeček nezvládne ležet ani chvíli sám. Hlavně nedokáže usnout jinak než v pohybu anebo s prsem v puse. 

Postýlka nefunguje. Spal s námi v posteli. Teď už spí jen se mnou. Tak jako v jiných rodinách se nad ránem miminko pokládá mezi rodiče na pomazleni, my ráno přivádíme nazpět do postele muže. 

Mnoho nocí jsem proplakala. Že nedokážu najít kompromis, aby se vyspal muž, já i dítě. Tlak z blízkého okolí, že oddělené spaní partnerů vede k oddělení úplnému. Moje noční pokusy přemisťovat dítě do postýlky, hodiny kojit v debilní poloze, plakat s dítětem a nakonec snahy vzdát. 

Myslela jsem si, že je to mým nedostatkem sebedisciplíny. Že neumím čelit náročným výzvám a nejsem schopná překonat překážky. 

A tehdy se potkala praxe na jógamatce s praxí životní. 

Všechno je tak, jak má být. 

Vzdala jsem svoje násilný pokusy. Nevyhovuje to mně, nevyhovuje to jemu. Vzdala jsem svoji snahu lepit vztahový problémy tlakem na společné spaní. Postýlka je jen metafora. Její význam jsem ale ještě nepochopila. 

Je mi líp. Zase jsem šťastná a zase (na chvíli) při procházkách lesem nehledám místo, kde to svoje extrémně fixovaný “mímo” odložím (a pak takových myšlenek hořce lituju). Věřím tomu, že se to časem samo nějak vyřeší. Sobě si přeju především vytrvalost nepoddat se pochybnostem pramenícím z komentářů okolí, jak by ta péče/výchova měla vypadat. 

Být ztrápená z toho, že mám milující dítě, je ta největší blbost na světě! Není pro mě větší odměny než šťastné dítě. O to kouzelnější je, že to mé činí šťastné moje přítomnost. 








neděle 2. června 2019

1/6



Chlapeček byl poprvé sám s mužem venku. Na krásných 45 minut. A já poprvé byla sama doma. Samou radostí jsem zapomněla vložit mléčnou trysku do hrníčku, a tak jsem měla našlehané mléko všude po kávovaru. Dobrých deset minut jsem se tedy pokoušela zachránit tuhle drobnou katastrofu. 

Že se chlapec blíží jsem slyšela už v kuchyni, ještě dřív, než mi pípla sms od muže. Ucho vycvičené poznat nešťastný pláč zafungovalo. 

I tak jsem si stihla nalakovat nehty na nohách a zatetelit se radostí, že sedím na terásce na sedačce a nekojím. 

pondělí 27. května 2019

Jako Sestra

“Vypadáš jak Sestra!” řekl mi muž, když mě fotil s Človíčkem v šátku na přání babičky, aby taky měla fotku své snachy s vnoučkem. 

Zarazila jsem se. Dobře, od Sestry mám půjčený šátek, podobné si jsme, ale ne zas tak moc. Když jsem zkoumala výsledné fotky, musela jsem uznat, že ta, již vidím, není úplně tatáž osoba, kterou jsem vídávala v zrcadle. Kdy se to stalo?

Rekonstrukce proměny mě zavedla těsně před porod, někam mezi stránky knihy Kontaktní rodičovství, půjčenou od Sestry. Tehdy mi řekla: “Ta knížka mi dodala sebevědomí a podpořila mě v tom, co dělám tak nějak sama od sebe.” Proč jsem ji četla já, to už netuším, snad abych ji prostě přečetla. Odnesla jsem si z ní ale to, že láskou dítě nerozmazlíš. A taky že tím tulením posiluju vztah s miminkem, protože očekávat, že se bondingem hned po porodu zalykám láskou, je naivní. A že pokud bonding neproběhne, není nic ztraceno, prostě se budeme tulit později. 

Ta knížka obsahuje mnohem víc informací, tohle jsme si z ní odnesla já. Měla jsem docela mlhavou představu o péči o dítě, ale i ten mlžný opar se více méně shodoval s mužovým oparem. V posteli s námi nebude, šátek jen na prdíky, ale spíš jen nosítko, vždyť bude mít skvělý kočárek...

Porod. Pokus o bonding, který jsem nedala. Byla jsem tehdy v totálním šoku - z bolesti, z vyčerpání, z toho, že to miminko, co jsem měla v břiše, teď na břiše leží a já nevím, co bude. Byla jsem ráda, že si ho vzal muž k sobě. Měla jsem strach. 

A tehdy, tehdy jsem společně s oxytocinem vyplavila do krve další látku. Ta látka s sebou nesla genetickou informaci o mateřství, jak k němu přistupují ženy mého rodu. Probudila se intuice a já najednou byla jako Sestra. Všechno, o čem jsem četla, všechno, co jsem odsuzovala, to všechno jsem začala dělat. A bylo/je mi v tom dobře. 

Sestra mi v začátku hrozně pomohla. Slovy dodávajícím odvahu, hladivými, že to dělám dobře. Po letech odloučení jsme se k sobě přiblížily a já k ní opět cítím obrovskou důvěru. Být mámami. To je to, co nás spojilo. 

Ano, vypádám jako sestra a Chlapeček vypadá jako její syn. Přírodu nepřechčiješ. 




neděle 26. května 2019

Jsem šťastná

Šestinedělí považuji za dobu temna. Nebylo to vůbec nijak jednoduché období. Jsem moc vděčná všem svým kamarádkám, kterým jsem mohla napsat, jak moc mizerně mi je a jak moc tápu. 

Človíček bude mít čtyři měsíce. Ano, je to nejmazlivější miminko na světě - nemůže beze mě být ani chvilku. Už jsem si zvykla, ale trvalo mi to dlouho. Dopoledne neusne jinak než při kojení přímo na mě, přesun jinam není možný. Bojkotuje kočárek, a tak ho nosím v šátku. Chodíme se spolu sprchovat, vaříme spolu, jíme spolu, čteme si spolu, převlíkáme postele, pereme, prostě děláme úplně všechno společně a začlo to nějak fungovat. 







Obrovská úleva přišla ve chvíli, když Človíček večer spí docela sám (po hodině a půl mazlení a kojení) a já mám pro sebe nějaký čas, i když je to v noci. Jsem za tyhle chvíle moc vděčná, protože si zacvičím jógu (to drží původní Ef dohromady) a mám prostor uklidit celý byt a přichystat si věci na druhý den. A taky si fáz hodně dlouhou a hodně horkou sprchu. 

Můj den už je jakž takž zaběhnutý. Dopoledne se spíš spí, hraje, kojí se a čte, odpoledne trávíme venku. Denně nachodím minimálně pět kilometrů, spíš i víc. Človíček ve svých třech měsících navážil sedm kilo, a tak jsou procházky v šátku (i v kočárku tedy) velkou výzvou. Často padám v noci do postele uchozená, ale možnosti být venku se nevzdám. Chodíme ven i v dešti, pořídila jsem si gumáky a už nás nic nezastaví. 

Původní Ef se krčí někde v koutě. Cítí se neopečovaná a zanedbaná. Mám pro sebe opravdu jen ty noci a pravda je taková, že bych za saunu, pedikúru, normální jídlo snězené v klidu u stolu někdy i vraždila. Co ale původní Ef neuměla a máma Ef ano, pak je to hledat řešení. A jedním z opatření, kterými si supluju chybějící potřeby, je tohle denní minimum:
  • každý den se namaluju, abych si připadala krásná;
  • když už mám den strávit doma, nakoupila jsem si hezké legíny a nová trička, abych nebyla za šmudlu a špindíru;
  • dám si dobrou kávu. A dort. Bez výčitek. 







To všechno dělám s Človíčkem, který mě bedlivě pozoruje. Už se naučil, že minerální pudr je základ, který propůjčí obličeji upravený vzhled, že tvářenka dodá barvu, že je fajn výsledek zafixovat pudrem a že obočí upoutá pozornost jako první, proto je fajn ho mít vkusně upravené :-)

Místo digestoře anebo skříní jsme pořídili základní nábytek na terasu. Je to nádhera a já se cítím jako v ráji. Človíčkovi vykládám, že má exkluzivní kojení s výhledem na Petrov. Musíme ještě dořešit stínění, protože slunce na terasu praží od půl 12 do 8 do večera, s miminkem tam sedět nemůžu. Ale teplejší dopoledne jsou naše!





Partnerský vztah dostal na prdel. Pardon my French, ale nelze to jinak vyjádřit. Kluci si výborně rozumí, Človíček už teď svého tátu napodobuje a dost věcí se od něj naučil. Miluju se na ně dívat, jak blbnou, jak si vykládají a jak si hrají. Ale díky Človíčkově neustálé potřebě maminky/kontaktu nemáme prostor pro sebe s taky máme odlišný pohled na péči o miminko. 

Strašně mě to mrzí a cítím se tak sama...

Ale učíme se o tom mluvit, i když řešení anebo akční plán k nápravě nemáme. Nechci o něj přijít. Mám ho moc ráda. 

Vcelku jsem ale šťastná. Cítím se dobře, Človíčka miluju a užívám si těch hezkých chvil s ním. Jsem vděčná za každou chvíli své jógové praxe. A nejvíc hrdá jsem na to, že to nevzdávám a hledám řešení.









úterý 19. března 2019

Se s tím smiř!

Šestinedělí má podle mě reálně tak tři měsíce. A nic intenzivnějšího jsem dosud nezažila. Nebudu si totiž lhát do kapsy, úplně hrdinsky a v pohodě ho totiž neprožívám. I kdybych věděla, jak moc náročné to je, stejně bych se na to nijak nepřipravila.

Ani  nevím, čím začít, jestli ještě vůbec umím zformulovat svoje myšlenky do nějakého souvislého textu. Do deníku jsem si od porodu nezaznamenala zhola nic, a že by mi to terapeuticky pomohlo vyhnat všechny démony z hlavy! Myslela jsem si, že moje dítko bude spinkat v košíčku, který stojí přímo vedle pohovky uprostřed našeho obýváku spojeného s kuchyní. Bude mě mít celou dobu na dosah, já konečně realizuju svůj záměr s tímto blogem a budu několikrát do týdne vysílat do světa svoje poznatky o tom, jaké je to být mámou. 

Nejhorší je ale očekávání.

Za celých těch sedm týdnů jsem totiž pochopila, že moje miminko potřebuje svoji maminku velmi intenzivně. Potřebuje často mlíčko, tvrdě usne jen pokud leží na mamince anebo v těsné blízkosti maminky, že neexistuje, aby si maminka skočila na záchod anebo do sprchy, protože to znamená pláč opuštěného mláděte, které osiřelo ve chvíli, kdy jsem jen pomyslela na to, že bych si mohla vyčistit zuby. Do toho všechno jej hodně trápí koliky (protože chce pořád pít a je z toho začarovaný kruh), přidalo se k tomu zvracení různé intenzity (vůbec nejzvláštnější je zvracení z žalu - matka si odešla natáhnout čisté gaťky, neodpovídá na výzvy k návratu, a tak najdu svého drobínka poblitého).

Sebík spí s námi v posteli, protože i když kojím "jen" čtyřikrát za noc (počítáno od půlnoci do šesti do rána), nezvládne to sám v postýlce a já jsem zjistila, že kojení v polospánku znamená, že se vyspím. Taky jsme překonali odpor k nosítku/šátku, a tak většinu dne Sebík odpočívá v šátku. Nesmím si ale sednout, je potřeba neustále houpat. A tak i tenhle článek píšu vestoje, s dítětem usmívajícím se ze spaní. To samé s kočárkem. Odpolední procházka je zároveň odpoledním spánkem, ale běda, jak zastavíš, matko!

Nejhůř nesu jeho bolestný pláč. Pláče od bolesti i ze spaní, to jsou pak noci, kdy jsem úplně vyřízená. Dostala jsem tisíce a jednu radu, jak bych mohla ulevit od kolik, jak by měl spát ve vlastní postýlce, jak mám víc jíst, abych neměla slabé mléko, jak mám přes den spát, abych nebyla unavená, jak často a kdy mám kojit, abych neměla rozpraskané bradavky a kojení nebolelo. Vypoleschla jsem si pár poznámek o tom, že to, že Sebík nedokáže být sám, je moje chyba, vycvičila jsem si ho k tomu. Díky tomu všemu jsem začala trpět úzkostí. Úzkostí z noci, kdy ten pláč bolí nejvíc, kdy je moje tělo tak přetažené, že už vlastně nedokáže spát. A tak ke všemu tomu jsou prostě noci, kdy oka nezamhouřím. A hlídám oba své chlapce, jak spí.

Nejkrásnější jsou ty momenty, kdy dokážu porozumět, co Sebík potřebuje. Pozorovat ho, jak se mění, jak roste, jak sílí, jakou radost mu dělá, když se mu pokus držet hlavičku v poloze na bříšku k samému překvapení podaří. Vidět, jak usíná, když mu falešně zpívám trampské písničky (protože ty  dětské si nepamatuju). Hádat, na koho bude víc podobný a jakou bude mít povahu. A hledat si ty naše společné rituály, co jeden den fungují a jiný den zase ne.

Brečím, brečím strašně často. Zezačátku dojetím, teď už častěji vyčerpáním, zoufalstvím a zklamáním, že moje očekávání se nenaplňují. A nezřídka pláčeme spolu. Když jsem ale brečela naposledy, zvědavě se na mě podíval a začal se na mě usmívat. Jako by tušil, co na mě platí.

Žena se rozhodně silnější porodem nestává. Stává se až tehdy, přepere-li všechny svoje vnitřní démony, strachy, vyrovná se s tím dobrým i špatným, akceptuje se, smíří se se vším tak, jak to je. Každý den v sobě nacházím sílu,  o které jsem netušila. A včera jsem sama Sebíka vykoupala. A dneska jsem ho poprvé nakojila v šátku. Taky jsem si koupila sušičku, objednala úklidovku na generální úklid. Naučila jsem se jezdit s kočárkem v MHD a začala být velmi asertivní, když na to přijde. Užívám si každé chvilky, kdy mohu vyrazit se Sebíkem ven (a i když to jsou často velké nervy), pokecat s kýmkoli o maličkostech, vypít si teplý kafe s sebou (díky termo kelímku).

Ač je to nepopsatelná změna, vážím si jí. Nikdy bych nevěřila, jak moc jsem chtěla být mámou. A přesně tohle mě dokáže držet na nohou, i když jsem za celý den měla jen plátek chleba se šunkou a naspala jsem v noci jen dvě hodiny, v nohách mám už nachozených deset kilometrů a naše dítě stále něco trápí.

Jak po tomhle všem můžu být stejná Ef jako předtím? 

Nemůžu a nebudu.

Se s tím smiř.